Podle neziskové organizace DoSomething žije ve světě v „novodobém otroctví“ 20 až 40 milionů lidí, se kterými se jedná jako se zbožím. Obchoduje se s nimi v „oborech“, jako jsou nucená prostituce, nucené práce, nucená účast v armádě a (alespoň zpočátku) vynucená kriminalita. A zdaleka se nejedná pouze o problém rozvojových zemí. Moderní otroctví totiž „kvete“ i v zemích Evropské unie včetně České republiky.
„Česko má v tomto ohledu zvláštní postavení. Zaprvé jsme zemí původu, což znamená, že Češi a Češky jsou obchodováni od nás. Za druhé jsme zemí tranzitní, protože se přes nás lidé obchodují, a jsme i zemí cílovou kvůli tomu, že i k nám jsou lidé obchodováni. Zároveň jsou i případy, kdy jsou Češi a Češky obchodovaní v rámci našeho státu,“ vysvětluje Markéta Hronková z neziskové organizace La Strada, která vznikla už v roce 1995.
„Vždycky říkám, že obchod s lidmi je vlastně obchod s lidskou zranitelností a beznadějí. Ten, kdo je vytržený z bezpečného prostředí, bývá totiž náchylnější přijmout rizikovou nabídku práce,“ vysvětluje Markéta, se kterou jsme se sešly na pražském Karlově náměstí. Zajímalo mě, jak obchodování s lidmi probíhá, v čem La Strada obchodovaným lidem pomáhá a proč je tak těžké dopadnout pachatele.
Co si má pod pojmem „novodobé otroctví“ laik vlastně představit?
Upřímně řečeno, pojmu „otroctví“ se snažíme vyhýbat a spíše používáme „obchod s lidmi“, aby bylo hned jasné, že se jedná o velmi vážný trestný čin a ne o exkurz do historie. Zjednodušeně to znamená donutit někoho dělat práci, kterou dělat nechce, za žádné nebo nedostatečné ohodnocení a profitovat z toho. To samozřejmě může být zavádějící, protože většina lidí si s nadsázkou myslí, že v práci nemá dostatečné ohodnocení. My se tady ale bavíme o vykořisťování, donucení a o trestném činu.
O jaké konkrétní obory se nejčastěji jedná?
Kdybychom se tedy bavili o Češích obchodovaných do zahraničí, jsou to s výjimkou nucené prostituce práce v myčkách, drobných výrobnách nebo v zemědělství, ale také jde o domácí práce, pohostinství. Podobné je to i s lidmi obchodovanými k nám. Tento sektor zkrátka hledá odvětví, kde je třeba velké množství pracovní síly bez speciální kvalifikace.
V jakých podmínkách tito lidé pracují?
Mnohdy pracují dvanáct až čtrnáct hodin denně. Dostávají minimum jídla a jsou ubytováni v hrozných podmínkách. Jsou neustále šikanováni a zastrašováni. Často tam také funguje princip takzvaných pokut. Obchodovaný člověk má dostat domluvenou výplatu, ale nakonec jsou mu z ní strhávány různé penalizace a srážky, například několik tisíc za pracovní pomůcky, za jídlo a podobně. Nebo jsou lidé v práci udržováni jen za pomoci týdenních záloh, třeba i několik měsíců.
Obchod s lidmi prostě bude fungovat, dokud my všichni pořád budeme chtít nejlevnější cenu práce a výrobků.
Pokud si představíte, že jste obchodník, který má takovýchto lidí třeba padesát, asi si dokážete spočítat, jak na tom vyděláte. Dokonce bylo vypočítáno, že roční profit z jednoho obchodovaného člověka v západní Evropě a Severní Americe je asi 38 tisíc eur. Není také divu, že to je třetí nejvýnosnější trestný čin na světě, hned po pašování drog a zbraní.
Jak se k vám obchodovaní lidé dostávají? Uvědomují si vůbec, že mají problém sami, nebo se o nich dozvídáte například přes policii a podobné orgány?
