Děti se mi při práci mění před očima. Stojí mi to i za výhrůžky, říká jediný český delfinoterapeut

Oldu jsem poznala před mnoha lety, když v jedné ze svých mezifází pracoval jako delegát jedné cestovní kanceláře v Egyptě. Rozuměli jsme si, byl přátelský, vtipný a o klienty se opravdu staral. Naše přátelství přetrvalo, takže jsem sledovala jeho další cestu, která skončila před mnoha lety v Turecku, kde už nyní pobývá větší část roku. A má tam, jak by si mnozí mysleli, práci snů. Plave s delfíny.

Jenomže ona to není jen zábava, Olda je delfinoterapeut. Jeho klienty jsou vážně nemocné děti, většinou autisté, děti s Downovým syndromem a jinými psychickými poruchami i fyzickými poškozeními. Ač velmi přínosná, Oldova práce je také strašně emocionálně a fyzicky náročná a vzbuzuje četné kontroverze. Zejména mezi aktivisty a ochránci přírody, respektive odpůrci držení zvířat v zajetí. I o tom jsme si povídali.  

Oldo, už několikátý rok působíš velkou část roku v Turecku, v Antalyi, kde se věnuješ delfinoterapii. Co tě k tomu vedlo, jaká byla tvá cesta?

K delfinoterapii mě dostala úplná náhoda, jako se udála většina věcí v mém životě. Dělal jsem na Markíze produkčního pro pořad Modré z neba, dneska V sedmém nebi. A měl jsem na starosti cestovací a terapeutické sny. A jeden ze snů byla delfinoterapie.

A tak ses dostal i do Turecka?

Ano, když jsem sem přijel, setkal jsem se s delfinoterapeutickým projektem Malý princ z Lucemburska. Byly to samé drsné případy: domácí násilí, týrání, zneužívání... Měl jsem možnost vidět dvě skupiny těch dětí a viděl jsem na vlastní oči, jak se v přítomnosti delfínů mění.

Pak jsem odjel a Markíza příběh o delfinoterapii odvysílala. A ihned po pořadu začali do televize volat lidi, že by chtěli delfinoterapii zařídit a jak se tam dostat. To bylo v roce 2009. A tak jsem začal slovenským klientům pomáhat to zorganizovat. Tehdy nebyly WhatsAppy ani jiné apky na takové úrovni, takže jsem byl pořád na telefonu, překládal lidem a pomáhal jim se k delfínům dostat. No a v roce 2010 jsem dostal nabídku od tureckého doktora Murata, jestli si nechci udělat kurzy delfinoterapie já. Ten to dělal od 2001.

Jestli si nechceš udělat kurz na co?

Na delfinoterapii. Abych se mohl o klienty starat sám a setkání s delfínem jim zprostředkovat. Doktor Murat se tomu sám věnoval od roku 2001.

A tys řekl ano a tak to začalo. Jak takový kurz vypadal?

Všechno bylo postupné. Nejdřív sleduješ, jak jiní terapeuti ve vodě s klienty pracují, a pak pomalu začínáš. Nejdřív s příbuznými a se zdravými dětmi, pak za asistence jiného terapeuta začneš dělat s nemocným klientem sám. Nakonec šéf vyhodnotí, jak sis vedl. Není to jen o přístupu k dítěti, ale i o tom, jak se dokážeš pohybovat ve vodě, jestli tě delfíni nějakým způsobem nerozhodí.

To se děje?

Jojo, to se děje. Od doktora Murata jsem přešel k jednomu rakouskému psychologovi, který měl delfinoterapii a výuku studentů/delfinoterapeutů hlavně jako byznys. Dělaly si u něj kurzy převážně holky, studentky různých oborů, jako je fyzioterapie anebo speciální pedagogika.

 A tam jsem viděl, že právě s takovými studentkami bylo daleko víc práce než s klienty, nemocnými dětmi.

Jak to myslíš, daleko víc práce?

Delfíny přitahujou velmi často lehce narušení lidé. A toto byly holky, které si vybraly nějakou profesi, ale většina z nich měla traumata z dětství a mládí, mezilidské problémy, problémy s partnery, zneužívání. A u delfínů tyhle trable vyplavou na povrch.

A ty si myslíš, že existuje člověk, který tyto problémy nemá…?

Jo, já si třeba myslím, že žádné vážné trable nemám. Stejný názor má i můj psychoterapeut. Takže výsledek je to, že jsem u delfinoterapie vydržel již 14 let. Dostal jsem se k tomu jako slepý k houslím a to je asi dobře. A po té době věřím v to, že za lidmi, které delfíni extrémně přitahují, jsou často psychické trable, které nikdo neřešil, a tak je upozadili...

To bylo před 14 lety, ale teď už děláš sám na sebe. Kdy a proč ses rozhodl pro vlastní cestu?

