Na začátku první vlny koronaviru, kdy se mohlo cestovat jen po Česku, jsem na Instagramu narazila na profil Úžasná místa, kde jsem našla spoustu tipů. Za projektem stojí Krista Audi Turynová, která spolu se svojí rodinou tato místa po celé naší republice mapuje. Od lidí často slýchá, že má štěstí, že může tolik cestovat. Jak se ale dočtete v rozhovoru, nic jen tak samo nespadlo z nebe a za dnes již úspěšně fungující firmou stojí především spousta hodin práce a úsilí.
Na projektu Úžasná místa pracujete spolu s vaší maminkou, jak to celé začalo, čí to byl nápad?
Úplně upřímně to byl nápad nejdřív mojí maminky. A celé to vzniklo tak, že asi tak tři měsíce předtím, než se mi narodil syn, za mnou přišla s tím, že by se jí líbilo mít nějakou cestovatelskou komunitu věnovanou fakt čistě Česku, protože já jsem už předtím měla nějaké svoje vlastní stránky, profily, komunity o cestování po světě. Mamka ale nikdy do světa moc nejezdila, tak říkala, proč neuděláme něco o Česku. Tak jsem tehdy vzala svůj účet, který jsem měla na Instagramu, jmenoval se Úžasná místa ve světě a měl už nějakou menší sledovanost v řádu nižších deseti tisíců a ten jsem předělala na Úžasná místa v Česku. Zároveň jsme založily facebookovou komunitu a tím to nějak celé začalo. Mamka měla představu, že se tomu bude věnovat, protože v tu dobu šla do invalidního důchodu, a říkala, že by chtěla něco, s čím vyplní čas. Já jsem před tím, než se narodil syn, neměla vůbec pomyšlení se do toho zapojit, protože jsem netušila, co mi mateřství přinese a jak to bude probíhat.
Profily na sociálních sítích jste založily začátkem roku 2020, kdy v Česku začala první vlna covidu, nesmělo se cestovat do zahraničí, takže to bylo vlastně ideální načasování…
Ten timing si myslím, že byl super, ale my jsme s tím nijak nekalkulovaly, prostě to do sebe zapadlo a na začátku nám to pomohlo. Jeden z důvodů, proč ta komunita tak rychle vyrostla, bylo to, že se tehdy nikam jinam než po Česku nemohlo.
Myslíte si, že by byl projekt stejně úspěšný, kdybyste ho spustily třeba dnes?
Myslím, že teď už by to bylo těžší. V té době sice už existovalo několik stránek a profilů o výletech po Česku, ale žádná z nich se do toho nepustila ve velkém.
S maminkou.
V podstatě neexistovala konkurence, co se týče kvalitního obsahu o cestování po Česku v podobě profesionálních fotografií a výběru opravdu unikátních míst. Byly jsme úplně první a dnes už samozřejmě existuje více stránek, které se to snaží zpracovávat podobně. Zároveň mi také pomohly zkušenosti, které jsem měla třeba s budováním komunit. V rámci práce jsem to řešila pro různé klienty, protože jsem pracovala dlouho v marketingu.
Komunitu kolem Úžasných míst už tvoří více než milion lidí. A zmapovaných máte už více než 1200 míst. Z vlastní zkušenosti ale vím, že odpovídáte i na soukromé zprávy a radíte lidem, kteří se na některá z nich vydávají. Jak to všechno zvládáte? Máte už i další členy týmu, kteří vám pomáhají?
Ono to tak nějak postupně rostlo. Napřed jsme to dělaly s mamkou úplně samy a já jsem tím vyplňovala volný čas, kdy dítě spalo. Pak jsem se tomu začala věnovat víc, když jsem měla malého třeba v dětské skupince. Díky tomu se to ještě nějakou dobu dalo stíhat, ale zhruba rok zpátky jsme už musely začít řešit, kdo nám s tím bude pomáhat, protože to prostě už nešlo. Také jsme začaly řešit monetizaci projektu a nějaká partnerství, takže už máme takový menší obchodní tým a také máme výpomoc na správu sociálních sítí. Je to taková spřátelená rodina, kolektiv pár lidí, kteří nám s tím pomáhají.
Začíná to být obtížnější, ale my se s mamkou snažíme zachovat to, abychom obsah na Facebooku a Instagramu tvořily z velké části stále my. Nechceme od toho úplně odcházet, cestování je naše vášeň. Chceme, aby si příspěvky udržely naši tvář, osobní zkušenost a autenticitu. Aby to nebyla jen další z mnoha anonymních stránek. Takže hodně obsahu pořád tvoříme my a hledáme rozumnou míru mezi našimi vlastními reportážemi z cest a tím, že budeme část obsahu delegovat.
