Představte si, že se ocitnete v prostoru, kde jste jen sami se sebou. A tím nemyslím jen to, že tam není nikdo jiný, myslím tím místo, kde nevnímáte žádné vjemy. Není tam světlo, není tam zvuk, není tam wifi, Facebook, Instagram, zprávy z domova ani ze světa. Není tam nic než vy. Člověk v takové fázi objevuje zákoutí svého já, o kterých nemá ani tušení, a má to navíc velice léčivé účinky.
„Když se odpojíte od světa, nejdříve doženete spánkový deficit. Většina lidí, kteří k nám přijdou, první dva dny jen spí,“ říká Milan Polák z centra Brdské slunce, které provozuje mimo jiné i terapii tmou. „No, a když doženete spánkový deficit, tak přijde na řadu odkrývání sebe sama.“
Nejsou lidé přesvědčení, že o sobě všechno vědí?
Ne úplně. Každý má v sobě nějaký problém, někdo ho až do smrti potlačuje. Okolo třetího dne, který ve tmě strávíte, odchází vaše ego, které vám za normálních okolností říká: pojď ven, tohle si nedodělal, tomuhle si nezavolal, no a vy ho většinou posloucháte. Jenže když nemáte ani možnost poslechnout, tak ego odejde a vy můžete mluvit se svým vyšším já. Je zajímavé, jak málo toho víme o svém vlastním mozku. Chceme dobývat Měsíc, Mars a nevíme, co se nám skrývá v hlavě.
No a jak takový rozhovor s "vyšším já" vypadá?
Třeba se sami sebe zeptáte: Proč se pořád hádám s manželkou? A ona vám odněkud přijde odpověď. Uvedu příklad. Přišel k nám pán, který se živil jako truhlář. Ptám se ho: Proč jsi sem přišel? A on: Jen jsem se přišel vyspat. Byl to opravdu řízek a po třech dnech se zeptal: Tak už jsem se vyspal, co mám dělat? Poradil jsem mu, ať medituje. On nevěděl, co to je. Vysvětlil jsem mu to, a když po dalších pár dnech přišel, řekl mi neuvěřitelný zážitek. Měl tehdy prý pronajatou truhlárnu a ve vedlejším prostoru právě končila autodílna, která byla větší, a on uvažoval o tom, že si ji pronajme. Jenže si nebyl jistý, že to zvládne.
Terapie tmou je dva tisíce let stará metoda, kterou začali používat k sebepoznávání asijští duchovní.
No a po těch čtyřech dnech ve tmě mi řekl: „Já nevím kdo, ale někdo mi tam řekl, že mám zajít na pracák, že mi tam dají dalšího truhláře po vyučení, že k tomu dostanu každý měsíc i finanční příspěvek, který mi pokryje ono zvýšení nájmu...“ Po měsíci mi pak psal, že to s tím pracákem klaplo, dostal nového kluka a peníze taky, tak přestěhoval dílnu do většího. A pak se mě ptal: Kdo to tehdy v té tmě byl? A já říkám: Tos byl ty, to bylo tvoje vyšší já. Ono k nám může mluvit, ale tenhle svět nám prostě neumožňuje se zklidnit.
Proč si něco takového nevyzkoušet doma? Prostě zatáhnout záclony, vypnout telefony a wifi...
Doma si neuděláte opravdovou tmu. Naše chatka je odizolovaná a máte tam svůj komfort, přijdu tam jen já jednou za den s jídlem, dělám to v nepravidelný čas, abych člověka trochu zmátl a aby přestal vnímat, jestli je den nebo noc.
Je tam předsíň, kde zaklepu na hlavní dveře, aby ten člověk náhodou zrovna nebyl v předsíni a já na něj nepustil světlo. Pak mu vyměním jídlo, zeptám se, jestli je všechno v pořádku a jestli chce, abych šel dál, což většinou lidé chtějí. Takže vejdu a probíráme, co se mu nebo jí zdálo, na co přišli a s čím by potřebovali poradit.
Jak vypadá váš typický klient?
Nic takového neexistuje. Muži i ženy tam chodí tak půl na půl, nejmladší jsem tam měl osmnáctiletou studentku, nejstaršího pak pětašedesátiletého manažera... A nedá se to ani definovat podle jejich vztahu k alternativnímu životnímu stylu. O truhláři jsme si již říkali, ale byli tam herečky, hudebníci, manažeři...
