David Huf: Komunikace je klíč. Trenér je moderátor a musí umět věci vysvětlit

S Davidem jsme se dvacet let neviděli, takže jsem se na něj těšila. Zajímalo mě, jakou cestu ušel, jak vypadá, co dělá a jestli jde svým klientům příkladem. Od rozhovoru, u něhož jsme se sešli, kde jinde než v salátovém baru, jsem očekávala přínos a třeba i motivaci pro sebe, abych se konečně odhodlala začít. A vlastně se to i povedlo. Nepřímý koučink zafungoval i při rozhovoru. Bude to fungovat i na vás?

David Huf nejenže cvičil s celým národem ve Snídani s Novou, ale byl také mistrem světa ve sportovním aerobiku, trenérem i koučem mnoha známých osobností, stál u zrodu přírodních sportovišť v pražské zeleni a je i zakladatelem cvičebních programů pro seniory. Z toho všeho získal cenné zkušenosti, takže nyní do vás prostě vidí. Musí. Jinak byste nedosáhli toho, po čem opravdu toužíte.

Na „přes-padesátníka“ vypadá David skvěle, a to i přesto, že při našem rozhovoru byl po nemoci. Jen pohled na něj vás nakopne a říkáte si, jak by to asi vypadalo, kdyby asi svou svalnatou nohou nakopl on vás… Ale my jsme si raději povídali.

Tvým „nejnovějším kouskem“, doslova v uvozovkách, je příprava Lucie Výborné na její expedici na jižní pól, kterou sledovala velká část národa. Jak probíhala její příprava a na co jste se zaměřili?

Lucka byla na jižním pólu už podruhé, takže věděla, do čeho jde. Byla tam asi týden, takže si podmínky vyzkoušela a měla vynikajícího partnera, profesionálního polárníka z Norska. Ale s přípravou mě na můj vkus oslovila poměrně pozdě, protože byl asi jen měsíc a půl do jejího odletu.

Jen měsíc a půl? A to se dá stihnout? Takže jak tahala za sebou ty pneumatiky, to byla už tvoje práce?

Ne, to ne. Měla „s gumama“ nachozeno dávno, ale cítila, že potřebuje dodělat v přípravě ještě další věci. My jsme spolu trénovali už asi před dvaceti lety, takže jsme se znali.

S Lucií Výbornou.

Lucka říkala: „Dave, já se ráda vracím do stejné vody, známe se a důvěřuji ti, takže bych byla ráda, kdybys mi byl ochoten pomoct.“ Zalapal jsem po dechu, protože jsem si uvědomil, do jakých podmínek jde… Prostě Výborná výborně, říkal jsem si. Navíc měla celou řadu problémů. Našla si skvělou fyzioterapeutku na problémy s achilovkami a moje krátká epizoda byla v tom, abychom posílili speciálními cviky střed těla (core).

Střed těla byl tedy ve vaší krátké přípravě klíčový?

Naučil jsem ji i cviky, které si měla dělat ve stanu jako prevenci, každý den, když dojdou těch 100 kilometrů, aby se svaly trochu zregenerovaly a ona nebyla ztuhlá. Trénovali jsme sestavu cviků a nabírali jsme hrubou anaerobní sílu. Běhali jsme schody a ona mě nenáviděla. Lucka je velmi namakaná, ale určité věci jí chyběly. Takže jsem jí našel krásné asi 300metrové schody, blízko jejího domova, které evokovaly ty podmínky, ve kterých bude potom na pólu. A to bylo gró našeho tréninku.

Schody se dají přirovnat k tomu, čím si prošla za polárním kruhem?

Jistě, pohyb nahoru do odporu ji čekal i v Antarktidě, na horách proti větru. A pak jsme trénovali funkční přípravu s využitím Flowinu, což je skluzná deska, která využívá třecí plochy proti sobě, a dá se na ní imitovat jakýkoli pohyb.

David Huf.

To zase splnilo přesně ty pohyby, které pak potřebovala, když táhla těžké saně na lyžích. K tomu jsme přidali i dechovou průpravu, protažení a podobně.

