Bylo mu šestnáct let, když usnul jako zdravý sportovec, ale už o pár hodin později bojoval o život. Ten nakonec vyhrál, bohužel fatální poškození míchy z něj udělalo doživotního kvadruplegika. Přesto se nevzdal a dnes je jedním z nejúspěšnějších paralympijských lukostřelců historie. Je držitelem světových rekordů, vystudoval vysokou školu, přednáší na školách i ve firmách a mezi mladými šíří osvětu o životě handicapovaných. Cílevědomost, ambice a vnitřní síla pomohly Davidu Drahonínskému vystoupat až na sportovní vrchol.
Davide, ne každý zná tvůj příběh, který je skutečně velmi silný. Hodně lidí si poškodí míchu a ochrne v důsledku své nerozvážnosti nebo přílišného riskování. To ale není tvůj případ.
Není, a proto jsem se s tím nikdy úplně nesrovnal. Přijal jsem fakt, že jsem na vozíčku, tak to zkrátka je a nic na tom nezměním, ale to, jak jsem se na něj dostal, zkrátka přijmout nemohu. Když někdo skočí po hlavě do vody a zlomí si páteř, je to strašný, ale on se rozhodl, že skočí, on podstoupil vědomě nějaké riziko a stala se mu fatální nehoda. Ale já si šel večer lehnout do postele a vzbudil jsem se v nemocnici připojený na přístroje, s poškozenou míchou a šancí na přežití v jednotkách procent. A důvod? Náměsíčnost. Právě v náměsíčnosti jsem v noci vylezl na balkon a vypadl z třetího patra. Jak se to přihodilo, už se nikdy nedozvím, ale že tu sedím na vozíčku jako kvadruplegik (kvadruplegie je úplné nebo částečné ochrnutí všech čtyř končetin a trupu – pozn. redakce) a mám omezenou hybnost v obou rukách, je neměnná skutečnost.
Navzdory této strašné tragédii ses nevzdal a dnes je z tebe jeden z našich nejúspěšnějších paralympijských sportovců v historii.
Také je za tím přes dvacet let tvrdé dřiny a v mnoha ohledech obětování se snu, kterého jsem si přál dosáhnout.
Máš za sebou čtyři paralympiády a ze všech sis přivezl medaili. Z Pekingu a z Tokia dokonce zlatou. Už se připravuješ do Paříže?
Příprava na Paříž je o rok kratší a sám jsem zvědavý, jak to všechno zvládnu. Hodně paralympioniků i olympioniků sezonu po vrcholné akci vypustí, aby si odpočinuli a dostatečně zregenerovali. To ale teď nešlo, protože kvůli covidu se ten čtyřletý cyklus přerušil.
Rozhodně se na mě nesesypali sponzoři. Pořád jsem jen paralympionik a ne olympionik se zlatou na krku.
Odpočinek proto byl výrazně kratší a tlak na výsledky naopak vyšší. Už dnes vím, že startovat v Paříži budu, kvalifikoval jsem se letos na MS v Plzni a rád bych v Paříži navázal na medaile z Pekingu a Tokia.
Jak vypadá tvůj tréninkový den?
Před poslední paralympiádou jsem chodil střílet třikrát denně. Vstával jsem v šest hodin a po třífázovém tréninku jsem uléhal o půlnoci. Do toho jsem musel řešit povinnosti vůči partnerům, jezdit na rehabilitace, do posilovny a připravovat se mentálně se svojí sportovní psycholožkou.
Se vší skromností patříš mezi nejlepší lukostřelce na světě. Odpovídá tvým úspěchům i tréninkové zázemí?
Na to by sis mohl odpovědět sám. Samozřejmě že neodpovídá a odpovídat asi nikdy nebude. Za ty roky jsem si už ale vydobyl nějakou pozici a naučil jsem se, že když se o sebe nepostarám sám, tak to nikdo jiný neudělá. Sice platím za žijící legendu s medailemi ze čtyř paralympiád, světovými rekordy a nejlepšími výsledky ze světových i evropských šampionátů, ale lukostřelba neplní titulní strany novin každý den.