Důvodem, proč jsem se rozhodl přestat pracovat pro jiné společnosti a začít pracovat sám za sebe, bylo více. Zaprvé, někteří lidi, kteří se kolem delfinoterapie pohybují, začnou být časem vyhořelí a někdy i nenažraní. A já nerad slyším, že delfinoterapie je jen byznys a sám ji tak ani nechci brát. Po těch letech zkušeností už vím, co chci a co nechci.

A druhá věc je, jak jsem už zmínil, že se mi nelíbilo, že se kolem delfinoterapie pohybují různí lidé. Když jsem pracoval pro onoho rakouského psychologa, začaly mi vadit ty studentky, které pobíhaly okolo a narušovaly mi práci. Díky tomu, že jsem měl štěstí a pracoval jsem v různých delfináriích, jsem měl svou představu, co dobré pro klienty je a co není.

Takže důvodem, proč jsem začal pracovat sám, byla zaprvé cena, za druhé to, abych si své spolupracovníky mohl vybírat. Dneska mám tým dalších 4 dospělých žen, které jsou ve svých profesích machry a které se mnou pracují.

Co je tvými slovy delfinoterapie, jak bys ji představil těm, kdo nevědí? A jak bys ji porovnal třeba s canisteterapií, felinoterapií, hipoterapií a dalšími druhy zooterapií?

Delfinoterapie je jedna ze zoo nebo animoterapií, což jsou terapie využívající pozitivní kontakt se zvířaty. Co je horší a lepší nemohu hodnotit, protože s ostatními zvířaty nemám osobní zkušenosti. Všechny tyto terapie jsou úžasné, mají efekt, hipo je spíš na fyzično, ale pokud najdeš, jak já říkám „indiánské“ koně, funguje to i na psychiku. Canisterapie je na psychiku. Felinoterapie je zase spíš pro starší lidi. U koček je dokonce dokázáno, že když kočka sedí na klíně, může ti srovnat krevní tlak. Každá ze zooterapií má něco.

A co umí delfíni nejlépe?

Myslím si, že delfíni působí na všechny věci současně, a navíc velmi rychle. Podle mého názoru to, co já udělám s klientem v psychické, ale někdy i fyzické rovině za jednu terapii, tedy těch 10 lekcí s delfínem, by trvalo se psem třeba 4 roky. Mám na mysli klienty trpící autismem, traumaty nebo třeba záchvaty agrese.

Delfíni jsou mnohem rychlejší.

A existují na to nějaké výzkumy, které by toto tvrzení dokázaly, podložily? Probíhají vůbec nějaké?

Tím, že delfinoterapii se nevěnuje tolik lidí, opravdu neexistují pořádné studie v rozsahu, v jakém bych si představoval. Není studie vycházející ze vzorku 500 klientů se stejnou diagnózou. To nikdo není schopen dát do kupy. Ale existují malé studie, nebo třeba diplomky. Například v Brně na Masarykově univerzitě o tom psala Dagmar Opatřilová, která sledovala právě ty lucemburské děti. Ale velká studie na 500 dětí s Downovým syndromem, nebo na 500 zneužívaných dětí, kde by byly výsledky, takovou nemáme.

Například PETA – radikální organizace, na jednu stranu bojující za práva zvířat, ale tatáž organizace má například v USA psí útulky a dělá nejvíc eutanázií odchycených zvířat. Mají teorii, že žádné zvíře by nemělo být v péči lidí. Raději je tedy zabijí, než aby je dali k adopci.

Existovala jedna ruská studie, která byla zaměřena na fyzično, kdy se studoval účinek ultrazvuku, který používají delfíni, tedy sonaru, a ta dokázala, že má pozitivní efekt na spasmy, tedy svalové křeče, a na záněty. Sonar funguje stejně jako při léčbě zranění ultrazvuk, který se používá v medicíně. Delfín ho má taky, ale přírodní.

Psi jsou třeba zase úžasní na krizové situace, ale také nejsme schopni efekt změřit.

A pak je tu ještě další věc, že i kolem delfínů i psů se pohybují různí, jak já říkám „ezomagoři“, kteří budou tvrdit, že jsou to kosmické energie nebo bioenergie. Ale studie neexistuje. Takže ani já nevím, jak je možné, že delfíni na tyto děti takhle fungují. Nechci tvořit žádnou teorii, nemám to rád.

Na druhou stranu, my lidé stále nevíme všechno, ale něco tam je, jen to nedokážeme změřit nebo popsat. Ani v dnešní moderní době nevíme rozhodně všechno.

Sama jsem tě v Antalyi se synem navštívila, takže jsem viděla, jak autistické děti na delfíny reagovaly. A bylo to neskutečné. A tehdy jsme se bavili i o tom, jak sám čelíš útokům od aktivistů apod. Varoval jsi mě, abych tehdy nepostovala na sociální sítě mého syna ve vodě s delfínem, a ukázalo se, že jsi měl pravdu. Moji kamarádi se do mě tehdy masově pustili, že co jsem to udělala, podílet se na trápení zvířat, a že jako instruktorka potápění mám být vzor a příklad a ne podporovat tato zařízení.

