Zhruba dvacetiminutový snímek divákům výmluvnou cestou odhaluje perspektivu lékaře, jehož představuje jako člověka pochybujícího, obávajícího se, diskutujícího.
Společně s kamerou sledujeme příběhy mladých mediků, kteří se učí, jak pacientovi sdělit závažnou zprávu, jak pacienta poprvé na operačním sále uspat nebo jak komunikovat s rozrušeným pacientem. Film fascinující cestou divákovi představuje nové výukové metody, které se poměrně čerstvě vyučují na 2. LF UK a jejichž cílem má být usnadnit lékařům zvládání těžkých momentů, k nimž se během své profese dostávají, a přiblížit je pacientům, s nimiž pracují.
Observační autorský dokument Jindřicha Andrše byl natočen z podnětu 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a má širokou veřejnost seznámit se simulacemi a praktickým nácvikem reálných situací, které patří do moderního způsobu lékařského vzdělávání stejně jako memorování. Premiéra dokumentu se udála na prestižním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava, kde se zařadil mezi adepty na výhru v hlavní soutěži Česká radost.
Způsob, jímž je dokument natočený – zobrazuje skutečnost, nekomentuje, ukazuje – je tak všeříkající, že jsem musela dlouho přemýšlet nad tím, na co se vlastně budu ptát.
Je to natáčené observačně, není tam komentář, my jsme se i snažili, aby ten film měl více vrstev, tak já mám pocit, že to takto může fungovat – že každý si v tom najde to své, pacient se napojí na pacienta, lékař v tom vidí zase něco jiného.
Liší se nějak zpětné vazby od různých diváků – pacient, medik, lékař?
Lékaři často mluví o tom, že nikdy nic takového nezažili a že jim připadá hodně zajímavé, že dnes takové metody existují. My jsme vlastně natočili takovou úvodní lekci výuky komunikace sdělování závažné zprávy, což je taková metodika, kterou vlastně většina lékařů ani nezná. Medici jsou rádi, že se na to dává důraz, že se tento typ výuky medializuje, protože takhle většinově výuka na lékařských fakultách nevypadá – tohle jsou vlastně takové nejnovější metody.
Je málo jiných povolání, kde můžete tolik zasahovat do životů ostatních. Proto to není pro každého.
Například komunikace je letos poprvé povinným předmětem, do teď to bylo dobrovolné, pro nadšence, ve čtvrtek odpoledne. Medici, se kterými jsem mluvil, jsou rádi, že se ukazuje, že by ta výuka mohla taky takhle vypadat. A potom to širší obecenstvo, tak tam jsem se setkal s divákem z perspektivy spíše pacienta po tom, co jsme měli premiéru v Jihlavě v kině. Tam diváky zase trochu překvapila perspektiva lékařů – v médiích běžně nevidíme lékaře nějak pochybovat nebo mezi sebou diskutovat ve vyhrocených situacích.
Je pravda, že perspektiva lékařů, mediků na mě jako na laika-pacienta z toho dokumentu také dýchla. Že my vlastně většinou lékaře vnímáme jako bohy v bílých pláštích, kteří nad ničím nepochybují a prostě vždycky vědí, co mají udělat. Nedochází nám, že mají pochybnosti a starosti jako běžní smrtelníci.
No a třeba když si vezmeme vyhoření lékařů, což je taky ohromné téma, tak já si myslím, že vlastně tlak na to, že je vidíme jako bohy, jim nepomáhá. A představení jejich perspektivy, toho, že taky pochybují, diskutují mezi sebou, tomu může napomoci – snížit tlak, který je na ně kladen.
Vy sám pocházíte z lékařské rodiny, takže k tomuto prostředí máte blízko. V jakých oborech se vaše rodina pohybuje?
Ano, zdravotnictví u nás bylo vždycky velkým tématem. Můj tatínek je dermatolog, jeho tatínek byl primář neurochirurgie a moje babička byla vrchní zdravotní sestra, teta je zdravotní sestra a strejda hematolog. Takže na rodinných setkáních samozřejmě na práci vždycky padla řeč.
Vás nikdy nelákalo stát se lékařem?
Přemýšlel jsem nad tím, měl jsem takovou ambici. Ale protože mi na gymnáziu nikdy nešla biologie, fyzika, chemie, a spíše mi vždycky šlo psaní nebo takové humanitně orientované obory, tak jsem ji opustil a dal jsem se cestou FAMU a filmu.
Bavilo vás psaní, ale zaměřil jste se na filmařinu. Proč?
Mě vždycky lákalo vyprávět příběhy, tím pro mě vlastně dokumentární film je taky. U dokumentu mě tolik neláká publicistická nebo informační perspektiva, ale ta příběhová. A film mě vždycky lákal, protože v něm je i technika, která mě baví, je to takové řemeslo, vlastně spojení tvůrčí práce a technické.
