S Petrem Ryskou o Praze za první republiky, kokainu a děvách lehčích mravů

Když se řekne první republika, většině lidí se vybaví elegantní dámy v norkových kožešinách, muži pokuřující doutníky, krásná starodávná auta a bohatý společenský život. Z filmů pro pamětníky se opravdu jeví jako ideální období, vždyť v čele země stál tak oblíbený Tomáš Garigue Masaryk a všude panovalo nadšení z nově vzniklého státu. Faktem ale je, že tato zidealizovaná představa platila jen pro ty nejbohatší.

„Ve třicátých letech minulého století ještě například nemělo 70 procent pražských bytů koupelnu. Pro většinu obyvatel byla koupelna něco jako dnes pro nás let na Mars. Tušili, že něco takového existuje, ale nemysleli si, že někdy v životě podobné zařízení navštíví,“ říká Petr Ryska, autor projektu Praha Neznámá.

Podle něj nebylo v té době ani výjimečné, že v jednom malém bytě bydlelo společně i několik rodin a místnosti se kvůli tomu dělily křídovou čárou na podlaze. „Ti nejchudší potom žili v nouzových koloniích ve velmi jednoduchých domcích, které se stavěly z bouračkových cihel a prken. Stále je to krásně vidět třeba na Slatinách a ve vedlejší kolonii Pod Bohdalcem. Romantičtější ukázka těchto staveb je potom v Libni, v koloniích Na Kotlasce a Na Hájku,“ vyjmenovává.

S Petrem Ryskou jsme se přenesli právě o oněch sto let dozadu. Petr nám povyprávěl o tom, jak se ve stověžaté matičce žilo v jeho oblíbené době. V době, kdy se menší druhořadé rakouské město začalo měnit na centrum nového státu.

Zmiňoval jste chudé, kde naopak žila pražská smetánka?

Praha kupodivu moc luxusních čtvrtí neměla. Ve vilkových koloniích, jako jsou třeba Spořilov nebo Domov na Žižkově, bydlely hlavně střední vrstvy, také na Ořechovce, kde byly malinkaté byty pro úředníky. Hanspaulka zase byla pro řezníky a zelináře, až na nějaké výjimky, jako byl třeba dům Lídy Baarové. A co se týká domů na Babě, místní funkcionalistické domky byly sice moderní, ale také velmi malé. Tehdy je hodně stavěli levicoví architekti, kteří se chtěli realizovat v takzvaných kolektivních domech, kde by všichni bydleli, pracovali i trávili volný čas pohromadě. Tudíž z toho vyplývaly rozlehlé společné prostory a jen malé spací buňky pro jednotlivce.

Praha byla ve dvacátých a ještě na počátku třicátých let nechvalně známá tím, že se tu nedá slušně přenocovat.

Jedině Barrandov se snad dal v té době srovnávat se západními luxusními čtvrtěmi. Tam se stavěly obrovské solitérní vily jen pro jednu rodinu, ať už funkcionalistické nebo v kalifornském stylu, pro nějž byly typické romantické španělské haciendy. Nejbohatší lidé totiž ke konci třicátých let už moc o funkcionalismus nestáli, protože jim připadal příliš strohý.

Na Barrandově bydlely nejvýznamnější a nejmovitější osobnosti pražské smetánky jako filmový magnát Miloš Havel, herečka Adina Mandlová, hrabě Kolowrat-Krakovský, továrníci a ředitelé významných firem a koncernů, majitel hned několika filmových společností, hudební nakladatel, velvyslanec a podobně. Nejluxusnější čtvrť byla obklopena filmovými ateliéry, plaveckým bazénem se skokanským můstkem a velkolepou kavárnou a restaurací, kde hrál orchestr Rudolfa Antonína Dvorského. To vše dodávalo Barrandovu lesk pražského „Hollywoodu“.

Pořádáte i vycházku do společenského života za první republiky. Jak se lidé tehdy bavili?

Co se týká zábavních podniků, Praha byla velkolepá, mnohem víc než dnes. Když sem roku 1928 přijel architekt Le Corbusier, dokonce říkal, že je úplně zděšen leskem zrcadel pražských kaváren proti maloměstské Paříži. Tehdy tu bylo asi 160 „dancingů“, kde hrály neúnavně orchestry po celý den, v nočních barech potom od osmi večer do tří hodin do rána. V Klánovicích se nacházely Lázně Riviéra s velmi zajímavým plaveckým bazénem. Uprostřed něj byl plovoucí ostrůvek s reflektory a tanečním parketem, který se střídavě ponořoval a vynořoval. Muselo se na něm tancovat samozřejmě v plavkách. Když byla během písničky voda nejmenší tanečnici po krk, ostrůvek se z vody zase začal vynořovat. K tomu tam nepřetržitě hrál jazz lázeňský nebo černošský orchestr. Nacházel se tam také Zrcadlový sál s mělkým brouzdalištěm, kde se rovněž tancovalo, Francouzský restaurant a další vymoženosti.