Takže ne.
Pořád jsem jen paralympionik a ne olympionik se zlatou na krku. V tom je velký rozdíl. Rád bych v zimě trénoval v profesionální hale, bohužel realita je taková, že jezdím trénovat všude, kde se dá. Já si nestěžuji, jen popisuji sportovní realitu. Ve světě existují speciální tréninková centra pro lukostřelce, která poskytují naprosto špičkové zázemí. Jen nejsou u nás a zároveň nemám prostředky, abych mohl na taková místa odletět trénovat.
Trochu to připomíná příběh rychlobruslařky Martiny Sáblíkové, která trénovala na rybníku a doma jezdila na dřevěné desce. Změnilo se u tebe něco poté, cos vyhrál zlatou v Pekingu?
Téměř nic. Asi jsem pro to málo udělal. (Smích) Teď ale vážně. Vyhrát medaili v lukostřelbě je něco mimořádného. Tím nechci znevažovat výsledky jiných sportovců, ale řada z nich závodí v několika různých disciplínách, a když jim nevyjde jeden závod, mohou zabojovat v dalším.
Se Šárkou Musilovou. (zdroj: se svolením Davida Drahonínského)
Ať už je to v plávání, cyklistice či dalších sportech. My tohle nemáme. Náš závod trvá se všemi kvalifikačními koly téměř týden, a pokud se ti podaří probojovat až do finále, máš jen jednu šanci. Pak si zase čtyři roky počkáš. Mně se podařilo získat individuální zlato a s Šárkou Musilovou ještě stříbro v mixu. Vystoupal jsem tak na pomyslný trůn, a to přesto, že většinou trénuji doma v garáži.
Možná právě proto vyhráváš?
Asi ano, ale občas bych si i ten luxus teplé haly rád dopřál.
Jaký je vlastně tvůj světový rekord?
V kvalifikaci jsem nastřílel 680 bodů ze 720 možných a na 15 šípů jsem ze 150 bodů vystřílel 144. Jsem ale přesvědčený, že ho brzy překonám.
S olympijským zlatem začíná sportovcům nová kapitola sportovního života. Sponzorské smlouvy se na ně sypou ze všech stran a jsou žádaným „zbožím“. Máš to stejně?
Rozhodně se na mě nesesypali sponzoři. Mám sice zlato z Pekingu i Tokia, ale nejsem Prskavec ani Krpálek. Zdraví sportovci jsou pro firmy daleko snáz uchopitelní, zatímco postižený sportovec je pro ně komplikovaný. Rozhodně jim mám co nabídnout, ale to by museli být na straně marketérů jiní lidé než ti, co tam sedí. V některých zemích jsou bráni postižení sportovci stejně jako ti zdraví, ale je to hodně o místní kultuře a vyspělosti společnosti. My tam ještě nejsme, ale rád bych se dožil doby, kdy tam budeme.
Když jsem u tebe viděl všechno to vybavení, hned mě napadlo, že soutěžit na téhle úrovni asi není nejlevnější.
To tě napadlo správně. Jedna sada vybavení přijde na zhruba 110–150 tisíc korun. Kromě kvalitního luku potřebuješ stabilizátory, zaměřovač, kufr, vypouštěč, tětivy, dalekohled a hromadu dalšího vybavení. A většinu toho vybavení musíš mít dvakrát. Na sezonu. Já osobně utratím ročně za vybavení přes čtvrt milionu korun.
Musíš dělat kompromisy?
Snažím se šetřit na jiných věcech, než je vybavení. Díky tomu, že používám to nejlepší, co je dostupné, vyhrávám a daří se mi překonávat světové rekordy. Když chceš být nejlepší a závodíš na té nejvyšší úrovni, musíš využívat i ty nejlepší možné technologie, které jsou aktuálně na trhu a které používají všichni tví konkurenti.