Takže vlastně rychlá, ale komplexní příprava…

Nebylo to úplně snadné. Jenže k tomu všemu bylo mým úkolem Lucku spíš brzdit, protože ona se do všeho vrhá po hlavě. Užili jsme si spoustu legrace. Je úžasná, skvělá novinářka s úžasným projevem, který každý miluje. Ale to, co jsem si vyslechl při tréninku, to by asi národ koukal… I přes všechny její kvality jsem si sám pro sebe často říkal, proč do toho jde.

A myslel sis, že to dokáže?

Jak víme, bohužel se jim to nakonec nepovedlo, zradilo je počasí. Já jsem si byl naprosto jistý, že to „dojedou“, věřil jsem jí na tisíc procent...

S jakými lidmi většinou pracuješ? A jací další „známí“ lidé ti prošli rukama?

Historicky pracuju se známými lidmi. Ale dneska je moje cena hodně vysoká. Čím známější člověk je, tím více si myslí, že se mu jeho trenér může věnovat vlastně pořád. Jenže za těch 30 let, co se koučinku a trénování věnuji, prošla tato profese velkou katarzí.

„Ptal jsem se Jirky Menzela, proč má sošku Oskara vystavenou zrovna na záchodě a ne někde ve vitríně... A on řekl: ´Víš proč, Hufíku? Protože to je jediné místo, kde já si ho můžu denně ráno pěkně vychutnat…´“

Takže když řeknu klientům svoje podmínky, jsou překvapeni. Tím se mi přirozeně selektuje klientela. Takže dnes pracuji maximálně s deseti lidmi. A jsou to lidé, kteří si extrémně váží jak jejich, tak mého času, a jsou ochotni zaplatit to, na čem se předem domluvíme.

Pojďme ale zpět k těm známým jménům…

Jistě, hlavně dříve to byli známí lidé, kteří mi prošli rukama.

Díky trenérství jsem se osobně znal třeba s Jirkou Menzelem. Ten mě napadl jako první, protože se k němu váže taková perlička. Když jsem si u něj doma odskočil na toaletku, tak tam sedím a naproti mně „ta soška“. Tak jsem se ptal „Jirko, je to ono?“ A Jirka, „no jasně, to je Osky“. A tak jsem se ho ptal, proč ho má zrovna na záchodě, a ne vystaveného někde ve vitríně... A on řekl: „Víš proč, Hufíku? Protože to je jediné místo, kde já si ho můžu denně ráno pěkně vychutnat…“ 

Samozřejmě ale lidí bylo hodně. Třeba teď bydlím kousek od Říčan, kam jsem jezdil kdysi trénovat Ivetu Bartošovou. Takže vždycky, když jedu okolo její vily, tak si na ni vzpomenu. Takových příběhů by se mi poskládalo hodně. Pracoval jsem třeba s Gábinou Oswaldovou, to je pro mě další velmi specifická bytost, s Ondrou Soukupem, Ilonou Csákovou a mnoha dalšími.

David Huf.

Dříve jsem měl klientů opravdu hodně, ale teď už si vybírám, z důvodů ochrany sebe sama, své energie. Proto se zvládám 100% věnovat maximálně jen 10 lidem, víc nedávám ani energeticky, ani časově. S každým pracuju naprosto individuálně. Není to jen o tom fyzičnu. Musíme se nacítit…

A jak s lidmi pracuješ? Máš jen jedno konkrétní fitko?

Můj styl práce je „jeden na jednoho“. Míst, kde trénuji, mám několik. Ale abych řekl pravdu, do fitka jsem se vrátil po strašně moc letech. Měl jsem a mám dva prostory ve dvou firmách, firemní fitka, kde se věnuji určitým klientům. Nebo jsem trenér, který dojede k lidem domů, nebo trénujeme venku.

Na co se v tréninku zaměřuješ?

To zaměření přijde až nakonec a má vývoj. Většinou je to na základě úvodního poznání, diagnostiky. Podobně jako u doktora. Když má člověk nějaká omezení, chci po něm, aby si program nechal schválit svým lékařem. Takhle jsem začal například spolupracovat třeba s jedním z nejúspěšnějších bussinesmanů, s Markem Dospivou, a naše spolupráce trvá nepřetržitě již 18 let. Dříve jsme se scházeli i pětkrát týdně, teď máme program nastaven nadvakrát. V počátečních fázích měl veliká zdravotní omezení a byly nutné pravidelné konzultace s profesorem Kolářem, který mne usměrňoval a upozorňoval na různá rizika toho a onoho způsobu zatížení… to mne zároveň moc posouvalo, učil jsem se na základě jeho rad a zkušeností. Dobré hodnocení mě motivuje a potěší a udržuje vztah. Jsem rád, že patřím mezi nejbližší okruh lidí, kterým Marek důvěřuje a kteří mu vytvářejí hezčí život.