V Praze byla také největší kavárna na světě. Jmenovala se Fénix a zasahovala do tří ulic – na Václavské náměstí, do ulice Ve Smečkách a Krakovské. Tam dokonce musel hrát čtrnáctičlenný jazzový orchestr a i to prý bylo málo. Takže tam později prý hrály orchestry dva. Praha tehdy opravdu žila ve stylu Velkého Gatsbyho.

Jak vypadalo pražské podsvětí. Existovala tehdy prostituce?

Ano, bývaly tu takzvané slečny, které byly k dispozici téměř ve všech podnicích. Nepoznali byste to na nich, jak byly elegantní. Po ulicích vždycky večer chodily ve dvou, ale netočily kabelkami. Čekaly, až je někdo pozve na večeři, protože mívaly hlad. A pak šly na své pracoviště i do tak luxusních hotelů, jako byl Šroubek, tedy dnešní Evropa, Paříž u náměstí Republiky a později i Alcron. Jediný podnik, kam nesměly, byla restaurace U Vašatů s dechovkou na Václavském náměstí. Pan Vašata byl hodně konzervativní. Slečen bylo několik typů. Třeba tanečnice byly k dispozici jen pro tanec. Potom takzvané animírky, tedy společnice, které bavily hosty u stolu. A pak samozřejmě slečny, které chodily i na pokoj.

A co drogová scéna?

Tehdy bylo časté, že vrchní v restauracích a například i vrátní v nejlepších hotelech prodávali kokain. Někdy se stalo, že poptávka převýšila nabídku, takže prodejce musel seškrabávat omítku, aby navýšil objem. Braní kokainu se prý jednou nevyplatilo Hugo Haasovi, který po něm opuchl, a opuchlý pak vystupoval v divadle. Adina Mandlová vzpomínala, jak se kritik tehdy mylně domníval, že se jedná o originální hereckou masku. Ta ale samozřejmě po pár dnech splaskla...

Zmiňoval jste významné pražské hotely. Byla Praha už tehdy oblíbeným turistickým cílem?

Na počátku první republiky byl cizinecký ruch, jak se tenkrát říkávalo, v plenkách, začínal se teprve rozvíjet. Lidé ze západní Evropy o Československu dvacátých let měli představy ve smyslu, že jde o jeden z nově vzniklých asijských států. Co se tedy týče tehdejšího "incomingu", jednalo se většinou o cesty obchodní, až později se objevuje i poznávací turistika, kdy firma Čedok pořádala pro české i zahraniční turisty oblíbené jízdy otevřenými autokary. Největšími lákadly byly tak jako dneska Karlův most, Pražský hrad a orloj.

Překvapivé ale asi bude, že Praha byla ve dvacátých a ještě na počátku třicátých let nechvalně známá tím, že se tu nedá slušně přenocovat, takže například hotelový personál ve Vídni radil obchodním cestujícím jedoucím do Německa, aby v Praze vůbec nevystupovali a vydrželi cestu až do Berlína, protože v Praze nelze sehnat pořádný nocleh. V nejhorším případě se doporučovalo zajet na přenocování do Karlových Varů. Tahle prachbídná pověst pražského hoteliérství se změnila až výstavbou hotelu Alcron v roce 1932, který jako první splňoval hotelové parametry na světové úrovni. Nicméně cestovatelé ze západní Evropy, kteří i poté do Prahy přijížděli, měli pocit, že je vstupní branou do orientu, a cesta sem byla velikým dobrodružstvím.

V některých částech města si Pražané stěžují na nedostatek zelených ploch a sportovišť. Jak to bylo tehdy?

To byla situace úplně jiná. Třeba když pan architekt Alois Dryák zpracovával na Ořechovce koncept náměstí, vytvořil zde tenisové kurty se šatnami, které v zimě sloužily jako ohřívárna pro nezaměstnané. Kromě toho tam vyprojektoval i dětské hřiště a sáňkařské dráhy, které jsou zabudované přímo do terénu ve formě tobogánů. Taková byla vybavenost čtvrti určené pro střední vrstvy.

Na YouTube ostatně najdete film Jak roste Praha. Tam je ukázka, jak se budovalo Zahradní Město. Už když se začalo stavět, byla tam okamžitě přivedená tramvaj, uprostřed vznikl zelený pás, tři tenisové kurty a hned vedle také kuželkářský stadion, který byl prvním v Československu.

Takže se plánovalo víc do detailů?

Ano, tehdejší regulační plán byl velmi přesný, byly v něm zakresleny nejen sportoviště a zeleň, ale také zahrádkářské osady a to, jak budou domy vypadat. Plán určoval, jak budou ty domy vysoké a jakou budou mít střechu.

Prostě za první republiky tu byl velký optimismus, že vzniká něco nového, takže se stavělo nadšeně a s velkým vkusem. Ještě dnes můžete třeba na Ořechovce vidět, že domy stojící přes ulici proti sobě si navzájem zrcadlově odpovídají, a o to se snažili ve všech čtvrtích, třeba i v chudé Libni. I když možnosti tehdy nebyly tak velké, každá čtvrť chtěla být dobře vybavená, tak nějak to patřilo k dobrému tónu.

Reklama

foto: Profimedia, Michaela Cásková, se svolením Petra Rysky, zdroj: Autorský článek