Co lidem pobyt ve tmě přináší?
Má duchovní i zdravotní význam. Jdete do sebe, hledáte, čistíte si minulost... Při dlouhodobějším pobytu, a maximálně je povoleno 49 dní, vám mohou díky tvorbě melatoninu i regenerovat svaly. V Americe to používají i na odvykání kouření a pití alkoholu.
Jak dlouhou dobu lidé průměrně ve tmě stráví?
Minimální pobyt je třídenní, ale to je opravdu tak na dobré vyspání. Já doporučuju sedmidenní pobyt a 80 procent lidí to tak má. Když člověku mezi druhým a třetím dnem odejde vlastní ego, měl by si zbytek času ve tmě užít, třeba právě ty hovory sama se sebou, s vyšším já. Navíc 70 procent lidí má různé vizuální vjemy. Mně osobně třeba připadalo, že se na stropě objevily takové dřevěné kazety jako na zámku, a ty se začaly přeskládávat. Nebo jsem se probudil, celá místnost byla bílá a hrály tam varhany...
To zní, jako byste kouřili silnou trávu...
Měl jsem tam člověka, který užíval houbičky, a tomu to připadalo strašně podobné. Jen říkal, že to má pomalejší nájezd.
Koho vlastně napadlo léčit lidi pobytem ve tmě?
Je to dva tisíce let stará metoda a pochází z Asie. Mniši v Číně, Tibetu či Indii to používali k sebepoznání.
Během té doby ve tmě tedy daný člověk nekomunikuje s nikým než s vámi. Což na vás klade ale velké nároky a zodpovědnost.
Základem všeho je důvěra. Když klient či klientka přijdou, tak si sedneme, probereme si, odkud přijíždí, jestli mají alergie, co jim chutná a nechutná, a tím právě tu důvěru budujeme. V místnosti je pak "krabička poslední záchrany", ve které je klíč, baterka a zvonek. Je to nutnost, ve tmě se může stát cokoliv. Zvlášť, když tam pláčete, tancujete, cloumají s vámi emoce... Zatím ji ale nikdy nikdo nepoužil.
Jak jste se vy jako bývalý vrcholový manažer k terapii tmou dostal?
Třiadvacet let jsem pracoval v nadnárodním francouzském koncernu, který vyrábí čelní skla do aut. Když jsem končil, zastával jsem funkci výrobního ředitele, řídil jsem 250 lidí. Moje žena se zabývala aplikovanou kineziologií, já byl tedy ten ředitel zeměkoule, tak jsme se navzájem tolerovali. No a my rádi cestujeme, jezdili jsme s batohy do Asie a občas jsme zajeli meditovat do kláštera. Tam mě to začalo zajímat a pak mi žena věnovala poukaz na třídenní pobyt ve tmě. Trvalo mi tři čtvrtě roku, než jsem se k tomu odhodlal. Ale když se tak stalo, vyšel jsem ven a uvědomil si, že to, co dělám, nemá smysl.
Většina lidí první dva dny ve tmě jen spí. A když doženete spánkový deficit, tak přijde na řadu odkrývání sebe sama.
Tak jsem v práci oznámil, že končím. Šel jsem na výstupní kontrolu, naměřili mi tlak 230 na 150 a doktorka mi řekla, že odcházím v pravý čas... A dala mi prášky, které jsem měl původně jíst až do smrti. Dnes je to rok a půl, co jsem z firmy odešel, prášky jsem si vzal naposledy před osmi měsíci a žiju v pohodě.
Takže těch 23 let v korporaci považujete za zbytečných?
To se tak nedá říct. Minimálně mi to pomohlo vymanit se ze systému, který vás v sobě drží třeba hypotékami a jinými vztahy. Jen mi ty tři dny ve tmě řekly: Už stačilo, tvoje další cesta je tato. Prostě mi přišlo, že jsem dostal druhou šanci. Kdybych to tenkrát neudělal, tak to se mnou možná seklo, možná by odešla manželka...
...a možná byste byl dále úspěšný manažer, který by měl za sebou čtvrtstoletí kariéry, mladou milenku, poslední model auta...
