„Řve na tebe učitelka? Není to normální.“ Špatní kantoři a toxické české školství

Říká o sobě, že je odbornicí číslo jedna na toxické pedagogické projevy v českém školství. Chce zrušit pětky, pětiminutovky i povinné domácí úkoly a jako jeden z mála pedagogů se otevřeně staví na stranu žáků. Jak začala její cesta influencerky a proč sklízí takový úspěch?

„TikTok jsem založila druhý rok covidu po tom, co jsem viděla, že se na něm pohybuje hodně školáků a že učitelé jsou tam zobrazovaní, či spíše parodovaní nedůstojným, ale zároveň dost trefným způsobem. Došlo mi, že ty děti vlastně vidí to samé, co já. Akorát v tom musí, na rozdíl ode mě, každý den být. Vzala jsem tedy do ruky telefon a zcela spontánně namluvila minutový monolog na téma „Řve na tebe učitelka? Není to normální.“ Video mělo do dvou dnů čtvrt milionu zhlédnutí a mně došlo, že jsem asi otevřela důležité téma,“ popisuje své začátky influencerka s přezdívkou Štěkánka the Učitelka.

Štěpánka má dnes na Facebooku 30 tisíc sledujících a v poslední době hodně víří vody českého internetu. Nedávno například veřejně obvinila ostravského pedagoga ze sexuálního obtěžování. Její videa o tom, že školky a školy nemají právo po rodičích žádat, aby nosili hygienické potřeby, cukr ani třeba pastelky, měla takový úspěch, že se dostala až do sněmovny.

Říkáte, že se zaměřujete na toxické jevy ve školství. Jaké hlavní tři byste zmínila?

Nejdiskutovanějším tématem je mezi mými sledujícími z řad školáků jednoznačně křik, obecně negativní nálada učitelů, ponižující kritika před spolužáky a demotivující způsoby hodnocení, ať už ve formě známek nebo „pouhých“ slov.

Jak dlouho jste učila na klasické státní škole?

Nerozebírám veřejně detaily své vlastní profesní dráhy, délku a míru konkrétních úvazků a podobně, protože to jednak odvádí od podstaty problému, což je nedodržování platných předpisů ve školství, ale hlavně je to při mé exponovanosti na internetu bohužel i otázka bezpečnosti. Říkám proto zjednodušeně, že učím od svých osmnácti let, celkem tedy zhruba patnáct let. Státní školy z toho tvoří něco přes třetinu, několik let mám na prvním stupni a několik na střední škole a učilišti. Skončila jsem kvůli možnosti otevřít vlastní hudební a komunitní školu, což byla nová zajímavá výzva. Velmi mě to naplňuje a negativní atmosféra státních a bohužel i některých soukromých škol mi nechybí.

Spontánně jsem na telefon namluvila minutový monolog na téma „Řve na tebe učitelka? Není to normální.“ Video mělo do dvou dnů čtvrt milionu zhlédnutí a mně došlo, že jsem asi otevřela důležité téma.

Měla jste příležitost strávit rok na studiích i v Kanadě. Co bychom si podle vás od nich měli vzít?

Vstřícný a za všech okolností motivační přístup učitelů ke studentům, výborně vybavenou školu a volitelnost předmětů, kdy máte každé pololetí pouze čtyři předměty, kterým se naplno věnujete každý den. Můžete si tak vše do detailů vyzkoušet, prozkoumat různá témata. V něčem se ohromně posunete, s něčím taky pěkně potrápíte. Na konci každého pololetí tak získáte dobrou představu o tom, čemu byste se do budoucna měli věnovat a co pro vás naopak spíše není.

Na koho svými posty hlavně cílíte? Věříte, že přinášíte změnu, nebo spíš jen podporujete názory již přesvědčených a zároveň pobuřujete zaryté odpůrce pokroků?

Cílím na ty, kterým ubližují toxičtí učitelé, a oni se nemají jak bránit. Chci, aby všichni školáci, kteří občas zapochybují, jestli jsou normální, protože se ve škole cítí příšerně, slyšeli jasné „je to školou, není to tebou“. Už od roku 2005 máme velmi pokrokové „osnovy“ neboli Rámcový vzdělávací program, který ale 90 % škol nedodržuje ani na papíře, natož v praxi. Prostě se jím neřídí a neexistuje síla, která by je donutila. Ministerstvo školství nemá nástroje, školní inspekce je bezzubá. Na současné školáky jsou tak uplatňovány ne 30 let, ale klidně i 50 let staré metody. Je logické, že se v tom necítí dobře, nechápou to. Někteří se v tom naučí chodit a neřeší to, někteří to ale nesou velmi těžce, protože jsou citlivější nebo o něco více potřebují, aby jim věci dávaly smysl. Právě pro takové mladé lidi točím podporující videa, a komu se to nelíbí, ten je mi upřímně úplně ukradený.