Delfinoterapie je tedy poměrně kontroverzní téma pro „ochránce zvířat“, nepřátele safari a zoo… Jakým jsi ty čelil slovním (a jen slovním?) útokům? Proč a co je těmito lidmi nejvíce kritizováno?

Hele, oni tito lidé nejvíc píšou maily nebo volají ve tři v noci, aby mi řekli „chcípni“. Ale já jsem vůči těmto věcem imunní. Zkušenost mám ještě z Čech z roku 2001, tedy dávno před delfinoterapií, kdy jsem se podílel na kampani Be kind to your local nazi a skončila mi v okně dlažební kostka a vyrytý hákový kříž na dveřích do bytu. Takže mám tuhle zkušenost.

Teď mi spíš v posledních letech poměrně často někdo vyhrožuje. A co se týče ochranářů delfínů, je to zvláštní sorta lidí. Dnes obecně žijeme ve světě, kde má každý svoji pravdu a každý pracuje s informacemi tak, jak se mu hodí. A to nejen ochranáři, ale i delfinária. Ochranáři udělali ohromný kus práce v tom, aby se zlepšily podmínky zvířat v zoo a delfináriích. A na druhou stranu se na to nabalila spousta lidí, kteří mají tuto činnost jen jako byznys. Například PETA – radikální organizace, na jednu stranu bojující za práva zvířat, ale tatáž organizace má například v USA psí útulky a dělá nejvíc eutanázií odchycených zvířat. Mají teorii, že žádné zvíře by nemělo být v péči lidí. Raději je tedy zabijí, než aby je dali k adopci.

A co se říká kolem delfínů?

Okolo delfínů je spousta polopravd a šílených informací. Jak jsem už říkal, mám zkušenosti z různých delfinárií a to, co si občas přečtu, že se v delfináriích děje, mi fakt vyráží dech a není to pravda. Tvrdí, že jim lidi trhají zuby, aby nepokousali klienty, že je týrají, mlátí, ale já jsem to nikdy nezažil. Naopak trenéři, kteří žijí s delfíny, makají 12 i 13 hodin denně 7 dní v týdnu, ta zvířata milujou a nedopustili by, aby se jim ublížilo. Jasně že se najde blbec, který něco udělá, ale to je všude.

Navíc delfíni jsou v uzavřeném bazénu páni. Ty jsi ten, kdo za nimi do vody jde. Oni mají převahu a vědí o tom. Než na tebe delfín zaútočí, dá ti dopředu jasně najevo, že děláš něco blbě. Pokud se ti někdy něco stane, je to vždycky chyba člověka. Ale delfína ani jiné zvíře nemůžeš násilím předělat, aby dělali to, co ty chceš, nebo aby s tebou spolupracovali. Musíš dělat tzv. positive reinforcement – jedině tak může zvíře dělat to, co ty potřebuješ. Pokud delfín nechce, dělat to nebude. A samozřejmě ho ani nenecháš umřít hlady, jak se taky někdy píše.

Jak pak na podobné útoky a zprávy lidí reaguješ? Reaguješ vůbec?

Na lidi se nezlobím, na druhou stranu jsou bezesporu delfinária, například v Asii, kde se ke zvířatům opravdu nechovají dobře a kde jim delfíni umírají velmi rychle. Takže není ani pravda, že jsou všechna delfinária úžasná a skvělá. Ale například tady v Turecku máme jednou měsíčně státní kontrolu, která kontroluje zvířata, jejich stav, co žerou… A kontroly přicházejí neohlášeně.

Ani není pravda, že delfíni v delfináriích hynou a rychle se vymění kus za kus. Je možné, že v Číně se to děje – tam jsou schopni zvířata měnit, protože neexistuje žádná kontrola a regulace. Je to o nedokonalosti zákonů. Fakt je, že například takový delfín skákavý, se kterým se v delfináriích nejčastěji pracuje, má díky ochranářům takovou ochranu, jako by byl na CITES  na nejvyšší příčce, tedy jako nejohroženější druh, i když jím není.

Jenže tyto snahy aktivistů mohou někdy vyústit i v příběhy s ne zcela dobrým koncem…

Ano, například v Anglii zrušili všechna delfinária. Takže když tam dnes někde najdete zraněného delfína, vyvrženého na pláž, nemají ho kam dát, protože taková zařízení neexistují. Jedinou volbou pro toto zvíře je provedení eutanazie a to je pak již spíš filozofická otázka, jestli to je správně nebo špatně. Můj názor je, že to dobře není.

