Pokud se často druhým omlouváte a vlastně k tomu není opodstatněný důvod, věřte, že je to pravděpodobně naučená reakce z vašeho dětství. Ve svém článku pro Psychology Today o tom píše klinický psycholog Daniel S. Lobel. „U mnoha lidí může být toto chování důsledkem výchovy rodičem, který přenášel vinu za nežádoucí výsledky na dítě. Dopad takové výchovy se umocňuje, když dítě zároveň zažívá gaslighting, nebo ho rodič trestá za to, že vinu nepřijímá,“ píše odborník.
Časté omlouvání se je tedy mechanismus zvládání. Člověk si ho vyvine, aby se vyhnul trestu tím, že bez protestu přijme vinu. Aktivní přijímání viny sice může za určitých okolností zmírnit trest, ale děje se tak za cenu retraumatizace. Pokaždé, když to uděláte, je vám z toho hůř. Pokud se chcete z tohoto traumatu uzdravit, musíte podle Lobela uznat, že neustálé přebírání viny za cokoli vám škodí. Pak můžete najít zdravější mechanismy zvládání.
Zdravá hranice
Dobří rodiče pochopitelně vedou své děti k odpovědnosti za jejich rozhodnutí a činy. To dětem umožňuje činit správná rozhodnutí, aby mohly dosáhnout požadovaných výsledků. Bohužel rodiče, kteří například trpí příznaky hraničních a narcistických poruch osobnosti, obviňují své děti i z toho, co nemohly ovlivnit. Dělají to proto, že sami nechtějí převzít zodpovědnost za své vlastní chyby.
Někteří lidé ho začali využívat a přehazovali na něj zodpovědnost. A ostatní k němu ztratili respekt, protože svým chováním ukazoval slabost a podřízenost. Zhoršoval se také jeho pocit vlastní hodnoty a sebedůvěry, protože do všech neshod a konfliktů vstupoval s tím, že se mýlí.
Typický je příběh Barryho. Ten se celý rok těšil na maturitní party. Do sálu, který byl na večer pronajatý, měl všechny studenty odvézt autobus, který odjížděl v 18 hodin. Barry měl strach, že ho matka k autobusu nedoveze včas, tak jí několik dní předem připomněl, jak je pro něj důležité, aby na slavnost dorazil včas. Matka mu ale rozčileně odpověděla: „Jsi tak sobecký. Myslíš jen na sebe a na tu svou pitomou party.“
V den večírku byl Barry hrozně nervózní. Bál se, že autobus kvůli matce zmešká, ale bál se jí něco říct, aby na něj zase nevyjela. Když nastal čas odjezdu na večírek, matka zrovna telefonovala. Snažil se ji upozornit, ale ona ho ignorovala. Pak odešla do svého pokoje a zavřela za sebou dveře. Barry pak dvacet minut sledoval hodiny, než vyšla z ložnice a řekla mu, že ho může odvézt. V autě jí nic neřekl. Doufal, že se autobus nějak zpozdil a ještě ho stihne. Když ale odjeli na zastávku, byla prázdná.
Cestou domů v autě Barry řekl matce, že je velmi smutný a zklamaný z toho, že na akci nedorazí. Vedli spolu následující rozhovor.
Matka: To, že jsi nestihl tu hloupou oslavu, není moje vina.
Barry: Jsem si jistý, že většina ostatních studentů autobus stihla.
Matka: Vždyť jsi přišel včas. Je to tvoje chyba. Stresovalo mě, jak jsi mě kvůli tomu celý týden otravoval.
Barry: Myslím, že ten autobus nám ujel, protože jsi moc dlouho telefonovala s kamarádkou.
Matka: Ty nevděčný spratku. Já se snažím, abych tě dostala na tu tvoji pitomou party, a ty se ke mně ještě takhle chováš. Říkala jsem kamarádce, jak jsi mě vystresoval. Kéž by ses nikdy nenarodil.
Barry: Promiň.
Máma: Zničil jsi mi celý týden.
Barry: Omlouvám se.
Máma: Zničil jsi mi celý život.
Barry: Promiň.
Máma: Mít děti byla největší chyba mého života.
Barry: Promiň. Omlouvám se.
Máma: To bys měl.
Barry matce opakovaně říkal, že ho to mrzí, protože věděl, že je to jediný způsob, jak jí zabránit, aby na něj vyjížděla. Ze zkušenosti věděl, že jakákoli snaha mluvit o tom, že matka je za něco zodpovědná, vyjde vniveč. Právě naopak, matka ze sebe v takových chvílích udělala oběť a napadla ho, popisuje Lobel. Jediný způsob, jak ji zastavit, bylo omluvit se.
Aktivní přijímání viny sice může za určitých okolností zmírnit trest, ale děje se tak za cenu retraumatizace. Pokaždé, když to uděláte, je vám z toho hůř.
Ztráta sebehodnoty i respektu druhých
Barry se kvůli matce naučil, že když se něco nevydaří, jediný způsob, jak se může vyhnout slovnímu napadení, je předejít mu a začít se omlouvat. A tuto strategii začal používat i v ostatních vztazích, což vše ještě zhoršilo.
Někteří lidé ho začali využívat a přehazovali na něj zodpovědnost. A ostatní k němu ztratili respekt, protože svým chováním ukazoval slabost a podřízenost. Zhoršoval se také jeho pocit vlastní hodnoty a sebedůvěry, protože do všech neshod a konfliktů vstupoval s tím, že se mýlí.
Jak se může z takového začarovaného kruhu osvobodit? Podle Lobela nesmí za žádných okolností akceptovat útoky druhých. Jako dítě musel snášet chování rodiče, který měl poruchu osobnosti. Jako dospělý to už tolerovat nemusí. Potřebuje slíbit sám sobě, že pokud na něj druzí zaútočí, buď agresi zastaví, nebo vztah ukončí. Pak bude moci svobodně převzít odpovědnost za chyby, kterých se sám dopustí, ale ne za chyby druhých.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Psychology Today