Absolutně klíčová je tedy vzájemná důvěra a komunikace mezi klientem a trenérem.

A jak vypadá takový plán? Co všechno zahrnuje?

Mám většinou klienty středního věku a od toho se odvíjí i tréninkový plán. Nezaměřuju se na bušení a lámání rekordů, ale občas máme nějakou výzvu. Třeba jsme si vyšlápli s klientem, který seděl dvacet let v kanceláři, na hory a zkusili skialpinismus. Dneska je kluk po dvou letech práce se mnou o 15 kilo lehčí, poznal hory, poznal, co je to makat venku v přírodě, má zázemí na horách a neumí si bez toho víkendy představit.

Snažím se lidem dělat různé opatrné změny. Aby si vyzkoušeli věci, které by si normálně nezkusili, ale které jim třeba změní život. Nechci klienty tlačit jen do fitka, ale snažím se, aby kombinovali víc aktivit, a to jim postupně změnilo návyky.

Jaká vlastně byla tvoje vlastní cesta?

Ještě dávno předtím, než začal covid, jsme v roce 2008 s tehdejším primátorem Bémem v Praze udělali prvních 50 fitparků. K tomu jsem rozjel i řízené cvičení s trenéry, aby si mohli lidi na těchto hřištích zacvičit pod jejich dohledem. Tenkrát jsem odešel z jednoho perfektního fitka, kde jsme se nedohodli na spolupráci. A to mi vlastně paradoxně pomohlo a rozjel jsem svoji kariéru úplně jinak. Nakoplo mě to. Někteří moji klienti mi nabídli práci a otevřeli si fitka u sebe ve velkých firmách.

Vůle je jedna věc a projeví se velmi rychle. Vůle je základ a bez ní to nemá cenu. Člověk se musí sám rozhodnout.

Problém byl, že mým úkolem v onom nejmenovaném wellness a fitness centru, kde to nakonec nedopadlo, bylo postavit tým lidí. Hlásili se mi tehdy ti nejlepší trenéři ze všech fitek v Praze, konkurence byla obrovská. Nikoho jsem nepřetahoval, protože všichni chtěli pracovat tam, kde to bylo nejlepší. Jenže tím, že jsem nábor dělal já, jsem měl potom ve všech ostatních fitkách utrum. Nikde by mi místo nedali, protože si mysleli, že jsem jim přetáhl jejich nejlepší lidi…

Jenže ti to vlastně prospělo…

Právě. I proto jsem začal dělat jiné aktivity, které mě zavedly až k projektu s městem Prahou a těmi fitparky. Dělali jsme na tom tři roky. Vymysleli jsme celou metodiku, protože já jsem znal tyto fitparky z Austrálie a mnoha dalších zahraničních pobytů. Dodnes jsem s tímto projektem, který má i nějaké granty, vlastně spojen. To byl takový začátek mojí cesty, která mě pak přivedla přímo k lidem.

Každý člověk je specifický. Jak dlouho trvá, než zjistíš, co máš s danou osobou dělat a kde jsou její slabiny? Jak moc je důležitá vůle a rozhodnutí tvého klienta nebo každého, kdo chce s tréninkem začít?

Co mám dělat, zjistím už teď poměrně snadno a rychle. Myslím si, že takový ten úvodní skener mám opravdu rychlý. To je taková nemoc z povolání. Jenže pak jdu do hloubky, používám diagnostiku, kdy si uděláme základní měření. Já už ale diagnostiku používám 10 let.

Na vrcholu aktivní kariéry.

Vůle je jedna věc a projeví se velmi rychle. Vůle je základ, a bez ní to nemá cenu. Člověk se musí sám rozhodnout.