To jste narazila na strašně důležitou otázku. Člověk totiž sám sebe málokdy identifikuje jako obchodovaného, ví, že je něco špatně, ale nepojmenuje to jako obchod s lidmi. Tenhle trestný čin je neuvěřitelně náročný na definici. Je tam plno aspektů, které musí být splněny, například donucení, kořistění, transport. Proto se snažíme nakontaktovat do prostředí, kde by k obchodu s lidmi mohlo docházet, a pro lidi v něm máme jednoduché sebeidentifikační otázky.
Například: Nutil vás někdo dělat něco proti vaší vůli? Nutili vás podepsat smlouvu v jiném jazyce? Byli jste nuceni do práce, která nebyla určená ve smlouvě? Vyhrožoval vám někdo? Snažil se vám někdo vzít doklady? Kontroloval někdo váš pohyb? Lidem říkáme, že pokud na několik otázek odpověděli ano, ať se ozvou. Tyto otázky a další stručné informace máme asi v šesti jazycích, abychom mohli alespoň základní věci komunikovat i s cizinci.
Jinak se k nám většina lidí dostává přes naši linku, přes policii, spolupracující organizace, psychologická nebo lékařská zařízení. Ze zahraničí potom přes takzvané referenční mechanismy, tedy přes podobné organizace jako my, které tam fungují a informují nás nebo naše státní orgány.
Kromě SOS linky máte i terénní programy. Ty slouží k čemu?
Naši lidé rozdávají materiály a informují přímo na rizikových místech. Také školíme sociální pracovníky a pracovnice, policii, psychology a psycholožky a další odborníky, kteří jsou takzvaně „v první linii“ a mohou s obchodovanými lidmi přijít do kontaktu, aby je dokázali rozeznat a pak nás o tom mohli informovat.
Když narazíte na obchodovanou osobu, jak postupujete?
Určitě neděláme takzvané záchranné akce, to bychom jen ohrozili jak klienty a klientky, tak i sebe. Nejdříve se tedy, často pomocí naší SOS linky, snažíme zjistit podrobnosti o situaci, v jaké se daný člověk nachází. Tím, že nyní se obchod s lidmi přesunul z brutálního fyzického násilí a omezování svobody spíše do psychologického vydírání, zneužívání a podvodu, není často rychlý zásah policie nutný a lze přemýšlet o únikovém plánu. Když je ta situace naopak kritická, samozřejmě se snažíme s daným člověkem dohodnout, aby nás nechal do toho zapojit policii.
Když se pak někdo začne bouřit, může dojít k demonstrativnímu násilí, případně toho člověka okamžitě vyhodí. Tím je zbytek pracovníků zastrašen. Nakonec lidé utečou sami, nebo se dostanou k nám.
Podporujete lidi i poté, co z nucené práce odejdou?
Jistě. A často to vůbec není jednoduché. Zvlášť, pokud byl ten člověk obchodovaný několik let, mohlo u něj dojít ke zpřetrhání všech sociálních i ekonomických vazeb a k rozvoji posttraumatického stresového syndromu. Velmi často jsou tam i zdravotní problémy, dluhy na sociálním a zdravotním pojištění a podobně. Z tohoto důvodu máme utajené byty, ve kterých mohou lidé nějakou dobu bydlet.
Samozřejmě se kromě toho snažíme každého klienta vést k tomu, aby spolupracoval s policií na dopadení pachatele. Pokud má o to zájem, zajistíme mu advokáta a v celém procesu jsme mu nápomocni. Pokud ale z jakéhokoli důvodu o spolupráci s policií zájem nemá nebo ji nechce, netlačíme na něj a naše služby poskytujeme dál.
Daří se pachatele trestat, nebo ve většině případů spravedlnosti uniknou?
Znovu se dostáváme k tomu, že obchod s lidmi je opravdu komplikovaný trestný čin. Navíc obchodníci s lidmi opravdu ustupují od fyzického násilí, které sloužilo jako nejlepší důkaz. Prokázat to je tedy hodně náročné, přestože policie i další specializované útvary jsou v tomto ohledu neuvěřitelně erudované.
Další problém je čas. Může trvat třeba rok až dva, než vůbec dojde k obvinění, protože je třeba připravit všechny důkazy, které se velmi těžko shání. Případy se pak mohou táhnout i několik let. A kdo vydrží rok nebo dva spolupracovat s policií? Zvlášť v případech, když má sám třeba existenční problémy, a pokud je třeba cizinec, tak se chce vrátit domů.