Už jsme o tom mluvili, ale myslíš si, že delfíni v delfináriích skutečně trpí? Nebylo by jim lépe ve volné přírodě? Jde o delfíny narozené v umělém prostředí, nebo delfíny, kteří byli odchyceni…? Je totiž pak jasné, že kdyby byl takový delfín vypuštěn do volného moře, nepřežil by…

Jasně, pokud pustíte delfína narozeného a dlouho chovaného v delfináriu na širé moře, umře.

Například teď se takový případ stal v Sevastopolu. Majitel delfinária neměl žádnou podporu od státu, a když mu došly peníze, v zoufalství pustil dva tři delfíny do volného moře. A ti delfíni, kteří byli zvyklí na bezpečí a žrádlo od lidí, pak vystresovaní prosili lidi o žrádlo u břehů. Pokud jsou chovaní v zajetí, zvyknou si rychle na pohodlnější život s člověkem. Delfín je inteligentní zvíře a rychle zjistí, že je to pro něj jednodušší.

Například u nás v delfináriu v Antalyi nyní chováme 5 delfínů a jen jeden je z volné přírody – dělal ještě pro sovětskou armádu. Dnes je mu už 40 let a taky by ho už nešlo vrátit do moře. Ti ostatní čtyři ani nikdy ve volné přírodě nebyli.

Takže se to nikdy nepovedlo?

Ne, nevím o případu, že by někde někdo vrátil delfína narozeného v zajetí do volné přírody. Znám případ v Jižní Koreji, kde byl delfín tři měsíce v zajetí, a pak ho údajně úspěšně vrátili na volné moře, ale je to jediný případ, o kterém vím.

I když aktivisti v EU prosadí zákony a delfinária se zavřou, někde jinde se rychle otevřou nová – tam, kde služby nejsou tak dobré. Takže je to kontraproduktivní, nikdo nevyhrává, všichni prohrávají, včetně delfínů.

A pak jsou tu ještě takoví lidé jako například Ric O’Barry, americký aktivista za práva zvířat a bývalý cvičitel delfínů, který se proslavil v 60. letech 20. století odchytem a výcvikem pěti delfínů, kteří byli použiti v televizním seriálu Flipper.

(Ric O’Barry však poté, co jeden z delfínů ze seriálu uhynul, přešel od trénování delfínů k aktivismu. Začal vystupovat proti průmyslovým odvětvím, která chovají delfíny v zajetí. V roce 1999 mu však byla uložena pokuta za porušení zákona o ochraně mořských savců v důsledku nezákonného vypuštění dvou delfínů, kteří nebyli schopni přežít ve volné přírodě – pozn. red.)

Jak vůbec delfinoterapie vznikla?

Je několik lidí, nebo spíš zemí obecně, které si přivlastňují, že stály u jejího zrodu. V Americe byla žena, která měla syna s Downovým syndromem. Měla známé v delfináriu, chlapeček tam chodil a začal se zlepšovat – líp mluvil, začal se socializovat. Ale Rusové se za zakladatele delfinoterapie také považují.

Vezměme to obecně: víme, proč si lidi pořizují psy a kočky. Žijeme v přemodernizovaném světě a chybí nám kontakt s čistou energií nebo přírodou. Můžeme se jen ptát, jestli by delfinoterapie působila stejně na indiána z pralesa jako na člověka z moderního světa. Tendence obklopovat se zvířaty ale mají lidé odnepaměti.

Delfinária se po světě spíše ruší, než otvírají nová, proč? Co se s těmi zvířaty pak děje?

Není to úplně pravda. I když aktivisti v EU prosadí zákony a delfinária se zavřou, někde jinde se rychle otevřou nová. Například v Dubaji, kde jsou zákony jiné a aktivisti se tam nedostanou. Aktivisti se pak hrdě bijí do prsou, že zavřeli delfinária, kde byl wellfare na velmi dobré úrovni, jenomže oni místo toho docílili toho, že se delfinárium otevře tam, kde služby nejsou tak dobré. Takže je to kontraproduktivní, nikdo nevyhrává, všichni prohrávají, včetně delfínů.

Jak je o delfíny pečováno? Jak moc se jim věnujete? Vím od tebe, že interakce s delfíny je skutečně blízká. Říkal jsi, že delfín umí vyjádřit, co chce a co ne, stejně jako jeho pocity. Takže bychom ho nedonutili dělat něco, co nechce. Čím to je?

Hele, než trenér odjede na měsíční dovolenou, říká, že nechce o delfínech slyšet celý měsíc, ale do 48 hodin někomu volá a do dvou minut hovoru se ptá, jestli jeho zvíře papalo a kolik, jestli je všechno v pořádku. Trenéři jsou na zvířata napojeni. Je jasné, že občas se najde blbec. Ale pro většinu trenérů jsou jejich zvířata jako jejich děti.

V delfináriích se dělají delfínům odběry krve na přítomnost infekcí, kontroluje se jejich chování. Trenér, který je 12 hodin se zvířetem v kontaktu, hned pozná změnu chování u zvířete.