Když jsem byl mladý trenér, známý z televize, tak jsem svým nadšením a popularitou strašně přitahoval lidi. Každý si myslel, že to se mnou bude fungovat. Jenže pak mě to dohnalo a vlastně i semlelo a už jsem tu energii neměl. Nechtěl jsem, aby mě práce stála tolik síly. A v tom mně pak pomohlo koučování.

S čím za tebou lidé jako za trenérem chodí a v čem vidíš svou odlišnost nebo benefit v porovnání s jinými trenéry či kouči – čeho si nejvíc ceníš sám na sobě?

Koučování je už teď běžné. Jenže já ony „otevřené jednoduché otázky“, na kterých koučink stojí, používám už běžně a dávno. Dokud mi člověk, s nímž chci pracovat, na ně neodpoví a neřekne mi, že si za tím stojí, nemá smysl vůbec začínat. Teď už jsem spíš takový hlídací pes, který hlídá, aby si člověk neublížil.

Kouč je z podstaty ten, kdo neradí, ale nechá klienta přemýšlet nahlas. Používá k tomu jednoduché otevřené otázky. S klientem si stanoví cíl a spolu sestaví akční plán. A když je v tom plánu někde třeba „chci zhubnout“, pak já k uskutečnění plánu potřebuju i trenéra, takže si ho najmu.

Vlastně mám někdy spíš problém s tím, že jsou lidi moc přemotivovaní. Chtějí všechno urvat rychle a chtějí se udřít a já je naopak musím brzdit. A to jsou ty individuality.

Ale pozor, nesmíš si plést kouče a trenéra, jako to dělá většina novinářů v médiích. A možná i většina lidí.

Aha. A jaký je mezi nimi rozdíl?

Kouč je ve smyslu hlava, pracuje s hlavou klienta. Trenér je trenér. Lidem se to plete. Kouč je z podstaty ten, kdo neradí, jen se ptá, nic nemusí vědět o problému člověka, ale nechá klienta přemýšlet nahlas. Používá k tomu jednoduché otevřené otázky. S klientem si stanoví cíl, ke kterému se rozhovorem snaží dospět. Sestaví si spolu akční plán. A když je v tom plánu někde třeba „chci zhubnout“, pak já k uskutečnění plánu potřebuju i trenéra, takže si ho najmu. To je laické vysvětlení, aby nebyla mýlka.

Takže jako za trenérem za tebou lidi chodí s čím?

Samozřejmě nejčastěji se chtějí dostat do kondice, chtějí, aby je přestaly bolet záda, klouby, rozhýbat se…

To jde?

Jistě, že to jde. Skoro všechno jde.

A jaké jsou tedy tvoje přednosti jako trenéra v porovnání s jinými?

Já mám absolutní napojení na toho člověka, když jsem s ním. Neexistuje, že bych někde lelkoval při tréninku. Věnuji lidem absolutní pozornost, řeším každý pohyb, každé opakování. Necvičím jen jednoduché izolované cviky, ale komplexní pohyby. Využívám své zkušenosti s gymnastikou a věnuji se funkčnímu tréninku. Dnes ho dělá kdekdo, ale já ho cvičím už dvacet let. Kolikrát jsem víc zlitý než můj svěřenec. Jde o pohyby celého těla najednou, které člověka komplexně rozhýbou. Lidé v mém věku jsou obvykle tuzí, takže je rozhýbávám, a to nutí i mě zůstat ohebný. Lidé ani nevěří, co všechno jde s tělem dělat. A v tom si myslím, že se odlišují od ostatních.

Davidův Coach guru Tim Galwey ( USA ), legenda a jeden z founderů mentálního koučinku.

Nejde mi o to, jestli někdo zvedne na bench press 150 kilo. Jde mi o to, aby člověk pocítil změnu sám na sobě. Aby zažíval běžné radosti bez bolesti a tělo dobře sloužilo. A když pak mám zpětnou vazbu, že to funguje, mám z toho obrovskou radost.

Nebo třeba když je někdo opravdu mentálně down, tak si ho posadím ke stolu a oznámím mu, že dnešní trénink bude u stolu. Přehodím výhybku a začneme koučování. Často se povede, že překonáme nějakou bariéru, strachy, bloky – profesní, osobní, fyzickou. Věcí v hlavě má každý strašně moc a to se všechno promítá i na pohybu člověka. Může se lehce zranit. A já nepracuji s vrcholovými sportovci, takže si můžu dovolit nebo nedoporučit člověku třeba na týden se hýbat. Učím třeba lidi i spát.

