Ajťák, idealista, umělec, inovátor a možná trochu rebel. Filip Molčan se nedá jednoduše zaškatulkovat. Je sice ajťák, ale praktický (prý štípe i dříví). Nedokončil školu a místo toho si raději založil vlastní podnikání. V roce 2011 se dokonce díky projektu pro nadějné startupy dostal přímo do amerického Silicon Valley, kde strávil 12 měsíců.
„Vždycky říkám, že rok tam mi dal to samé jako 10 let podnikání v Čechách. K byznysu mají úplně jiný přístup než my,“ popisuje v kavárně Styl a interiér v centru Prahy. Tenhle „pravdoláskař“, jak se sám označuje, prý nejdřív o životě v Americe uvažoval, po několika měsících si však uvědomil, že to není nic pro něj. A dnes všechny projekty řídí ze své roubenky na vsi, které se prý říká pobočka Pražské kavárny.
Chci, aby věci, které dělám pro peníze, dávaly i nějaký smysl. Proto jsme založili Good Sailors. Zdroj foto: Se svolením Filipa Molčana
Vždycky jsem si myslela, že k „závislákům“ na moderních technologiích nepatřím. Při čekání na Filipa mi ale číšnice oznámila, že v kavárně (přímo u Václaváku) nemají internet. Řekla jsem si, že mě to nevyvede z míry, znovu si prošla připravené otázky, chvíli pozorovala lidi, snědla polévku a objednala si kafe.
Když jsem do Ameriky přijel, všechno mi přišlo úžasné a říkal jsem si, že bych tam žít chtěl. Ale po třech měsících už člověk vidí víc i ta negativa.
A pak jsem si konečně přiznala, že už opravdu nevím, co si počít. Filip mě nakonec naštěstí „zachránil“ o půl hodiny dřív. A tak jsem se ho, v návaznosti na čerstvé zjištění vlastní závislosti, ptala nejen na život v Americe, ale i na to, jak to má on jako vývojář s tablety, chytrými telefony a dalšími „nepostradatelnými“ vymoženostmi dnešní doby.
Filipe, žijete na venkově, do Prahy jedete jednou nebo dvakrát za měsíc. Jak na vás město takhle nárazově působí?
Jednou za měsíc působí hezky. Praha je krásná a v zásadě ji mám rád, je to zase něco jiného než na vesnici. Ale že bych tu žil, to si neumím představit.
Proč ne?
Hlavně by mi asi chyběl takový ten vesnický život. S rodinou bydlíme v obci, která má asi 100 obyvatel, ale žije to tam. Jsou tam koncerty, divadlo a fajn lidi. Je tam komunita, což si moc ve městě neumím představit. Tam jsou sice všude davy, ale je to hrozně neosobní, všichni koukají jen do mobilu a člověk se ani necítí, že je mezi lidmi. A taky by mi chyběla příroda, hrozně mě nabíjí, naopak město ze mě energii spíš vysává.
Přes dvacet let jste žil v Děčíně, vždycky jste chtěl utéct na vesnici?
To byla spíš náhoda. Na internetu jsme s manželkou hledali byt v paneláku a nějakou chybou tam byla zařazena i roubenka. Zeptal jsem se, jestli se tam nepojedeme alespoň podívat. Víte, v tu dobu jsem byl takový ten typický ajťák, takže žárovky doma měnila manželka. Tak jsem čekal, že mě pošle do háje, ale nakonec jsme se podívat jeli a zalíbilo se nám tam.
Celkově se snažím v životě trochu méně plánovat a nechávat věci plynout, říká Filip, který si se synem užívá plynulost jízdy klasického brouka. Zdroj foto: Se svolením Filipa Molčana
Vlastně to bylo štěstí, celkově se snažím v životě trochu méně plánovat a nechávat věci plynout. A zatím to vždy vyšlo skvěle. Takhle jsme se tedy naprosto nevědomky odstěhovali právě do Doubice, obce, která v širokém okolí nemá obdoby. Jak už jsem říkal, funguje tu skvělá komunita, je tu víc kultury než v lecjakém velkém městě a lidé si ještě umí pomáhat. Pořádáme spousty akcí od biatlonu až po divadlo nebo se třeba staráme o hroby původních německých obyvatel, kterých je tu na hřbitově většina – každý má na starosti hrob toho, kdo dřív žil v jeho domě. A všechno tohle nám tak nějak spadlo do klína.
Kromě hrobu se vy sám také dobrovolně staráte o České Švýcarsko.
Ano, národní park máme hned za barákem a já tam dělám hlídače. Vůbec se celkově snažím propojovat to, co člověk dělá pro peníze z podstaty věci s tím, aby to nějakým způsobem bylo ku prospěchu. Proto jsem také založil firmu Good Sailors, kde jsme začali zaměstnávat hendikepované vývojáře. A stejně tak, když už vyrazím do lesa, tak u toho můžu i pomáhat.
Působíte dojmem, že chcete dělat svět lepší. Napadlo vás někdy, že by byl lepší bez technologií?
Asi to nejde říct paušálně, že by byl lepší. Já třeba mám technologie rád. Jsem vlastně takový extrémista. Mám období, kdy s nimi chci mít všechno propojené. I světlo v koupelně si rozsvěcím přes Siri. A pak, když mě to přestane bavit, jdu do lesa, sundám si i chytré hodinky, mobil nechám doma a jsem úplně offline.