Ing. Štěpánka Cimlová (1987)

Vystudovala české osmileté gymnázium, část střední školy studovala a žila v Kanadě. Dále absolvovala obor Ekonomie a management na Fakultě managementu VŠE, obor Učitelství pro 2. stupeň a střední školy na VŠERS. Od 18 let se paralelně věnovala výuce angličtiny v soukromých a státních institucích, zlomová byla práce učitelky na státním učilišti a střední zdravotnické škole. Za její práci ve škole v Malém Tibetu jí byla udělena audience u dalajlámy. O svých zážitcích napsala cestopis Můj kousek Indie. Pracovala v hudebním managementu, spolupořádala největší české festivaly, řídila PR konzervatoře. V současnosti má vlastní hudební, jazykovou a komunitní školu v jižních Čechách. V roce 2021 založila tiktokový účet Štěkánka the Učitelka. Kanál je zaměřený na podporu obětí toxické pedagogiky a...

Často vedu horké debaty s odpůrci, ovšem ne proto, abych je přesvědčila, ale abych inspirovala ty, kteří se s podobnými toxickými lidmi ve školství také potýkají. Hodně lidí mi píše, že jim to pomáhá formulovat vlastní myšlenky a argumenty, že jim to dodává odvahu zabojovat za sebe nebo za své dítě, což je pro mě velká motivace.

Který váš post zatím způsobil největší pozdvižení? A víte proč?

Myslím, že moje video o tom, že domácí úkoly jsou nepovinné, rozpoutalo velkou vlnu, která se provázala se snahou dalších lidí a vyústila až ve vydání oficiálního stanoviska Ministerstva školství k domácím úkolům, které bylo sice podivně nejasné, ale alespoň v něm jasně zaznělo, že za nesplněný domácí úkol nesmí být udělena pětka.

Několikrát se také stalo, že mi sledující nahlásili problematické chování svého učitele, a rozjela se veliká mediální kauza. Možná jste zaznamenali učitele střední školy Educhem, který nacpal studentovi „z legrace“ do úst hadr, nebo učitele Vítkovické střední, který svého žáka brutálně fyzicky napadl. Další bouři překvapivě rozpoutalo jedno z nejnovějších videí, kde jsem řekla, že školky nemají právo vybírat od rodičů toaletní papír a další hygienické prostředky. Strhla se velká debata, která vyústila v články v médiích, ze kterých následně dokonce citoval Andrej Babiš při jednom ze svých proslovů v parlamentu. Dá se tedy říct, že mě toaleťáky vynesly až do sněmovny. A to už něco znamená...(smích)

Kromě lajků sklízíte i spoustu hejtů. Vzpomenete si na nějaký opravdu kuriózní?

Jedna učitelka mi v reakci na video, kde jsem svět informovala o tom, že mi píšou desetitisíce dětí na TikToku o tom, jak se bojí chodit do školy, napsala, že mám knír a že ho špatně maskuju. Odpověděla jsem jí, že to je jistě v debatě o duševním zdraví dětí důležitý argument.

Z českého školství si děláte hodně srandu. Je ale něco, co vás vyloženě štve?

Ve skutečnosti mě štve všechno, o čem mluvím, sranda je jenom další způsob boje proti tomu.

Je podle vás problém vždy v učiteli? Nebo jsou prostě i žáci, se kterými to zkrátka nejde?

Každý člověk na světě se může nějakým způsobem vzdělat, někam se v životě posunout, jde jenom o to přijít na to kam a najít správné prostředky, jak toho docílit. Když prostředky nejsou, vždy se dá alespoň neuškodit. Pokud učitel pracuje ve státní veřejné škole, musí skutečně počítat s tím, že bude muset vyjít s každým. Je to jeho práce. Zároveň je vždycky možné přejít do jiného typu školy, pokud s určitým typem lidí neumím pracovat. Možností je mnoho a nikdo neříká, že musí člověk celý život pracovat na jednom místě.

Pokud učitel pracuje ve státní veřejné škole, musí skutečně počítat s tím, že bude muset vyjít s každým. Je to jeho práce.

Za špatné učitele vždy označuji ty, kteří nerespektují pravidla nastavená Ministerstvem školství, nebo ty, kteří ignorují metody moderní pedagogiky a poznatky psychologie.

Jaký je váš názor na alternativy klasických škol, které tu v Česku máme? Kdybyste neměla vlastní soukromou školu, šla byste učit třeba do některé z nich?

Existují školy, které jsou vedeny dobře, kde se k žákům chovají s respektem a panuje tam klidná, přátelská atmosféra. V žádném případě bych takové školy nenazývala „alternativou“. Za mě jsou tyto školy normální a za podivnou alternativu označuji ty školy, kde se na žáky křičí, nebo kde se na prvním stupni rozdávají špatné známky. Kdybych neměla vlastní podnikání, šla bych učit do jedné z dobrých škol v okolí. Vím zhruba o dvou, takže možnosti jsou.

Přemýšlela jste někdy o tom, do jaké školy byste dala své vlastní dítě?

Samozřejmě. Velmi pečlivě vybírám a doporučuji školy pro děti v rodině i pro děti přátel. Klíčová je atmosféra. Pokud tam přijdete a na první pohled vidíte v klidu pracující děti, na které dohlíží pohodový dospělý, jste na správné stopě. Jakmile na vás při prvním kontaktu učitelka působí nepříjemně, „přísně“ nebo upjatě, okamžitě vycouvejte. Moje zkušenost je taková, že právě díky drobným náznakům na začátku lze včas zamezit velkým problémům v budoucnu.