Chcete vyprávět příběhy a v rámci Erasmu jste studoval na Napier University v Edinburghu. Hlavní město Skotska je známé jako město příběhů, pochází z něj i řada známých spisovatelů a filosofů, třeba R. L. Stevenson a David Hume. Inspiroval vás Edinburgh?
To město jako takové mě vážně uchvátilo. Byl jsem tam asi půl roku a tím, že jsem bydlel v centru, jsem každý den chodil těmi jeho historickými kulisami a bylo pro mě moc hezké tam trávit čas. Je to pro mě až takové trochu pohádkové místo.
Shodou okolností jsme tam v rámci školy točili dokument o jedné paní, která vyrábí takové originální bonbóny. Její kamarádkou byla J. K. Rowlingová. Bonbóny z Harryho Pottera byly hodně inspirované tím jejich přátelstvím a bonbóny, které ona vyrábí.
Jste fanda Harryho Pottera? Četl jste?
Jsem z té generace, která na tom vyrůstala, která tím žila, která čekala na každý nový díl. Takže mě to hodně zasáhlo.
S Harry Potterem jsme na tom stejně, i s Edinburghem. Já tam vždycky byla jen jako cestovatel, vy jako student. V čem se studium na Napier University liší od studia na UK?
Zajímavé bylo, že mi přišlo, že to byla spíše taková přípravná škola na opravdovou filmařinu. Spíše mi přišlo, že lidé tam jsou trénovaní na takové asistentské pozice, že si zkusí od každého trochu, než že by z ní vyšli jako režiséři. Tím se to hodně liší od FAMU, která je nesrovnatelně náročnější, kde si během školy natočíte třeba osm filmů v úplně profesionálních podmínkách. Ale i tak to pro mě tehdy bylo nesmírně obohacující.
Můžeme se těšit na nějaký dokument z Edinburghu?
(Smích). Já nevím, já mám teď dva malé syny, takže budu asi chvíli ještě tady v Česku.
A jsme zase u rodiny. Bavili jste se doma i o emočně náročných aspektech lékařského povolání, které v dokumentu odkrýváte?
Dědeček byl primářem neurochirurgie, což byla top disciplína, která pro něj byla i hodně náročná. Takže jsme se někdy bavili o tom, že když zjistil, že se můj tatínek chce dát cestou medicíny, tak si přál, aby zvolil něco, co nebude tak přetěžující a co bude moci zvládat sám, že nebude tolik závislý na tom týmu, nebude muset být v práci třeba o Vánocích, o svátcích, o nočních. Protože je to samozřejmě zatěžující i pro rodinu, a je potom těžké vybalancovat osobní život s tím profesním.
A byl dědeček spokojený s disciplínou, kterou tatínek nakonec zvolil?
Věřím, že ano.
Dermatologie ale také umí být náročná.
Ano, určitě je to velmi náročný, závažný obor. Ale je specifický tím, že tam je nějaká drobná chirurgie, míchání mastí, jejich vymýšlení a hledání nejlepšího řešení různými cestami.
Empatie v lékařském prostředí je vlastně docela komplikovaná. Když si představíte, že jste velmi empatický člověk, tak je otázka, jestli tu práci vůbec můžete dělat.
To si myslím, že může být hodně zajímavé. Je to hodně pestré. Ale nemusí to být tolik vyčerpávající, protože nepracujete v nočních provozech.
A asi tam není ani taková emoční zátěž jako na neurochirurgii?
Jak se to vezme. Krásné na tom je to, jak ta lékařská práce umí být pestrá. Když si vezmete třeba, že někdo pracuje jako anesteziolog, typicky v tom mém dokumentu, tak jste členem týmu a je to týmová práce v nějakém soukolí nemocnice. Naproti tomu, když jste třeba praktik, dermatolog nebo ortoped, tak se můžete více spolehnout na sebe a více věcí můžete vyřešit sám, sám si ten čas naorganizujete, takže to podle mě má úplně jiná specifika.
Co vás na lékařském povolání fascinuje nejvíce? Ta pestrost nebo ještě něco úplně jiného?
Jak řekl pan profesor Koutecký, kterého na začátku dokumentu cituji, medicína je kombinace vědy a umění – to je pro mě i téma toho dokumentu, kterým je pro mě ta profese zajímavá. Takže když je někdo dobrý lékař, je i dobrý vědec, má znalosti, ovládá diagnostiku, dokáže vymyslet léčebný postup, ale zároveň od něho očekáváme i nějaké osobnostní kvality. Že mu můžeme důvěřovat, že nás vyslechne. To je jedna věc. Druhá věc je, že je málo jiných povolání, kde můžete tolik zasahovat do životů ostatních. Proto to není pro každého, proto je to také hodně zajímavé.
