Když vyrůstáme, náš svět je značně omezený. Jsou to zejména naši rodiče, kdo diktuje to, jak se cítíme. Ještě jsme si totiž nevytvořili nástroje, které by nám umožnily vyhodnotit rodinu a její emocionální dynamiku.
Vzhledem k tomu, jak jsou děti závislé, zranitelné a vnímavé, si asi dokážeme představit, jak špatně to může dopadnout, když se rodičovská role dostane do nesprávných rukou. Vezměme si například narcismus. Narcistický rodič, vedený vlastním zájmem, může celou rodinu organizovat podle svých citových potřeb, přičemž své děti výrazně zanedbává a poznamenává.
Když toto toxické chování identifikujeme, dává nám to možnost se z něj poučit a překonat ho. Pokud jste tedy strávili dětství ve stínu narcistického rodiče, možná se ztotožníte alespoň s jednou z následujících dysfunkčních dynamik rodič-dítě, které popsal magazín Psychology Today.
1. „Zlaté dítě“
V tomto scénáři je dítě upřednostňováno a milováno, ovšem pouze a jedině tehdy, když vyhovuje podmínkám, které jsou na ně kladeny. Zvenčí to může vypadat, že vás narcistický rodič rozmazluje. Jen „zlaté dítě“ však chápe, co je třeba k tomu, aby zůstalo na piedestalu, na který ho rodič postavil.
Vzpoura by takové dítě mohla stát lásku jeho rodiče, nicméně podřízení se, aniž by o tom vědělo, ho připraví o autonomii, svobodnou vůli a možnost individualizace.
Například když takové dítě dosahuje dobrých studijních výsledků, narcistický rodič může mít tendenci ho neúměrně odměňovat a chlubit se jeho úspěchy všem okolo. Problém nastává, když dítě uklouzne – obvykle si za to vyslouží neoprávněnou dávku kázně, posměchu a trestů.
Takové dítě si může vytvořit chybnou definici lásky, kdy se začne domnívat, že aby ho ostatní milovali, nesmí je nikdy a za žádných okolností zklamat. Dále má takový jedinec problém rozvinout svou vlastní identitu, protože spíš slouží jako prodloužená ruka svého narcistického rodiče. Jeho osobnost, záliby a názory jsou pečlivě sledovány a diktovány rodičem. Vzpoura by takové dítě mohla stát lásku jeho rodiče, nicméně podřízení se, aniž by o tom vědělo, ho připraví o autonomii, svobodnou vůli a možnost individualizace.
2. Obětní beránek
Na opačném konci spektra než zlaté dítě je obětní beránek. Pokud zlaté dítě nese na svých bedrech tlak být dokonalé, stává se obětní beránek „obětním beránkem“ za vše, co se v životě narcistického rodiče nepovede. Studie z roku 2023 vysvětluje, jak může takový přístup vést u dětí k úzkostem a depresím, ale tím špatné zprávy nekončí.
Obětní beránek absorbuje nárazové vlny jakéhokoli rodinného konfliktu, trpí posměchem, skrytým i otevřeným, a obvykle je předmětem narcisova zkoumání a kritiky. Pokud se sourozenec během výletu ztratil v davu, obětní beránek na něj měl dohlédnout. Pokud je obětní beránek nepřiměřeně trestán učitelem ve škole, musel udělat něco, čím si toto špatné zacházení vysloužil. Ve světě obětních beránků není výhry.
Související…
Reklama
Aby takové dítě přežilo týrání, kterým prochází, může si vyvinout jednu z těchto nezdravých strategií.
- Vzpurnost – Protože obětní beránek vidí zneužívání ze strany narcistického rodiče nejzřetelněji, může se začít chovat bezohledně a nebezpečně, protože začne mít dojem, že „nemá co ztratit“. Často si také vyvine odpor k sourozencům, se kterými se nezachází tak špatně jako s ním.
- Zhroucení – Když dítě zažívá jen negativní přístup, naučí se ho internalizovat. To může vést k nízkému sebevědomí, sebeizolaci a sklonu k sebenenávisti. To, že se bude uzavírat, mu sice může dát pocit bezpečí, ale zároveň ho připravuje o základní zkušenosti, jako je navazování přátelství, zamilovanost a autentické vyjadřování.
3. Ztracené dítě
Jak už napovídá název, ztracené dítě je nejpřehlíženějším členem domácnosti. Od narcistického rodiče se mu obvykle dostává jen malé nebo žádné pozornosti. Vyrůstá bez kormidla kvůli nedostatku vedení.
Takoví jedinci jsou obvykle zodpovědní za svou vlastní výchovu a hledají potvrzení, moudrost a podporu mimo rodinu. Protože se ztraceným dítětem málokdy probíhá oboustranný dialog, může vnímat život jako sólo cestu, což vážně ohrožuje jeho vztahy v dospělosti.
foto: Shutterstock, zdroj: Psychology Today