U delfína je nejhorší, když přestane žrát, to je něco hodně špatně. Ale poznáš podle jeho chování, v jakém je rozpoložení, jestli je apatický. To člověk, který „svého“ delfína zná, pozná. A navíc zrovna ty asi víš, že delfína neuspíš, takže je nemůžeš operovat. A když je přece jen uspíš, máš 50% šanci, že se probudí.

To já jako potápěč vím, ale vysvětleme to lidem…

Například John C. Lilly, americký psychoanalytik, neurovědec a filozof, vymyslel dýchací přístroj pro delfíny. Jenže pro ně není normální vypnout celý mozek, takže ho neuspíš. C. Lilly pak ale sklouzl k experimentování s LSD, a to i sám na sobě, a prostě se zbláznil. Dělal i projekty s delfíny pro NASA, protože se považovali za nejinteligentnější tvory na světě. Jeho práce inspirovala některé filmy. Například dostal od NASA úkol naučit se mezidruhově komunikovat…

Je jasné, že na delfinoterapii pohlíží jinak rodič autistického dítěte a jinak aktivista. Rodiče, jejichž dítě začne najednou reagovat, musejí být super šťastní, o dětech nemluvě. Jak delfín na autistické dítě působí?

Jasně že na problematiku pohlíží jinak rodič autistického dítěte, jinak aktivista. Ale i kdyby jen třetina věcí, co aktivisti tvrdí, že se dějí v delfináriích, byla pravda, pak to, co já vidím na vlastní oči, jak se děti mění, by mi za to stálo. Jsme schopni změnit život jak dětem, tak celým rodinám.

Například letos jsem měl klienta, který byl na delfinoterapii podruhé. Vloni neuměl ani jedno slovo, ale po dvou měsících, co u nás byl, najednou začal říkat 8 slov! Pracuji s dětmi se záchvaty agrese a mám spoustu případů, kdy se po delfinoterapii zlepší kvalita života jak dítěte, tak celé rodiny. A mně to za to stojí, i za to vyhrožovaní smrtí nebo titulování mé osoby jako tupce, blbce a naivního debila.

Jak taková delfinoterapie krok za krokem vypadá?

Navlékneš klienta do neoprenu, sami to většinou nesvedou. Dostane záchrannou vestu a pak ho dáme do vody k delfínovi. Pro terapeuta je základ, aby mu klient věřil, aby se nebál zvířete a ve vodě se uvolnil a kontakt se zvířetem si užil.

Klient může delfína hladit, může tam být i jiná interakce – může házet delfínovu balonek, kroužek a on ho nosí, ti lepší klienti, méně postižení, pak plavou s delfínem okolo bazénu. To je to, co jste si zkusili vy se synem. Pro terapii je důležité, aby klient vydržel ve vodě vedle delfína půl hodiny. Musí mít pocit bezpečí a musí věřit tobě jako terapeutovi a zvířeti.

Ne vždycky je to lehké.

Já vím, viděla jsem to na vlastní oči. Ty emoce a tu strašnou práci…

Nejtěžší jsou vždycky první tři terapie. Dítě křičí, ale může být i agresivní. Pak je potřeba chránit i delfína. Takže jako terapeut musíš fungovat i jako bariéra mezi klientem a delfínem. Ale mám i pravidelné klienty, kteří jezdí každý rok, a tam musím zase dávat pozor, aby hned, jak vejdou k bazénu, rovnou k delfínovi neskočili, jak jsou natěšení.

Mám klienty, kteří se od rána na delfíny těší, pak je dáš do vody a oni celou terapii probrečí. Vylezou z vody, jako by se vypli, a druhy den k delfínům zase chtějí. Podle mě to znamená, že něco se ti v hlavě děje, celá řada emoci. Sama jsi viděla, že je tam něco zvláštního, co tě emočně rozhodí. A delfíni fungují i „mimo bazén“. Maminky často brečí, i tátově někdy, anebo mají naopak záchvaty smíchu. Delfíni léčí i okolo bazénu.

Kdo jsou tví klienti, z jakých zemí?

Teď už dělám jen s Čechy a Slováky, dřív jsem měl klienty ze všech evropských zemí – Rakušany, Němce, Rusy, Lotyše, Poláky, Angličany. Teď už pracuji jen s českými a slovenskými klienty, občas ještě nějaký cizinec, ale starý známý.

Proč? Je to kvůli jazyku, nebo kvůli porozumění, byznysu?

Je to proto, že je to pro mě nejlepší. Nemám ve spojení s delfíny slovo byznys rád. V češtině si nejen líp rozumím se svými klienty, ale hodně z nich třeba shání peníze na delfinoterapii přes nadace a mně se líp komunikuje s těmi českými a slovenskými. A v našich zemích je pár lidí, kteří o delfinoterapii vědí, i když já jsem jediný, který ji skutečně aktivně dělá a věnuje se jí intenzivně. Proto se chci věnovat českým klientům. Zájem je tak velký, že bych už další národ nezvládl.