Musí být dobrý lékař i dobrý člověk?
Těžko říct, co vlastně znamená být dobrý člověk.
Zeptám se jinak. Na začátku dokumentu citujete profesora Josefa Kouteckého, bývalého děkana 2. LF UK a zakladatele dětské onkologie v Česku. Říká, že lékař, který neumí souznít s pacientem, nemůže být dobrý lékař. Že mnohdy více než lékem pomůžete tím, když vezmete starou babičku za ruku a popovídáte si s ní. V tom citátu se mluví o empatii. Musí být dobrý lékař empatický?
Empatie je určitě hodně důležitá.
Dá se podle vás naučit? Třeba s pomocí těch nových výukových metod, které v dokumentu představujete?
Empatie jako taková je hrozně komplexní věc, která je do jisté míry vrozená a třeba i ovlivněná prostředím, v němž jsme vyrůstali, a do jisté míry se dá možná i naučit. Ale druhá věc je schopnost zvědomovat si komunikaci a dobře komunikovat jako lékař. A tak i někdo, kdo třeba od přírody není moc empatický, může dobře komunikovat tak, aby měl pacient pocit, že se setkal s dobrým lékařem a že péče, kterou mu dává, je dobrá, že mu pomáhá.
Když jsem byl na kurzu komunikace, kde se studenti vžívají do různých rolí a těžkých situací, tak lektorka paní Hrdličková říkala, že pokud máte pocit, že nejste v komunikaci dobří, tak se nemusíte bát, protože jsou metodiky, postupy, které když si lékař osvojí, tak to není tolik o empatii jako spíš o nějaké schopnosti, která je naučitelná.
Protože ona empatie v lékařském prostředí je vlastně docela komplikovaná. Když si představíte, že jste velmi empatický člověk, tak je otázka, jestli tu práci vůbec můžete dělat, když vás rozloží jeden těžký případ a nemáte potom sílu řešit další, s nimiž se denně potkáváte. Empatie a schopnost komunikovat jako lékař jsou dvě různé věci.
V čem ještě může tento nový předmět pomoci?
V tom, že lékaři se nemusí učit komunikovat s pacientem při sdělování závažných zpráv metodou pokus omyl, což tak ve zdravotnictví doteď často bylo. Že se lékař naučil sdělovat závažné zprávy tak, že to prostě dostal za úkol a nevěděl, jak na to, a pak zjistil, že takhle ne a příště to udělám jinak, což pro něj samozřejmě bylo hodně těžké. Tohle teď může pomoct. A další pomoc je, že se medici vžívají do role pacientů.
Napadají mě k tomu ještě dvě otázky. První – abychom uzavřeli téma empatie a komunikace – v čem je pro vás poselství citátu pana profesora Kouteckého? Proč jste použil zrovna ten a co by si z něj měl odnést divák?
Profesor Koutecký často mluvil o tom, že medicína se dehumanizuje. A já ten citát chápu tak, že lékař by měl klást důraz na to, aby pacienta vnímal jako člověka, a ne jako soubor čísel v papírech, a aby si vyhradil ve své práci prostor tak, aby to mohl dělat.
A tohle se podle vás naučit dá? Takový přístup?
Určitě – tím, že máte mentory, kteří to tak dělají, a vy je sledujete, nebo potom, byť omezeně, i na škole. Třeba já jsem si předtím vůbec neuvědomoval, že vy vlastně, když vystudujete medicínu, vůbec nemáte po absolvování školy kompetence někoho léčit, aniž by na vás někdo dohlížel.
Nejsilnější ale bylo, když jsem strávil asi tři dny na operačním sále s Vojtou Šimečkem, s anesteziologem, kdy mě překvapilo, že vlastně když přivezou pacienta na operační sál, tak je s ním anesteziolog úplně sám, než přijde chirurgický tým, to jsem si nikdy úplně neuvědomoval.
Nejste lékař v tom pravém slova smyslu, potom se dále specializujete a máte nějaké mentory, které následujete. Od nich potom často přijímáte, jak s tím pacientem komunikovat, nenechat se přehltit administrativou a podobně. Zase se to hrozně liší obor od oboru.
A moje druhá otázka. Aktuálně běží na ČT1 seriál Smysl pro tumor, z lékařského prostředí. Ten v počátku filmovou cestou zachycuje výuku metody komunikace závažných zpráv, které se ukazují i ve vašem dokumentu. Mluvil jste s tvůrci, sdíleli jste nějaké poznatky, inspirovali jste se navzájem?
