Matka sedí naproti svému několikaměsíčnímu dítěti. Usmívá se, povídá si s ním, reaguje na jeho zvuky. Miminko nadšeně kope nožičkama, snaží se její pozornost udržet. Pak se ale celá scéna změní. Matka náhle znehybní, přestane se usmívat a upře na dítě prázdný pohled. Miminko se ji nejprve pokouší znovu rozesmát. Brouká, natahuje ručičky, hledá její oči. Jenže matka stále nereaguje. Dítě začíná být neklidné, odvrací pohled a nakonec se rozpláče.
Tak vypadá slavný Still-Face Experiment, tedy experiment s kamennou tváří, který v 70. letech minulého století představil americký psycholog Edward Tronick. Ukázal, že už velmi malé děti očekávají od rodičů určitou odezvu. A když ji nedostanou, mohou reagovat výrazným stresem.
V době vzniku experimentu ještě chytré telefony neexistovaly. Dnes může kontakt mezi rodičem a dítětem přerušit i obyčejná zpráva na displeji. Situace není totožná s laboratorním experimentem, v obou případech se ale rodič na chvíli přestává zapojovat do vzájemné komunikace.
Když má displej přednost
Americká pediatrička Jenny Radesky se používáním mobilů v rodinách zabývá už řadu let. A jednoho dne se rozhodla zjistit, co si o jejích vlastních digitálních návycích myslí její děti. „Než jsem se pustila do psaní, zeptala jsem se svého čtyřletého a osmiletého syna, co je napadne, když otevřu notebook nebo vytáhnu telefon,“ popsala v článku pro PBS Kids.
Osmiletý syn odpověděl, že nejspíš potřebuje zkontrolovat e-mail. Čtyřletý byl stručnější: „Zklamání.“ Když se ho matka zeptala, co tím myslí, vzal telefon, zadíval se do něj, zamračil se a teatrálně si povzdechl. „Bylo to, jako by mi nastavoval zrcadlo,“ přiznala Radesky.
Vědci pro narušování mezilidského kontaktu technologiemi používají termín technoference, složený ze slov technologie a interference. V praxi to vypadá docela nevinně. Rodič si během hraní s dítětem přečte zprávu, zkontroluje e-mail nebo se na chvíli podívá na sociální sítě. Jenže znáte to, z jedné zprávy je druhá, pak ještě rychle počasí a najednou uplynulo pět minut. Dítě mezitím mluví k někomu, kdo je sice fyzicky přítomný, ale duchem úplně jinde.
A nejde jen o teorii. V experimentu publikovaném v roce 2020 v časopise Infancy vědci sledovali 227 dvojic rodičů a kojenců. Když rodiče během interakce přesunuli pozornost k telefonu, děti projevovaly více negativních a méně pozitivních emocí. U některých dětí navíc nepohoda přetrvávala i po obnovení kontaktu.
Vztek jako poslední pokus
Zatímco kojenec se při ztrátě kontaktu může rozplakat, starší dítě má k dispozici pestřejší repertoár. Může vás tahat za rukáv, překřikovat telefonát, dožadovat se pozornosti nebo se začít vztekat. A přestože vy to možná berete jako zbytečnou provokaci, nemusí jít o vědomou snahu vás manipulovat. Malé děti se teprve učí zvládat vlastní emoce a potřebují k tomu pomoc dospělých. Když jejich nenápadné pokusy o kontakt selhávají, mohou přijít na řadu ty hlasitější.
Že nejde o zanedbatelný problém, naznačuje i rozsáhlá metaanalýza z roku 2025. Vědci vyhodnotili 21 studií zahrnujících téměř 15 tisíc účastníků z deseti zemí a zjistili, že častější používání technologií rodiči v přítomnosti dětí mladších pěti let souviselo s vyšším výskytem problémového chování, včetně agresivity, vzdorovitosti či emočních obtíží. Objevila se i souvislost s horšími výsledky v některých oblastech poznávacího vývoje a slabší vztahovou vazbou.
Začarovaný kruh
Možná nejzajímavější zjištění ale přinesl výzkum amerických psychologů Brandona McDaniela a Jenny Radesky. Ti zjistili, že vztah mezi používáním technologií a problémovým chováním může fungovat oběma směry. Častější přerušování kontaktu kvůli telefonu předpovídalo více obtíží v chování dítěte. Jenže platilo i něco dalšího: rodiče náročnějších dětí zažívali větší stres a častěji se uchylovali k technologiím.
Může tak vznikat začarovaný kruh. Dítě se vzteká, rodič je vyčerpaný a hledá chvíli klidu v telefonu. Dítě ale ztrácí jeho pozornost, což může jeho chování ještě zhoršit. Rodič je pak o to vyčerpanější. Telefon se tak může stát současně únikem před problémem i jedním z faktorů, které ho udržují.
Znamená to tedy, že se před dětmi nesmíme ani podívat do mobilu? Ne nutně. Dítě nepotřebuje naši nepřetržitou pozornost. Důležité je, abychom vnímali jeho potřeby a dokázali se k němu vracet. Napětí může narůstat, když od nás příliš často slyší „počkej chvilku“, zatímco my už potřetí kontrolujeme něco, co by na nás docela dobře počkalo.