Před poslední paralympiádou jsem si vybral čtyři sady trubek. Ty jsem poslal do Německa, kde je otestovali, změřili na setiny milimetru, a já poté ze 48 šípů vybral 12 nejlepších. Pak jsem si je všechny osobně připravil a v Tokiu s nimi vyhrál zlato.
Je to stejné, jako když před časem plavci používali nejmodernější plavky z nanotechnologií a během jedněch závodů padlo hned několik světových rekordů. U nás to platí také a já si zkrátka nemohu dovolit zůstat pozadu. Respektive nechci, protože mě baví vyhrávat.
Luky, které používáš, se dají běžně koupit?
Typ luku ano, ale já mám luky udělané na míru mému postižení. Jakmile mi doslouží, tak ho většinou dávám dalším nadějným závodníkům, aby měli hned od začátku kvalitní vybavení. Jinak by jim trvalo měsíce, než by si na ně našetřili.
Říkáš, že měníš luk každý rok. To už je po roce nepoužitelný?
Kolik tenisových raket spotřebuje Petra Kvitová za rok? Kolik párů lyží a snowboardů vozí Ester Ledecká na závody? A takhle bych mohl pokračovat dlouho. Já na jednom luku vystřílím přes 20 tisíc šípů ročně. To opotřebení je tedy veliké, čímž ale neříkám, že ten luk nevystřílí bez problémů další desítky tisíc šípů. Určitě ano, ale na úrovni, na které střílím já, hraje i sebemenší detail obrovskou roli.
A co teprve šípy.
Ty jsou snad ještě důležitější než luk. Když si koupíš za 10 milionů supersport, tak si na něj taky nedáš pneumatiky za 10 tisíc. A jestli je kvalitní luk základ, pak jsou ty nejlepší dostupné šípy podmínkou. Ano, při tréninku nablízko používám šípy za pár korun, ale při tréninku venku používám speciální karbonové šípy té nejvyšší kvality.
Dodržuješ při závodech nějaké rituály?
Samozřejmě, a hned několik. Jedním z nich je například příprava šípů.
V čem spočívá?
Před poslední paralympiádou jsem si například vybral čtyři sady trubek. Ty jsem poslal do Německa, kde je v jedné firmě otestovali, změřili je na setiny milimetru, a já poté ze 48 šípů vybral 12 nejlepších.
Maximální soustředění. (zdroj: se svolením Davida Drahonínského)
Pak jsem si je všechny osobně připravil a v Tokiu s nimi vyhrál zlato. Strávil jsem sice nad jejich kompletací desítky hodin, ale stálo to za to, protože se mi na krku houpe ten nejcennější kov, co si sportovec může přát.
Pozná laik rozdíl mezi dokonalou sadou šípů a tou běžnou?
Laik ne, ale profesionál ano. Poznám i sebemenší rozdíl a jsem si jistý, že kdybych tuhle přípravu neudělal, zlato bych si nepřivezl.
A je něco, co si na luku sám neuděláš?
Určitě je to přesné seřízení stabilizátorů. To je natolik specifická a jemná práce, že si je nechávám nastavit od Pavla Zavorala, který je u nás nejlepší střelec z kladkového luku a dokonale tomu rozumí.
Jaké luky používáš?
Za svou kariéru jsem vystřídal spoustu značek a vyzkoušel luky těch nejlepších výrobců na světě. V Tokiu jsem vyhrál s luky od kanadské firmy APA, která je v Evropě zcela neznámá, a i v USA, kde je lukostřelba nesmírně populární, ji zná jen hrstka zasvěcených. Vyrábí lovecké speciály a pro moje postižení mi jejich luky vyhovují úplně nejvíce. A navíc, což je až mystické, znamená APA v maďarštině táta. Pak byla volba více než jasná.