Pomáhá ti, myslíš, ještě pořád tvůj úspěch v aerobicu?

Myslím si, že už ne. Ale občas na mě někdo vytáhne, že viděl Branky body vteřiny po 25 letech a zahlídl mě tam s Radkou Hanákovou J, jak jsme trénovali na mistrovství světa. Byli jsme ve sportovní dvojici. I když možná tyto zkušenosti z tvrdé a dlouholeté dřiny pořád nevědomě využívám, ale už to neřeším.

Proč myslíš, že v dnešní době lidé mentální koučink vyhledávají a potřebují? Není to nějaký fenomén dnešní doby, dělat vše s pomocí odborníků? Nebylo by lepší se „obrátit do sebe sama“?

Dříve lidi žádné kouče neměli a vždycky si nějak dokázali poradit. Takže to asi je fenomén dnešní doby. Ale pro mě jako profesionála je to dobře. Snažím se být normální, lidský, nikomu nechci nic nutit. Nemám sám sociální sítě, tedy nevyužívám je. Jsem ta generace, kterou to už obtěžuje… Nedávno jsem se o tom bavil s Noidem, že se raději potkáváme naživo. Na to, abych byl na sociálních sítích, mi doba už utekla. Jinak bych už byl asi i úspěšný influencer, ale já to nepotřebuju…

Takže lidi potřebují odborníky, aby se naučili znát sami sebe?

Úspěšný trenér, a i úspěšný mentální kouč, musí perfektně znát, kam sahá jeho kompetence. To je základ. Být pokorný a nehrát si na mistra světa. Pokora je strašně důležitá. Tělo je velmi složité, tělocvik taky.

Komunikace je základ všeho, předáváš informaci, znalost, zkušenost. Ale jestli to klient skutečně provede, to záleží na tom, jak ty to předáš.

Stačí málo a může být průšvih. Spolupracuji s odbornými lékaři, fyzioterapeuty, vím, kam si sám s klientem bezpečně troufnu. A to si myslím, že dnešním „rychlotrenérům“ vůbec nedochází. Všichni všechno vědí, protože mají přeci těch 3500 sledujících na Instagramu, a to jim dává moc myslet si, že všechno znají. Každý ať si dělá práci, jak chce, ale to je asi jeden z důvodů, proč mi věří tak nároční klienti, které mám.

A ty pracuješ hodinově?

Samozřejmě máme nějaký ceník, který se musí kvantifikovat, ale mám minimálně půlroční úvazky, protože změna na člověku ani dřív nebude vidět.

V jednom z článků jsi řekl, že necháváš lidi, aby sami definovali a přesně formulovali, co chtějí. To není jednoduché. Jak dokážeš lidi motivovat, aby u tréninku s tebou vydrželi?

To je spíš otázka na moje klienty. Snažím se pomalu jim přenastavit software v hlavě, aby pohyb pro ně byl nejen rutina, ale potřeba a radost. A nemusí to být se mnou. Aby se pohyb stal pevnou součástí jejich dne. Nechci, aby se na mě mí klienti upnuli a zvykli si. Potřebuju, aby všechno dokázali sami. Zatím se mi ale nestalo, že by mi někdo řekl, už jdi, mně to stačí. Někdy se stane, že se někdo odstěhuje nebo je nějaká změna, ale ještě nikdy mě nikdo neposlal pryč…

Jaké jsou podle tebe tři základní pilíře zdravého životního stylu?

Spánek, přiměřený pohyb, dobrá pestrá strava a radost ze života. Takže jsou čtyři. Snažit se o pozitivní přístup k životu, na všem najít něco malinko pozitivního. To je strašně důležité.

To jsem já, já jsem vlastně strašně spokojená…

No, vidíš, to máš jako takovou koučovací hodinu teď.

Orientuješ se hodně na práci se seniory, kam ses dostal díky svým zahraničním zkušenostem. Jak to funguje a v čem je práce se seniory jiná? Jaká má specifika?