Filip Molčan (1981)
Místo dostudování FJFI ČVUT se od roku 2002 věnuje podnikání v informačních technologiích. Založil a vedl organizaci OSS Alliance na podporu využívání open-source řešení, pracoval jako konzultant pro open-source pro Evropskou komisi, strávil rok života v Silicon Valley a v současné době se věnuje především inovacím v nových oblastech digitálního podnikání. Jako zakladatel společnosti Good Sailors podporuje více než 15 let hledání smysluplné práce pro hendikepované. Figuruje v žebříčku 100 největších inovátorů v Evropě, získal řadu ocenění z oblasti sociálního podnikání a inovací. Ve volném čase je dobrovolným strážcem národního parku České Švýcarsko a fotografuje.
Ale abych odpověděl na otázku: Jsou hodně prospěšné technologie, které nám opravdu pomáhají, ale jsou i ty, které nám spíš zbytečně berou čas. Druhá věc je, že bez nich už jsme tak trochu ztracení, protože technologie všechno řeší za nás. Když není navigace, vypadne proud a podobně, hodně z nás je bezradných a najednou netrefí ani na nákup.
Patříte mezi tyhle lidi?
Částečně určitě, ale snažím se odvykat. Proto bydlíme na vesnici, proto dělám strážce parku, štípu dříví. Na vesnici není nic neobvyklého být den bez elektřiny, třeba když zafouká nebo napadne hodně sněhu, to člověka dost naučí.
Na blog jste dokonce psal článek o žití bez chytrého telefonu…
Ano, vydržel jsem bez něj asi měsíc nebo dva a došlo mi, že pro osobní účely bych takhle fungovat mohl, ale co se týká podnikání a komunikace, to už prostě nejde nebo by to bylo hodně těžké.
Jak jste ty dva měsíce zvládl?
Nejdřív to bylo stresující, protože člověk je zvyklý, že na mobil pořád kouká a zjišťuje, kde se co nového děje. Pak mě to ale naopak začalo uklidňovat, víc jsem se věnoval jiným věcem. Třeba místo toho, abych koukal do mobilu, jsem si přečetl knížku. Než abych vyfotil deset rychlých fotek mobilem, došel jsem si pro foťák a vyfotil to pořádně. Jo, bylo to fajn.
Technologie vás také dovedly do Silicon Valley v San Franciscu. V čem se liší americký přístup k podnikání od českého?
Například se tam vůbec nestydí za neúspěch. U nás už to taky začíná, ale tam se neúspěch hrozně cení, takže když jsme chodili na jednání s partnery a investory, vždycky je zajímalo, jestli už jsme někdy zkrachovali. Pro ně je to pozitivum, protože kdo jednou zkrachuje, tak by minimálně z toho stejného důvodu už podruhé zkrachovat nemusel. U nás jsou, myslím, tyhle věci pořád vnímány poměrně negativně. Určitě víc než tam.
Sundám chytré hodinky, telefon nechám doma a prostě jdu do lesa, říká Filip Molčan. Zdroj foto: Se svolením Filipa Molčana
Taky mi přijde zajímavé jiné tempo rozjíždění a ukončení byznysu. U nás jsou lidi, kteří něco začnou dělat, po roce vidí, že to nikam nevede, ale jsou schopní se tomu věnovat třeba ještě dalších pět let a nechat to skomírat. Je to asi zase dané tím strachem z neúspěchu. U nich spíš funguje takzvaný „Fail Fast“, tedy když něco nejde, rychle to skončím a jdu zkusit něco jiného. A taky mě překvapilo, že jsou tam hodně lidé otevření. Třeba když se chce člověk dostat k prezidentovi nějaké velké firmy, tak to jde poměrně bez problémů a nemusí být nějak významný. U nás tohle moc nejde.
Dovedl byste si představit život tam?
Když jsem do Ameriky přijel, všechno mi přišlo úžasné a říkal jsem si, že bych tam žít chtěl. Ale po třech měsících už člověk vidí víc i ta negativa. U nás se třeba říká, že se všichni mračí, a je to pravda, ale tam mi zase po nějaké době začalo vadit, že se všichni usmívají, ale nikdo to nemyslí upřímně. Takže ve finále je snad lepší se upřímně mračit než se přetvařovat, dělat, jak se máme rádi, a za zády říkat něco jiného. To mi na místních hodně vadilo. A pak samozřejmě ten extrémně spotřební životní styl. Od rána do noci v práci, o víkendu na pláž grilovat, do obchodního centra nakupovat nebo rychle na otočku do hor – a pak už zase zpátky vydělávat na hypotéku a nová auta. Chci, aby mé děti žily jinak.
Jak se třeba San Francisco liší od Prahy?
Určitě je tam víc bezdomovců. Celkově je hodně vidět, jak ta oblast trpí tím, že tam žije hodně bohatých lidí pracujících v IT. Kvůli tomu tam jsou samozřejmě strašně drahé nemovitosti a veškeré další věci, které souvisí s běžnou spotřebou. Kdo nedělá v IT, má obrovské problémy, protože si nemůže na živobytí vydělat dost. Takže město je to hezké, fotogenické, ale s roubenkou u nás doma se srovnat nedá.
Reklama
foto: Se svolením Filipa Molčana, zdroj: Autorský článek