Popravdě jsem vůbec nevěděl, že ten seriál vzniká, takže jsem ho neviděl, ale chystám se na něj. Jen mě překvapilo, že je to seriál podle zahraniční předlohy, a já s lektory těch simulačních komunikací kolikrát debatoval o tom, že tyhle metody jsou v zahraničí běžnější než v Česku.
Co jste chtěl jako tvůrce, režisér filmem sdělit a myslíte, že se to podařilo?
Pro mě bylo důležité ukázat, že to, jak se lékař k pacientovi vztahuje jako člověk, je stejně důležité jako to, jaké má znalosti, jaké používá diagnostické postupy, a že je to vlastně jedna nádoba. A myslím, že tohle se snad podařilo, že film dává na tuto rovinu té profese důraz. Je to pro mě důležité i z té perspektivy, že fascinující technologický rozvoj, kterým procházíme, může lidskost z lékařské profese nějak vytěsňovat. Proto pro mě bylo důležité spíše než vychvalovat fascinující technologické lékařské postupy a metody se soustředit na lidskou rovinu lékařské profese.
Mohl byste vypíchnout jeden, dva momenty, které pro vás byly z natáčení nejsilnější?
Všechny situace, které jsem tam zažil, byly silné, protože vlastně všechny postavy na začátku scén nevěděly, co se stane, a prožívaly to úplně poprvé, a tak jsem to s nimi prožíval i já. Nejsilnější ale bylo, když jsem strávil asi tři dny na operačním sále s Vojtou Šimečkem, s anesteziologem, kdy mě překvapilo, že vlastně když přivezou pacienta na operační sál, tak je s ním anesteziolog úplně sám, než přijde chirurgický tým, to jsem si nikdy úplně neuvědomoval.
Jindřich Andrš (1994)
Vystudoval režii dokumentárních filmů na FAMU, filmovou vědu na Univerzitě Karlově a Edinburgh Napier University. Za svůj krátký film Poslední šichta Tomáše Hisema obdržel Zvláštní uznání v sekci Česká radost na MFDF Jihlava 2017 a další ceny. Na téma krátkého filmu navázal ve svém celovečerním debutu Nová šichta – portrétu propuštěného horníka, který se rozhodl přeučit na programátora. Film získal v roce 2020 na MFDF Jihlava hlavní cenu v sekci Česká radost i Cenu diváků a cenu Silver Eye. Nová šichta byla také nominována na Českého lva za nejlepší dokument a odnesla si Cena Innogy pro objev roku z Cen české filmové kritiky. Hlavní cenu si film odnesl z festivalu FAMU (2022). Jako producent stojí za krátkým filmem Pripyat Piano – filmovou básní z Černobylu.
A to může být pro pacienta velmi traumatizující, protože stejně operaci vnímá i mnoho pacientů. Ale Vojtěch měl neuvěřitelnou energii, dokázal s každým pacientem navázat takový vztah, vyptat se ho na takové věci, že pacient vlastně zapomněl, že jde na nějakou operaci, že ho hodně uklidnil. Pro mě bylo fascinující to vidět i v takovém množství – během pár dnů jsem viděl třeba deset pacientů, se kterými to takhle dokázal. To byl pro mě hodně silný zážitek, jakou energii dokáže on vlastě vydat za to, aby nejen operace byla úspěšná, ale aby se i pacient u toho cítil dobře.
To asi musí dobře umět tu energii zase dočerpávat, když jí tolik vydává – myslím na téma, které jsme nakousli na začátku rozhovoru – vyhoření lékařů.
Přesně tak. Na tohle téma jsem o Vojtěchu Šimečkovi natočil pro Český rozhlas radiodokument s názvem Nevyhořet! Je takový osobněji položený než dokument Tělo-duše-pacient a rozebíráme tam hodně témat, která jsme otevřeli i teď spolu. Je k přehrání na webu Českého rozhlasu nebo ve všech podcastových aplikacích pod heslem „Jako deset drinků najednou“.
Dočetla jsem se, že lékařskému prostředí se budete věnovat i v dalším chystaném filmovém dokumentu, tentokráte celovečerním.
Natáčení začne na podzim a bude se jednat v podstatě o podobnou tematiku. Mělo by jít o portrét motolské nemocnice, což je mimochodem největší nemocnice v Evropě, očima mediků, kteří si tam vyzkouší po krátkou dobu pracovat. V rámci školy mají předmět K10, klinická desítka, a ten spočívá v tom, že stráví deset dní v provozu nemocnice, a je to něco, co předtím vůbec nezažili. Každý si vybere jiný obor, jinou kliniku a já bych chtěl zachytit nemocnici očima mediků a mladých lékařů, kteří je mentorují, co zažijí během těch deseti dnů.
Díky za rozhovor.
Reklama
foto: Profimedia, se svolením Jindřicha Andrše, zdroj: Autorský článek