...a možná taky tři infarkty. Já když dal tu výpověď, tak to ze mě všechno spadlo. Jako v pohádce, když zabloudíte v lese a někdo vám ukáže cestu. Zachránilo mi to život, manželství a mě napadlo: Tohle bys měl dát i dalším lidem.
Posledních několik měsíců jsme strávili v karanténě, což je de facto pro spoustu lidí také dost zásadní a zlomový zážitek. I tady hodně lidí říká, že jim to hodně změnilo život, třeba jen tím, že je to přinutilo dělat věci, které často odkládali...
Bude to znít jako rouhání, ale mně se karanténa líbila! Roky se bavíme o tom, jestli je dobré učit děti doma. Samozřejmě dětem chyběly sociální vazby, ale spousta lidí si všimla toho, že děti se doma za dvě tři hodiny naučily víc věcí, než by se naučily ve škole od osmi do čtyř odpoledne. Jedna naše známá učitelka mi řekla: Já začala uvažovat o tom, co by to obnášelo, kdybych si našla šest až sedm dětí a učila je takhle doma. Karanténa nám ukázala, že nic není nastálo. Že ten systém, ve kterém žijeme, není jediný možný, že třeba není nutné, aby děti chodily do školy od první do deváté třídy, ale že to třeba půjde jinak. Zlomová období a zážitky můžou ukázat cestu, po které pak už musíme jít sami.
To je vlastně podobný princip jako ve vaší temné komoře, najednou vidíme sami sebe bez příkras a pak se s tím musíme vyrovnat...
Přesně tak. A neuvěřitelně se mění hodnoty. Člověk si například uvědomí důležitost sebelásky, tedy že je potřeba mít rád sebe sama. Společnost nám vštěpuje, že musíme pomáhat druhým, kde se dá, ale my hlavně nesmíme zapomínat na to, že na prvním místě jsme my sami.
To zní hodně sobecky...
Možná, ale má to logiku. Na prvním místě jsem já, na druhém je partner a třetí jsou děti. A tenhle hodnotový žebříček má spousta lidí překroucený, z čehož pak vznikají rodinné trable, rozvody, když třeba manželka upřednostňuje děti.
Počkat, to je špatně, upřednostňovat děti?
To je špatně. Protože když budete v první řadě v pohodě vy, tak můžete šířit pohodu na okolí, na svého partnera a třeba i na ty děti, které stejně jednou dospějou, odejdou z domu a pak to bude zase jen na vás.
To je hodně kacířská myšlenka. Ale víte, co mi to připomíná? Když letíte letadlem, tak při instruktáži říkají: „V případě poklesu tlaku v kabině vypadnou kyslíkové masky, nejdříve jednu nasaďte sobě, až potom svým dětem.“
Jednou přišla na terapii paní, která byla fyzicky úplně na dně. A postupně z ní lezlo, že ona byla vlastně taková vrba. Maminka se jí svěřovala, jak ji v práci štvou a jak se těší na důchod, pak se přidala tchyně, kamarádky... Prostě každý na ni valil svoje problémy, přišla za ní třeba její nadřízená a chtěla s ní probírat, jak má milence a doma to nezvládá...
A já se té vrby zeptal: Co vlastně chceš? A ona: Aby mě měli všichni rádi, tak mlčím a poslouchám. Ke mně do tmy přišla jako úplná fyzická troska, a když jsme probírali koncept sebelásky, tak to nejdřív nedokázala vůbec pochopit. Ale nakonec to zvládla, přehodnotila sebe sama a to, jak se má chovat k lidem. A kdyby nebylo té izolace ve tmě, tak se to s ní táhne ještě hrozně dlouho. A o tom to celé je – ukázat lidem jejich vlastní cestu.
Cítíte se spokojený?
Právě že ano. Neuvěřitelně mě to naplňuje. Ono je to i krásné povolání. Úplně všichni, co přišli, opravdu sto procent lidí, tak vyšli na světlo šťastní. A když tam přijde člověk, nějaký dvoumetrový chlap, který pak vyjde z té chatky a začne vás objímat a brečet, tak to je nádhera.
Reklama
foto: Archiv Milana Poláka, zdroj: Brdské slunce