Specifičtí jsou sami senioři. Teď je to už konečně téma veřejného prostoru, ale v roce 2008 bylo toto téma na okraji zájmu a pozornosti. Fitness a trenérství byla tehdy záležitost pár sokolů, takže jsem šlápl do neprobádané oblasti. Ale vedlo mě k tomu zázemí mé rodiny. Všichni byli sportovci a sokolové. Navíc mě mí prarodiče poměrně brzy opustili, takže jsem do toho šel s tím, že si třeba najdu mezi těmi seniory, se kterými budu pracovat, nějakou příjemnou babičku…

Se svými zralými svěřenci a fanoušky.

Udělali jsme si skicu metodického nácviku, co by trenér měl umět. Já jsem si program postavil podle sebe, protože jsem v Austrálii viděl, jak se pracuje se seniory. Tam to ale bylo o country tanečcích, cricketu a fitku, vše komunitní. A vytvořili jsme metodiku a vyškolili prvních 15 trenérů. Dbali jsme vlastně jen na první pomoc.

A stalo se někdy něco při tréninku se seniory?

Nikdy za celou dobu se nestalo, že by se mi nějaký senior složil. Vlastně jednou, ale to bylo proto, že se paní zatočila hlava a praštila se hlavou o lavičku. Ti lidé byli úžasní a fakt přišli jen ti, kteří se na to cítili. Postupně se ze mě tedy vytratila obava a dokázal jsem tam perfektně fungovat. Je to asi i tím, že jsem původně učitel a měl jsem ke starým lidem vždycky díky rodině hodně blízko. Komunikace s nimi mě hrozně bavila. Oni viděli „toho Hufa z televize“ a já jsem byl vtipný a bylo to super. Všichni staříci ožili… A ještě k tomu jsem měl k sobě trenéry podobného ražení, jako jsem já. Ne trenéry fitka, ti by tento druh komunikace nezvládli. Vytvořila se postupně komunita, která se nabalovala, a všechno skvěle běželo.

Takže základem byla dobrá komunikace…? Myslíš, že je to klíč?

Nás na komunikaci se seniory nikdo nepřipravoval. Nikdo nás neučil, jak s nimi hovořit. To jsem si pak vzal za úkol já, abych trenérům pomohl. Ne s tím, jak mají cvičit, ale jak s nimi hovořit. A to byla alfa a omega.

V té době tyto znalosti strašně chyběly a já myslím, že pořád ještě chybí. Nejsem si jistý, jestli se vůbec někde školí speciálně komunikace pro osobní trenéry, protože to je opravdu základ.

Trenér je zároveň moderátor, herec, musí umět hezky a jasně hovořit, formulovat, vysvětlit věci jasně, a ne moc složitě, odpovídat na otázky. A to je strašně obtížné. Komunikace je základ všeho, předáváš informaci, znalost, zkušenost. Ale jestli to klient skutečně provede, to záleží na tom, jak ty to předáš.

Jak vidíš obecně zdraví české populace v porovnání se světem? A jaké jsou trendy? Zlepšuje se to? Třeba generace Z – mladí narození kolem 2000 – podle výzkumů považují zdraví za prioritu. Souhlasíš s tím? A proč tomu tak je?

Myslím si, že je to mnohem lepší, než to bylo. Otázka je samozřejmě, jak kde… Praha a venkov, to je extrémní rozdíl. My žijeme v pražské bublině a to je svět sám pro sebe. Tady jsou snad všichni odborníci na fitness a zdravou výživu, až mám někdy pocit, že zdaleka lepší než já sám J. Nechápu někdy, co vše za detaily lidé až řeší a nad čím vším mají kapacitu hloubat.

Ale obecně je povědomí mnohem větší. Lidé vědí, že se musí o sebe starat, dělají to, snaží se žít jinak a zdravě. Naše generace je ještě taková hraniční. My jsme ti „chycení“, naši rodiče tak napůl, sedmdesátníci – tam je to buď tak, že pětina jsou aktivní, zbytek ne. Není to jen o tom, jestli mají peníze, ale jaký mají přístup a náhled na život.

Ale mladší – pro ty je zdravý život priorita?