Máte spočítané, kolik dnů z roku strávíte na cestách?
Ano, teď jsem zrovna dělala příspěvek, který vyšel na Silvestra, pro který jsem to počítala. Mám to zakreslené v kalendáři, abych měla přehled. V roce 2023 to bylo 258 dnů.
To vyžaduje hodně plánování…
Není to úplně jednoduché vzhledem k tomu, že je do toho zapojený můj manžel, který má svoji normální práci, která je tedy hodně flexibilní v tom, že může mít home office.
Ale my se snažíme hodně to cestování spojit s tím, že on pracuje na dálku. Já jsem pro naši rodinu takový plánovač celého roku, který dostane info, kolik dní dovolené si chce manžel ročně vzít, a podle toho plánuji jakékoliv naše cestování po Česku nebo po zahraničí. A zároveň tam do toho zakomponovávám i jeho „home office dny“ a hledám třeba i ubytování, ve kterém je schopen pracovat. Zatím asi ani neuvažujeme o tom, že by se toho vzdal a začal dělat ten projekt se mnou. Takže on má svoji práci a dělá si svoje vlastní věci, ale je to všechno flexibilní, abychom mohli jezdit společně.
Máte malého syna, který zatím nechodí do školy, máte ale nějaký plán do budoucna? Plánujete právě kvůli svobodě a možnosti cestovat domácí výuku?
My se právě držíme zpátky od nějakého domácího vzdělávání, protože si myslím, že to vyžaduje, aby se jeden z rodičů alespoň částečně vzdal své práce a měl čas to dítě vzdělávat. A to my asi ani jeden nechceme. Samozřejmě chceme s dítětem trávit hodně času, ale nedokážete si představit, že bychom suplovali úplně stoprocentně školu. Ale přemýšleli jsme o nějakých vzdělávacích formách, které umožňují třeba částečně individuální plán, abychom dokázali mít nějakou svobodu. Zatím to ještě vůbec nemáme vymyšlené, ale naše představa je, že budeme schopni párkrát do roku třeba na dva týdny mimo prázdniny někam odjet, a jinak prostě budeme zbytek roku tady a budeme jezdit někam na víkendy.
Co si myslíte o tvrzení, že s dítětem končí život?
Já si to nemyslím, ale asi kvůli tomu, že nám to lidé říkají, tak pak všichni narození dětí oddalujeme, protože si myslíme, že to je pravda. Já si teď třeba zpětně říkám, že jsme byli trošku hloupí, že jsme si dítě neudělali trošku dříve, protože vím, že to je prostě o tom, jak to má člověk v hlavě, a že se ani nic moc měnit nemusí. Je to samozřejmě všechno třikrát náročnější, ale když si chce někdo zachovat životní styl, tak to dítě nějak naučí postupně postupnými krůčky žít ve stejném rytmu toho původního života.
Se synem u zříceniny kaple Povýšení u Bříství.
Hodně našich kamarádů říká, že s dětmi nikam nemůžou, protože nedají dlouhou cestu, a nevím co. Tak jim říkám, že my jsme taky na začátku nikdy nedali tři, čtyři hodiny v kuse. My jsme prostě jeli hodinu, dítě začalo řvát, tak jsme museli zastavit, nakojit a po půl hodině se zase jelo další tři čtvrtě hodinu. Ale postupně jsme ho navykali, aby dokázal vydržet delší dobu v klidu. A jezdíme v době, kdy jde dítě spát, naložíme ho do auta, ujedeme nějakou delší vzdálenost a pak, když se probudí, tak dáme pauzu, pokračujeme už třeba jenom hodinu a přespíme někde v hotelu. My třeba do Chorvatska nikdy nejedeme na jeden zátah, jedeme tam klidně tři dny, ale kdybychom to neudělali, tak víme, že to dítě by bylo otrávené. Takže se to prostě dá i s dětmi a je hrozná škoda, že nad tím lidi takhle přemýšlí.
Takže si to malý užívá s vámi a těší se, když mu řeknete, že vyrážíte na další výlet?
Jo, on nedokáže ani dospat a ptá se mě tři dny dopředu, jestli už dneska jedeme. Moc se těší a baví ho to, protože pro něj to je strašně zážitků.
A jak to vypadá, když se rozhodnete, že pojedete zmapovat nějaké nové místo? Máte už předem daný postup?
