V některých dnech se na to prostě necítíte. Nechce se vám dělat věci, které máte na seznamu úkolů, i když víte, že byste je pravděpodobně zvládli a že byste se také cítili lépe.
Přesto všechno ve vás křičí NE a vy si všímáte jen tohoto zvláštního vnitřního odporu. A tak tu věc neuděláte. Ten úklid nedokončíte. Nejdete do posilovny. K tomu lékaři si nedojdete.
Takové chvíle jsou docela běžné a zažívá je každý; někdy méně, někdy více. A není nic špatného na tom, když občas své povinnosti odložíte na později, protože se často vůbec nic nestane. Když se z toho však stane vzorec a vy se úkolům v důležitých oblastech, ať už jde o práci, vztahy či zdraví, vyhýbáte často, pak to na váš život může mít opravdu negativní dopad.
Nedokončené povinnosti mají tendenci se hromadit a některé příležitosti se již nemusí nikdy opakovat, což vytváří živnou půdu pro budoucí výčitky. A tak pomalu vzniká bludný kruh, kdy nečinnost vede k pocitům studu a lítosti, které – ironicky – často působí jako překážka k akci, což vás nutí ještě více otálet a pak si to ještě víc vyčítat.
I když tohle všechno víme, stále máme občas tendenci se úkolům vyhýbat. Než se podíváme na to, jak z toho ven, pojďme zjistit, co nás k tomuto iracionálnímu chování vlastně vede.
Proč neděláte to, co je pro vás dobré
Možná se cítíte přetížení. Možná máte pocit, že na vás nezáleží. Možná se domníváte, že „na ničem nezáleží“, nebo si myslíte, že „to stejně pokazíte“. Pravdou je, že jste složitá osoba, která žije ve složitém světě a působí na vás mnoho vnějších i vnitřních faktorů.
Pokud se tedy ve vás usadí nečinnost, věřte, že nejste nijak porouchaní. Jen prožíváte běžnou lidskou zkušenost. Prostě se vám nechce dělat věci, které byste dělat „měli“.
Vymyslete menší činnost a tu zmenšujte, dokud nedosáhnete bodu, kdy jste ochotni jednat. Je příliš těžké jít si zaběhat na půl hodiny? Tak si dejte deset minut, nebo dvě minuty. Deset vteřin. Nebo si jen obujte běžecké boty a otevřete dveře.
Zkuste do toho vnést trochu soucitu se sebou samým a podívejte se, zda se v tom skrývá nějaké poučení. Je mnohem pravděpodobnější, že se pohnete k potřebným činům, když se k sobě budete chovat laskavě, s úctou, trpělivostí a soucitem – zvláště když máte pocit, že si takový přístup k sobě samému nezasloužíte.
Pokud chcete lépe pochopit, jak se spolehlivěji přimět k akci, pak je dobré podívat se do své minulosti. Můžete se zeptat sami sebe:
- Kdy v životě jsem byl ochotnější jednat?
- Co bylo tehdy jinak?
- Jak si mohu tyto podmínky znovu vytvořit?
V závislosti na svých odpovědích pak můžete začít dělat potřebné kroky. Některé věci může být pochopitelně jednodušší změnit, jiné naopak.
Pokud vám zdánlivá maličkost (uklidit byt, poslat důležitý e-mail) připadá stejně obtížná jako mnohem složitější věci (mít naplňující vztahy, najít dobrou práci), zkuste se do ní ponořit hlouběji. Co je pro vás důležité? Co vás motivuje? Jak starý je tento odpor i ve zdánlivě malých úkonech?
Motivaci běžně chápeme lineárně: cítíte motivaci něco udělat a pak to jdete udělat. Stejně tak to však může být i naopak: něco uděláte, a pak se cítíte motivováni to udělat. Nejdříve přijde akce, pak pocit.
Často zjistíte, že tyto malé úkony jsou symbolem něčeho mnohem většího. Možná budete muset věnovat pozornost ovlivňujícím faktorům ve svém životě, které jste dříve přehlíželi, a vybírat si je – do té míry, do jaké můžete – vědoměji a moudřeji. Je to záležitost přemýšlení a experimentování a může to nějakou dobu trvat. Pokud však toužíte po okamžitých výsledcích, pak je tato další zásada určena právě vám.
Jak se přimět k akci
Motivaci běžně chápeme lineárně: cítíte motivaci něco udělat a pak to jdete udělat. Stejně tak to však může být i naopak: něco uděláte, a pak se cítíte motivováni to udělat. Nejdříve přijde akce, pak pocit.
Motivace sama o sobě může být docela vrtkavá, a i když bychom ji rádi ovládali – stejně jako jakýkoli jiný pocit, ve skutečnosti to nejde. Místo čekání na motivaci se tedy soustřeďte na druhou část rovnice: na akci.
Ano, vím, co si myslíte. Kdyby to bylo tak snadné, neseděli bychom tu, že? Takže místo toho, abyste se hned pustili do té těžké části, zvolte princip: Udělat cokoli.
Udělejte něco. Doslova cokoli. Vymyslete menší činnost a tu zmenšujte, dokud nedosáhnete bodu, kdy jste ochotni jednat. Je příliš těžké jít si zaběhat na půl hodiny? Tak si dejte deset minut, nebo dvě minuty. Deset vteřin. Nebo si jen obujte běžecké boty a otevřete dveře. I ta nejmenší činnost má význam a může něco změnit, i když vám připadá směšná. Jeden malý čin vás může motivovat k dalšímu. Nebo také ne. Jistotu budete mít až tehdy, když uděláte první krok.
Naše mysl nám často stojí v cestě k tomu, abychom dělali věci, na kterých nám záleží, a my se zasekáváme na obtížných myšlenkách, bojujeme s nežádoucími pocity, těžko se soustředíme, chybí nám směr nebo se viníme za to, že jsme neschopní. V těchto chvílích je jedním z nejúčinnějších způsobů, jak se z této pasti dostat, návrat k našemu tělu a soustředění se na naše smyslové vjemy, zatímco děláme malé kroky smysluplným směrem.
Jinými slovy, něco děláme a věnujeme pozornost tomu, jaké to je. A pak uděláme další krok a opět se zaměříme na všímavost. Udělejte něco, něco opravdu malého a pozorujte, co se bude dít dál.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Psychology Today