A pak je to i o tom, že v Česku a na Slovensku si rodiče mezi sebou řeknou, jak to funguje…

To je tvoje jediná reklama?

Jo, nerad dělám rozhovory, i když s tebou teď jeden dělám. Ale nechci si dělat reklamu nebo PR touto formou. Nejlepší reklamou jsou spokojení rodiče a rodiče postižených dětí, kteří mezi sebou komunikují. Více si vzájemně věří, protože jsou na stejné lodi.

Mám klienty, o kterých si myslíš, že nevnímají svět, nejsou vůbec přítomni v naší realitě a máš jen jejich tělesnou schránku, ale vlezou do vody s delfínem a vidíš, jak delfín na toho klienta kouká, a je to, jako by mezi sebou komunikovali.

Já ti můžu říct cokoli, ale nejlepší je reference od lidí, kteří to zažili.

Jaké je nejčastější onemocnění tvých klientů, těch dětí?

Nejvíce mám autistů a dětí s dětskou mozkovou obranou, ale i epileptiky. To je gró. Pak mám i hodně dětí s genetickým postižením. Spousta genetických postižení má i projevy na autistickém spektru. Mám ale i děti s genetickou vadou, která existuje jen třeba u 12 nebo 50 případů na světě, a nikdo neví, co s nimi. Rodiče tak zkouší, co delfinoterapie dokáže. Nemyslím tím, že jsem jejich poslední šance, ale rodiče prostě opravdu nevědí, co s těmi dětmi dělat. Většinou je tam mentální retardace, děti se nesocializují, nebo mají nějakou poruchu podobnou autismu.

To ale musíš mít nějaké vzdělání, i zdravotní, nebo jak to je?

Ne, já jsem terapeut. Mám lidi, kterým můžu zavolat. Dneska už to vím. Jsem však delfinoterapeut, nejsem chirurg, genetik nebo psycholog. Řeším to, že dítě má problém. Ale nezaručím rodičům, že dítě začne mluvit nebo chodit. Pro mě je důležité, aby se dítěti nic ve vodě nestalo, abych se s dítětem napojil, a je mi jedno, co má za postižení. Pokud to není alergie na studenou vodu nebo závažná epilepsie… Mám ale i hodně epileptiků, kterým se sníží počet záchvatů. U těch řeším spíš to, jak záchvat vypadá a kolik dítě váží. Aby, kdyby dostalo záchvat ve vodě, se neutopilo nebo neutopilo mě.

Hodně dětí se chová velmi nestandardně ve chvíli, kdy vlezou s delfínem do vody. Když projdu dveřmi v bazénu, zapomínám na dotazník a koukám, jak dítě reaguje na prostředí, na delfína a je mi jedno, co má za diagnózu.

A to se musím zase vrátit k tomu problému, kterého jsem si všimnul, když jsem pracoval s asistenty fyzioterapeuty. Byli omezeni svým oborem. Speciální pedagogové se zase soustředili na „mentálno“ a zapomínali na tělo, které nefunguje. A to by potvrdili i lidé, se kterými dělám. Nesmíte být fixovaní na svůj obor. Je to terapie se zvířaty, ne operace, chirurgie.

Kolik delfinoterapie klienty stojí a kolik času dítě s delfínem stráví?

Je to půlhodina, což je stejné u spousty jiných terapií. Takže celý blok je deset terapií po půlhodině s tím, že první dvě tři lekce se dítě s delfínem a prostředím seznamuje. Napoprvé prosím klienty, aby udělali celých 10 terapií. Pak mám ale klienty, kteří jezdí každý rok, a tam stačí už jen sedm nebo osm, protože se s prostředím nemusí seznamovat.

On si delfín ty děti pamatuje?

Hele, to já nevím, delfína se nezeptáš. Ale všiml jsem si u nonverbálních klientů, kterým říkám „zakleté duše v tělech nehybných“, že když se jim podaří mít stejného delfína, je tam provázání. Mám klienty, o kterých si myslíš, že nevnímají svět, nejsou vůbec přítomni v naší realitě a máš jen jejich tělesnou schránku, ale vlezou do vody s delfínem a vidíš, jak delfín na toho klienta kouká, a je to, jako by mezi sebou komunikovali. Dítě se začne usmívat, dělat grimasy, nebo se na tebe otočí a ty najednou vidíš, že v zakletém těle je člověk, který přece jen vnímá svět a okolí, jen s ním nedokáže komunikovat. Jindy zase křičí a ty vidíš, že chápe, co se kolem něj děje, jen nedokáže ovládat své tělo a zoufale říká: „Já jsem tady, ale nedokážu s vámi komunikovat.“

To musí být pro rodiče strašné, tohle uvědomění…

Víš, je i není. Kromě své práce taky velmi často u těchto klientů prosím rodiče, aby se k dítěti chovali jako k člověku, který chápe svět. Rodiče si často projdou tím, že jim všichni říkají, že jim dítě nerozumí.