Na začátku máme takový roční plán, ve kterém máme rozdělený celý rok na naše výlety nebo výpravy po Česku. A většinou třeba víme, že v březnu jedeme na tři různá turistická místa, například Beskydy, Jizerské hory a Jeseníky. A když takhle dopředu víme, kam jedeme, tak já začnu dělat rešerši turistických míst, která v té oblasti jsou. Většinou to máme navázané na nějaké ubytování. Snažíme se vytipovat si místo, odkud se dobře vyráží na výlety, a to okolí pak prozkoumáváme.
Některá místa mám už předem v hlavě, protože jsem cestovala po Česku s rodiči už jako dítě, ale spoustu věcí neznám, a tak ta nová místa hledám tak, že zoomuju v různých turistických mapách, nechávám si posílat tipy od lidí z naší komunity, ptám se na Instagramu nebo mamka na Facebooku. Když přijedeme na ubytování, tak se většinou potkáme s majitelem nebo se zeptáme v místní restauraci a dozvíme se tak o místech, která ani v mapách nejsou. Podle toho si naplánujeme jednotlivé dny a vždy to záleží také na tom, jaké je ráno světlo a kdy pak večer tma. Cestujeme v podstatě od východu do západu slunce, takže v létě to jsou hodně dlouhé dny a v zimě kratší. Východy a západy máme rádi kvůli fotografování a kvůli tomu se právě snažíme, když je hezké počasí, si přivstat nebo být venku déle, abychom mohli udělat pěkné fotky a záběry.
Betonové křeslo u Mořinky.
Když to místo celé projedeme, tak to pak s nějakým časovým odstupem dáváme ven. Už to nesdílíme hned, protože jsme zjistili, že nám to začalo narušovat hodně soukromí, lidi nás začali oslovovat, protože podle Instagramu věděli, kde zrovna jsme. A začaly nás už napadat takové ty věci, že když lidi vědí, že jsme tady, tak zároveň vědí, že nejsme doma…
Rozumím. Vy už kromě zajímavých míst v přírodě a památek doporučujete také restaurace, kavárny nebo ubytování. Jsou to místa, na která jste sami narazili, nebo tato doporučení fungují na bázi placené spolupráce?
Není to úplně tak, že by to všechno byly placené spolupráce. Třeba v rámci gastra jsou to všechno podniky, kam jdeme sami na oběd nebo na kafe, protože upřímně jsem ještě nedošla do fáze, že bych to dokázala zmanageovat a naplánovat tak, abychom měli domluvená partnerství předem, to samé platí u vstupů do památek a podobně. Řekla bych, že když někam jedeme, tak 90 % věcí, které sdílíme, nejsou partnerská místa ani spolupráce. Fakt to děláme tak, že já na Googlu najdu nejlepší restaurace v okolí, koukáme na hodnocení, na fotky, na to, jaké mají menu, jestli mají dětský koutek, a podle toho vybíráme operativně.
U ubytování je to tak nějak půl na půl. Už máme nějaké partnery, ale nedá se říct, že bychom je měli po celé republice v každém regionu, protože jsme to začali řešit teprve před rokem, když jsme rozšířili tým. My to často řešíme tak, že jedeme karavanem, jednu nebo dvě noci přespíme na některém z partnerských míst a pak pokračujeme karavanem dál. Nebo si sami zaplatíme pokoj v hotelu nebo v penzionu.
Lidé si často myslí, že všechno je spolupráce, ale tak to není. My místa na Facebooku a Instagramu označujeme lokalitou, protože lidé nám furt psali strašně dotazů, a my jsme nestíhali odpovídat. Takhle je to jednodušší, ale je to zároveň trošku kámen úrazu, protože takhle si zase myslí, že máme všechno zadarmo.
Vím, že jste musela čelit haterům i poté, co jste propagovala možnost zakoupit si placené presety na úpravu fotek. Jak podobnou kritiku snášíte?
Nemám z toho vůbec špatné myšlenky. Pomáhá mi, když si řeknu, že ve vzorku milionu lidí musíte počítat s tím, že tak 5 % bude, když to řeknu slušně, blbců. To je prostě statistika. Tak nějak vnímám, že lidé, které ten obsah baví a mají ho rádi, nemají potřebu komentovat. Komentáře píšou jenom lidé, kteří jsou nějakým způsobem nespokojení se svým životem a potřebují se zapojovat do jakékoliv diskuze. Není to otázka jenom naší komunity, ale i zpravodajských webů. Je to prostě určitá skupina lidí v naší společnosti a já si jimi nechci nechat kazit náladu, a už vůbec kvůli nim nechci přestat dělat to, co mě baví.