Můžete pro ilustraci zmínit konkrétní příběh klienta, kterému jste pomohli?
Mohu zmínit kompilaci několika příběhů najednou, aby nemohlo dojít k identifikaci konkrétních osob nebo případů. Pokud se tedy budeme bavit o lidech, kteří jsou obchodováni k nám, často se jedná o člověka z Evropské unie, protože u nich není potřeba řešit legalitu pobytu. Obchodník si přitom samozřejmě vybírá jedince z oblastí, kde je dlouhodobě vysoká nezaměstnanost, tudíž jeho nabídka bude spíš přijata. Nelze říct, že převládají muži či ženy, vždy záleží na konkrétní náplni práce. Velmi často také dochází k tomu, že vše se hned domluví na jednom místě. „Zavolám šéfovi. Je se mnou tak spokojený, že říkal, ať přivezu pár dalších lidí. Pošle autobus, vůbec nic nemusíte řešit.“ A podobné řeči.
A ti lidé se v domovské zemi chytnou...
Ano, ale už během cesty jim mohou být pod záminkou vyřizování formalit odebrány doklady. Smlouva je třeba v češtině, ale to také berou, když jedou pracovat do Čech. Poslední dobou se taky dělá takový trik, že když přijede skupina lidí do Prahy, tak třeba na Florenci polovině z nich řeknou, že práce vlastně není dost a ať si vystoupí. V tu chvíli samozřejmě máte tu druhou polovinu lidí tam, kde jste chtěla, protože se bojí, že budou taky vyhozeni.
Markéta Hronková (1976)
Markéta Hronková je v současné době ředitelkou obecně prospěšné společnosti La Strada Česká republika. Do funkce ředitelky nastoupila na jaře roku 2014, po 10 letech vedení Slovensko-českého ženského fondu. Organizace La Strada Česká republika se zabývá problematikou obchodování s lidmi a pracovního vykořisťování, a to na úrovni poskytování sociálních služeb, prevence (kampaně, terénní aktivity), vzdělávání a advokačních a lobby aktivit.
Pak většinou skončí na nějaké ubytovně, čtyři až osm lidí na pokoji. Práce bývá jiná, než bylo domluveno, a také se pracuje víc hodin. Jenže lidé z těchto oblastí jsou zvyklí tvrdě pracovat a pořád to berou tak, že lepší něco než nic. Když se pak třeba někdo začne bouřit, může dojít k demonstrativnímu násilí, případně toho člověka okamžitě vyhodí. Tím je zbytek pracovníků zastrašen. Nakonec lidé utečou sami, nebo se dostanou k nám.
Proč k tomu na našem území dochází? Je důvodem nedostatečná legislativa?
Čistě v legislativě mezery nevidím, samotný obchod s lidmi je podle mého názoru v trestním zákoníku definován dobře, jsou to spíš přidružené zákony, které to komplikují. Velký problém je teď například v novele zákona o pobytu cizinců, který s nadsázkou lidi do nucených prací vrhá. Nedovoluje totiž občanům třetích zemí, kteří potřebují zaměstnaneckou kartu, prvních šest měsíců změnit zaměstnavatele na území.
To pro nás znamená „státem posvěcené nevolnictví“, byť úmysl byl jiný. Efektem je, že lidé se bojí svou situaci řešit a domáhat se svých pracovních a lidských práv, protože případný odchod z práce je pro ně příliš riskantní.
Ten hlavní důvod je ale v přístupu veřejnosti. Obchod s lidmi prostě bude fungovat, dokud my všichni pořád budeme chtít nejlevnější cenu práce a výrobků. A vzhledem k tomu, že na ceny tlačí snad každý z nás, jsme komplici tak trochu všichni. Dokud si klidně pořídíme tričko za padesát korun a nebude nás zajímat, za jakých podmínek mohlo být takto levně vyrobeno, tak obchod s lidmi existovat bude.
Reklama
foto: Michaela Cásková, se svolením Markéty Hronkové, zdroj: Autorský článek