Milují ho, udělali by pro něj všechno, ale pak jsou schopni své dospívající děti převlíkat tam, kde jsou kolem lidi. Snažím se rodiče naučit toto respektovat a mít k dítěti úctu. 

Ale zpět – jaká je cena těch deseti terapií?

Teď budu cenu měnit, takže v příštím roce bude 10 terapií s delfínem, tedy bez přidružených terapií, stát 2650 euro. Za přidružené terapie se bude dát platit zvlášť. A tyto terapie jsou fyzioterapie, tibetské misky a další programy. Doposud to bylo v jednom balíčku, ale klientů je strašně moc a pro některé lidi nemají ty přidružené terapie smysl. Takže to oddělím.

A co třeba jóga, ta není součástí těch doprovodných terapií?

Jóga by měla podle mě smysl pro děti s ADHD, ale nemám nikoho, kdo by to dělal. Osobně bych jógu ale doporučil maminkám postižených dětí. Pečující matky často děti zvedají a mají zničená záda. Obecně je problém, že každý řeší děti, ale nikdo neřeší ty rodiče a stav rodiny celkově. Ti rodiče často nemají žádný čas sami pro sebe. Bylo by super, kdyby jóga byla pro tyto pečující rodiče placená. V tuto chvíli jim dělám fyzio, protože maminky to někdy potřebují více než ty postižené děti. Hrozné je, když si pak uvědomíš, že za pár let to dítě bude mít 50, 60 kilo a bude muset skončit v ústavu nebo s asistentem, protože ho už rodič neunese.

Proplácí terapie s delfíny pojišťovna?

Ne, bohužel u nás ne, všechno táhnou nadace nebo vlastní zdroje.

A jinde ve světě?

Vím, že dříve například Holanďani něco platili, dokonce i asistenta na dovolené s rodinou. Nevím, jestli ten program ještě mají, ale bylo to tak, že rodina pečující o postižené dítě si z pohledu státu zasloužila placenou dovolenou s asistentem.

A pak mám děti, u kterých o tom rozhoduje soud. Jsou to děti, kterým zničila zdraví třeba nemocnice, dostaly peníze a soudu se musí prokázat, že delfíni fungují. Měl jsem chlapečka – otec ho zmlátil tak, že přišel o zrak. Nebo mám poškozenou Slovenku z Rakouska, kdy došlo k poškození dítěte při porodu, a rodina dostala peníze. Ale ne, pojišťovny obecně delfinoterapii neplatí.

Zatímco třeba hipoterapie a canisterapie se už někdy proplácí, a canisterapie je v nemocnici už i součástí léčby. Ale i to je relativně nové, před deseti lety by si canisterapeut klepal na čelo a dnes mají již tyto psy v nemocnicích.

Co je tvá nejdojemnější zkušenost s delfinoterapií? Jak děti reagují?

Nejdojemnější? To se říct nedá. Emocí je tolik, že je těžké něco vypíchnout. To je emoční bouře každý den. Emoce k delfínům patří, pozitivní i negativní.

Kolik hodin denně trávíš ve vodě?

Denně trávím ve vodě v průměru 1–1,5 hodiny, pracuju 7 měsíců v kuse. Psychicky a fyzicky je to náročné. Teď už dělám maximálně tři klienty za den, ze začátku i šest, ale zjistil jsem, že můj limit jsou tři klienti a značka ideál dokonce dva.

A jak moc je tvá práce mentálně a fyzicky náročná?

Fyzicky držíš klienta nad vodou, půl hodiny jsi neustále ve střehu, hlídáš klienta, koukáš na delfína, přemyslíš, co s klientem dělat a co ne, v jakém je rozpoložení dítě i delfín. Musím hlídat, aby se něco nestalo zvířeti.

A hlavně jsem sám ve vodě a delfíni na mě mají také účinek. Takže po 1,5 hodině vylezu z vody a nejsem schopen počítat. Aspoň 15 minut po terapii jsem úplně mimo. Do toho na mě mluví rodiče, takže často musím utéct do sprchy, abych se na chvíli schoval. Celkově je to vypětí, komunikuješ s trenéry, kontroluješ celou situaci a půl hodiny jsi v naprostém soustředění. Nemůžeš ani na chvilku polevit.

Samozřejmě že u některých klientů je tenze menší, protože víš, že klient je ve vodě v pohodě. Navíc jedeš v několika jazycích. Klient mluví česky, pokud mluví, trenéři rusky, někteří anglicky. Jsi zcela ve střehu a delfíni něco dělají a ty s tím vším bojuješ. Delfíni tě házejí do klidu a ty musíš bojovat, protože relax si dovolit nemůžeš…

Proč ses pro delfinoterapii rozhodl, máš na to školy? Vím, že jsi dělal v televizní produkci?