Maminka na Rudolfově kameni.
Navíc si myslím, že to neděláme špatně. Tvoříme zdarma spoustu kvalitního obsahu a reklamu do toho máme hodně citlivě zabudovanou, takže se za to absolutně nestydím. Když se podíváte na jiné influencery, tak často mají mnohem více reklam a daleko výraznějších. Já prostě nechápu, proč si někdo myslí, že by všechno měl mít zadarmo a že někdo bude ve dvou nebo třech lidech na plný úvazek budovat obsah a nebude si tím chtít něco vydělat. To by pak nemohly fungovat žádné služby typu Netflix nebo televize, kde ty reklamy prostě buď jsou, nebo si člověk musí platit hodně drahý membership za to, aby je tam neměl.
A vy jste nikdy neuvažovali nad tím, že by vaše aplikace byla placená?
My jsme o tom už přemýšleli na začátku, když jsme ji založili, ale nakonec jsme se rozhodli ji nechat otevřenou a zdarma. Souběžně s Úžasnými místy totiž ještě existují podobné aplikace, ačkoliv zdaleka ne tak populární, co se týče počtu uživatelů. Fungují na bázi měsíčního členství, a bohužel se jim tím nedaří projekt dlouhodobě financovat a udržet. V Česku je prostě ten trh tak malý, že když si řeknete o 60 Kč měsíčně za členství v appce, tak vám to ročně nepřinese nějakou zajímavou částku a přijde mi lepší to dělat pro lidi otevřené a spíš v rámci nějakého svého softwaru nebo aplikace tvořit reklamní prostor pro různé partnery, kteří se do toho tematicky hodí.
Kromě Česka jste už začali doporučovat i místa za hranicemi, je to cesta, kterou se chcete dál ubírat?
Určitě. Začali jsme to plánovat už před rokem, zatím to ale pro nás bylo o tom, že jsme se snažili vybudovat finančně stabilní firmu. Teď, když se nám to podařilo a víme, že umíme udržitelně růst, tak začínáme hledat cesty kam dál a jedna z toho je přirozeně začít přidávat místa v příhraničí. Je vlastně nesmyslné, když máte národní park, který je na obou stranách hranice, hledat ta místa jen na jedné straně. Navíc se někdy může stát, že někdo bude mít zajímavá místa blíž v Rakousku než v Česku. V pohraničí je spousta míst, která lidi vůbec neznají, protože dříve za hranice necestovali. My máme okolní země docela procestované, tak by byla škoda to tam nedat.
Je pravda, že s rodinou jste procestovali už spoustu míst po celém světě, máte ale ještě nějaké vytoužené místo, kam byste se chtěli podívat?
Do Nepálu. Tam jsme nebyli, i když jinak máme asijské země celkem procestované. Jednou jsme tam chtěli jet, a nevyšlo to, protože tam bylo zemětřesení, tak jsme to odsunuli na později a teď s malým tam nechceme jet, protože si myslíme, že to není úplně vhodné a že bychom si to tam neužili. Jinak se ale rádi vracíme i na místa, kde už jsme byli.
Chtěla byste na závěr vzkázat něco lidem, kteří vám po přečtení rozhovoru budou závidět váš životní styl a to, že můžete po většinu roku cestovat? Máte pro ně třeba nějakou radu, jak toho docílit?
Mně vždycky přijde škoda, že lidé přemýšlejí hrozně ve škatulce. Mají pocit, že to nejde, že nikdy nebudou moc cestovat a že když někdo hodně cestuje, tak to dostal naservírované. Tak to ale není. My jsme také většinu našeho profesního života měli 5 týdnů dovolené a cestovali jsme o víkendech. To byl ale vlastně důvod, proč jsme si řekli, že to tak mít nechceme. Oba jsme si s manželem dodělali výšku, našli si lépe placenou práci v Praze, později jsme začali pracovat na volné noze, našetřili jsme peníze a vyrazili cestovat po světě. Když jsme se vrátili, našli jsme si oba projekty, kde jsme nemuseli mít jen těch 5 týdnů dovolené, a měli jsme větší svobodu. Od covidu je navíc běžné, že lidé mají možnost pracovat z domova, to znamená, že můžete být klidně ve Španělsku a pracovat odtamtud. Takže to jde, ale na začátku toho všeho jsou vždy nějaké oběti, které člověk musí udělat, nějaké riskování, ale dá se to.
Reklama
foto: se svolením Kristy Audi Turynové, zdroj: Autorský článek