Tomu rozumím. Tvůj táta s tebou jako asistent projezdil celý svět a stál ti i po boku při tvých největších úspěších. Jen u toho v Tokiu už být nemohl, protože před dvěma lety zemřel. Patřilo to pomyslné gesto na stupních vítězů právě jemu?
Patřilo a byla to pro mě nesmírně dojemná chvíle. I teď, když o tom jen mluvím, mám v očích slzy. Nebyl to jen můj táta, byl i kamarád, přítel, asistent a podporovatel. Nesmírně mi chybí a jsem rád, že jsem mu mohl tímto způsobem vyjádřit svoje díky.
Slíbil jsi mu, že pro něj vyhraješ zlato, a svůj slib si splnil. Co jsi v tu chvíli prožíval?
Úlevu. A právě ten slib mě po celé ty roky hnal dopředu. I když se mi nechtělo jít trénovat, vzpomněl jsem si na něj, vstal jsem a šel. Tedy přesednul jsem na vozík a jel, naštěstí vstávat nemusím a mohu jen sedět.
Tvůj černý humor je už pověstný.
To má většina vozíčkářů. Co jiného nám také zbývá. Já nejsem člověk, který by si stěžoval. Takových stěžovatelů mám ve svém okolí spoustu.
Rád bych se zúčastnil závodu světové úrovně se zdravými závodníky. Vím, že nemám na to, abych takový závod vyhrál, ale pokud bych mohl nějakou dobu trénovat s tím vším, co používají oni, věřím, že bych je hodně potrápil.
Kdybych byl jako oni, neměl bych na krku zlaté medaile a nestal se inspirací pro spoustu malých dětí. A o tom přeci život je. Dělat něco, co má smysl.
Jsou dnes paralympionici a olympionici vnímáni stejně?
Hrozně rád bych řekl, že ano, ale bohužel si to nemyslím a ani činy tomu neodpovídají. Například na Slovensku přijala celý paralympijský tým před odletem do Tokia prezidentka Čaputová a dala tím najevo, že si těchto lidí váží stejně jako olympioniků. To se u nás nestalo. Byl bych rád, aby nás před Paříží přijal Petr Pavel a dostalo se nám stejné pocty jako zdravým sportovcům. My totiž nejsme něco míň. Je přeci hezké ukázat společnosti, že i tihle lidé na sobě tvrdě pracují a reprezentují svůj stát.
Myslíš si, že i ta mediální pozornost by měla být větší?
Všechno je to o penězích. Olympiáda se vysílá live po celém světě, a paralympiáda? Ten prostor je nepoměrně menší, což logicky vede i k tomu, že zájem sponzorů je úplně jiný, než bychom si zasloužili. Ano, dostal jsem se po vítězství do všech možných médií, ale tahle vlna nadšení pak rychle opadla a dnes už si o svoji mediální pozornost musím bojovat sám. Nemám kolem sebe tým expertů, který by mi s něčím pomáhal. Nemám je z čeho zaplatit.
Vyhrál jsi, co jen šlo. Máš ještě vůbec nějaký sportovní sen?
Rád bych se zúčastnil závodu světové úrovně se zdravými závodníky. Vím, že nemám na to, abych takový závod vyhrál, ale poměření sil s těmi nejlepšími bych si moc přál. Největší rozdíl je v tom, že oni používají zaměřovací optiku, silnější luky a další vymoženosti, které jejich výkony posouvají výrazně výše. Pokud bych ale mohl nějakou dobu trénovat s tím vším, co používají oni, věřím, že bych je hodně potrápil.
Co tě jako první napadne, když řeknu NO LIMIT?
Představím si spoustu lidí, kterým všichni říkali, že je něco nemožné, ale oni našli vnitřní sílu a svou prací, odhodláním a dřinou dokázali posunout nejen svoje vlastní, ale i lidské hranice a dokázali to. A pak samozřejmě skvělé kafe, které ti v téhle no limit cestě pomůže.
foto: se svolením Davida Drahonínského, zdroj: Autorský článek