No počkej, produkce byla jen malinká část toho. Jak víš, pořád jsem něco zařizoval, dělal jsem castingy, eventové a divadelní produkce, HR, casting direktora, delegáta, zakládal jsem zahraniční firmy pro bohaté klienty, dělal jsem pro italskou rodinu na baru. Teď dělám přes zimu v Čechách v lyžařské škole. Takže TV produkce je jen asi 5 % z toho, co jsem v životě dělal.

Co z toho bylo nejtěžší?

Nejtěžší je delfinoterapie. Co den, to výzva. Při téhle práci nikdy nesklouzneš do rutiny – co klient, to originál. Proto jsem u toho asi vydržel tak dlouho.

Vy, kdo Oldu neznáte, ho poznáte podle toho, že je celý modrý. A to doslova. Nosí všechno, doslova všechno modré. Proč modrá? Pro mě jsi prostě modrý Olda… A proč Gattaca ve tvém jméně?

Gattaca – to je podle mě úplně jeden z nejlepších filmů na světě. Písmena GATC se používají v genetickém kódování. A film Gattaca, kromě toho, že je krásně natočený, je příběhem o genetické manipulaci a o síle lidské vůle. Film vznikl v roce 1997, tedy ještě dávno před ovečkou Dolly, a je hodně nadčasový. Učí nás, že bychom si s matkou přírodou neměli hrát. To, že jsi nedokonalý člověk, neznamená, že nemůžeš dosáhnout svých cílů. A kromě toho, že je neskutečně krásně natočený, má pro mě i sílu a odkazy, za kterými si stojím.

A modrá?

Protože modrá je dobrá. Vždycky jsem měl rád modrou, ale dřív tmavě modrou, a tím, jak jsem začal dělat s delfíny, nosím její různé odstíny. Lidi, co dělají s vodou, tíhnou k modré obecně. Modrá je i barva autismu. Navíc se mi líbí, že ať uděláš s modrou cokoli, bude vždy modrá. Vypereš červenou, je zní růžová, ze zelené nažloutlá, ale modrá je vždycky modrá… Modrá je pro mě stabilita.

Modré je moře, nebe, modrá je hodně kolem nás. A i při oblékání je to jednoduché. Když jdu nakoupit, nemusím se prohrabovat miliony věcí. Když někde něco ztratím, hned se ví, že to je moje. To modré. Fakt je, že někdy dostanu i něco, co moje není. Ale modrá mi ulehčuje život. Našel jsem v modré klid.

Nic jiného nenosíš?

Ne, nenosím nic jiného. Navíc se pořád přesouvám, chvíli jsem tady, chvíli tam – to znáš. A domov – co je pro mě domov? Tam, kde mám největší kufr. A kde je modro, tam jsem doma.

Jak se ti v Turecku žije? Je to jen o práci, nebo je to už spíš tvůj domov?

Je to můj domov. Samozřejmě si Turecko vybralo mě, ne obráceně. Ale já vždycky hodnotil národy ne podle barvy pleti a náboženství, ale podle toho, jak se chovají ke starým lidem, k postiženým lidem a jak dokážou makat. V Turecku jsem v tomhle směru strašně spokojenej. A nehledě na to žrádlo! (směje se a já mu rozumím) Jak člověk stárne, zajímá ho už jen  žrádlo. A já jsem jako pašerák žrádla, protože jsou věci, turecké ňamky, bez kterých už v Čechách nevydržím.

Má podle tebe delfinoterapie budoucnost?

Hele, rád bych řekl, že jo, ale žijeme v tak překotné době a tolik věcí se mění… Bohužel ve světě, kde se lidi odnaučili poslouchat a každý má svoji vlastní pravdu. Takže si myslím, že v Evropě asi delfinoterapie budoucnost nemá.

Maximálně si můžu přát, aby vydržela. Čím déle, tím líp. Za mě osobně je to navíc otázka mentálního a fyzického zdraví. Je mi 45 a nemyslím si, že v 65 budu hodinu a půl šlapat vodu s hyperaktivními klienty. Budu si muset přiznat, že na to nemám. A to může být i za rok, za 5, 10...

Co plánuješ dál? Jaké jsou tvé nejbližší a dlouhodobé plány?

Já říkám, že jestli chceš rozesmát vesmír, začni plánovat. Já neplánuju. Člověk má brát to, co mu život přináší, a nesnažit se jít proti svému osudu. V životě se mi to vždycky vyplatilo. Jen koukat na to, co se děje teď a okolo tebe. Když plánuješ, velmi často nevidíš krasu a možnosti okolo tebe, protože jen následuješ ten svůj plán. Ale co tobě budu povídat.

No to je pravda, a i to nás spojuje. A je to ten nejlepší konec rozhovoru, který byl super. Moc ti děkuju.

Reklama

foto: se svolením Oldřicha Bureše, zdroj: Autorský článek