Mladší už jsou fitness velmi chycení, a i já osobně pozoruju poslední dobou extrémní nárůst mladých ve fitku. Až si myslím, že je to móda. Rozjeli to influenceři na TikToku a na sociálních sítích a v generaci mladých je to opravdu móda a trend. Nemá to hlubší podtext, ale je to, i tak je to v zásadě dobře. Na druhou stranu tato generace má zase jiný problém a to je mít rychlé výsledky a zde je veliké riziko použití zakázaných prostředků a zkratek… což vede k vážným rizikovým situacím.

A z jiného úhlu jsou také neustále online. Mladí nejsou schopni se potkávat, všechno řeší online nebo po telefonu. Umějí komunikovat, ale po svém. Neumějí komunikovat s námi, živě, tváří v tvář. A školy je to neučí.

Takže podle mě vše souvisí se vším a zdraví se projevuje na všech různých úrovních.

Takže jsme na tom jako Češi dobře?

No, abych nebyl zase takový pozitivní slaďák, tak třeba za Skandinávci nebo Němci máme pořád co dohánět. Tam jsou mnohem starší generace, které si potrpí na aktivní přístup k životu. A my jsme hodně za nimi. Podmínky a možnosti tu máme, fitka jsou na každém rohu, aplikace v mobilech má každý…

My jsme bohužel postkomunisticky zdeformovaná společnost. Všichni si pořád myslí „státe, starej se, já platím“. Tento názor tu přetrvává ještě myslím si tak u 50 procent lidí a je to generační problém. Zase si myslím, že je to spíš otázka mimopražských oblastí, menších měst, vesnic obecně, kde lidi mají méně pravidelného pohybu, ale mají i jiné vzdělání, přístup k životu, jsou častěji negativní a všechno je štve. Ale princip tkví v tom, že jsme z postsocialismu v hlavách nastaveni na státní pomoc.

Jasně, to je ve vyspělých evropských zemích jinak. Proč?

Naopak „západní“ civilizace jsou známé tím, že úspěšní lidí v různých oborech jsou jiní. A nechci, aby to znělo arogantně nebo hloupě. Ale když to řeknu jednoduše, hezky se na ně kouká. Starají se o sebe, jsou k sobě přísní, jsou přísní i na okolí, jsou nároční, ale ne patologicky, mají úroveň.

David Huf.

Dokáží se omezovat i zažít dočasný nekomfort a nedělají ze sebe kdovíco. Nechci znít nafoukaně, ale v zahraničí to tak je. Lidé úspěšní mají obecně jiný přístup k sobě i k životu.

No tak ty sám vypadáš na „popadesátníka“ skvěle. Co za tím stojí a jak moc zdravě žiješ ty?

Já už jsem teď línej, mohl bych být na sebe tvrdší. Nepiju alkohol, nevím proč. Dám si občas pivko. Ale snažím se být k sobě upřímný a řešit věci hned. Nenechávám nic vyhnít, abych neměl žádné dluhy ani vůči sobě, ani nikomu jinému. Nejdřív si rozmyslím, co dělám, ale pak to dělám naplno a pořádně.

Kolik času věnuješ cvičení, jak jíš, co děláš pro zdraví? Musíš jít svým lidem příkladem, děláš to?

Cvičím docela dost, tak třikrát čtyřikrát týdně, hodinu ve fitku. Ale k tomu jedu i strečink, mobility. Párkrát za rok vedu i skupinovky. Když se oteplí, vyběhnu si do lesa, v zimně rád na skialpy nebo s rodinkou na lyže, jezdíme s mladým na jet-surfu. Jako rodina jezdíme na kole. Kdysi jsem jezdil triatlon, takže na kole teď už spíš doma na spinneru nebo s rodinkou. Takže jo, jsem asi dost aktivní.

Co plánuješ na nejbližší dobu, na co se zaměřuješ pracovně?

Já neplánuju, jsem rád za to, co mám. Nemám plánování rád. A všechno se může kdykoli změnit. Jak znáš, člověk míní, život mění, to jsem se už naučil.

Kde se vidíš jako starý pán? Myslíš, že budeš taky sportující a aktivní stařík?

Určitě. Mně se všichni posmívají už teď a titulují mě, sokole, nebo, Tyrši. Nebudu určitě ten, kdo si lehne na kanape, i když i já hrozně rád lenoším...

Díky moc za rozhovor.

foto: se svolením Davida Hufa, zdroj: Autorský článek