Lucie Výborná: Největší energie? Když do mě vlna na surfu narvala celou energii oceánu

Ač si normálně věci připravuji, tentokrát jsem to neudělala. Už když jsme si s Luckou volaly, tušily jsme, že jsme naladěné na stejnou strunu a že bude lepší si prostě jen povídat. Při pohledu na její Instagram mě napadalo tisíce otázek. A na mnoho z nich se mi povedlo zjistit odpověď.

Sešly jsme se v kavárně Českého rozhlasu, tedy v Luciině domově. Bylo to zvláštní pocit, že tahle tradiční instituce je už skoro dvacet let domovem (tedy prací) někoho tak nespoutaného, jako je Lucie Výborná. Dobrodružka s obrovskou disciplínou, krásná, vysportovaná, a hlavně strašně chytrá. Poslouchat její projev je stejně příjemné naživo jako v jejích rozhovorech. Zajímalo mě hlavně to, jaký to byl pocit vzdát svůj sen, tedy přechod jižního pólu, kam se opravdu ani velcí cestovatelé s největší pravděpodobností nedostanou.

Musíte mít asi respekt ke strašně moc věcem. K čemu je největší? K přírodě, k blízkým, k lidem? 

Asi k přírodě.  Upřímně řečeno, já pobyt venku využívám k sebevýchově. Jinak moc respektu nemám, k lidem málo. Těch, ke kterým ho chovám, je skutečně pár. V přírodě se spíše sebedisciplinuju… a taky raduju.

Dokážete si  úplně vyčistit hlavu? A jak?

Většinou mi pomáhá pohyb jako takový. Ve chvíli, kdy se rozpohybuju, zlepší se mi nálada. Ale to neznamená, že mou hlavou neproudí myšlenky. Potom, když jdu do extrému, tak tam už nemáte čas na nic jiného než myslet na to, co děláte. V tu chvíli musíte myšlenky soustředit jen na to.

To ale musí být skutečně extrém. Kdy to byl pro vás ten největší?

Ono stačí si jít i zalézt tady na skalky a musíte se soustředit. Hledáte cestu, nejlepší možnou cestu. Když si vyberete něco těžšího, pak je jasné, že se člověk někde zasekne, a musíte vymyslet, jak stěnu přelstít, abyste se dostala dál… lezení je krásná hra. Ale vysoká hra.

Mně je 55, já už nejsem křupavý salátek. Po padesátce už jsou okamžiky, kdy je potřeba dost trénovat.

A co pro vás byl ten extrémní extrém?

Extrémní pro mě byly některé cesty na čtyřtisícovky v Alpách, jedna sólo…

Počkejte, sólo, to se smí?

A kdo vám jako freediverce zakáže, abyste se šla potápět, kdy chcete, jak chcete a sama? Ano, jistěže existuje úzus. Ale pak máte nějakou situaci – třeba nemáte parťáka, chcete jít ven, potřebujete si poradit. A chcete si to i vyzkoušet...

…ale víte, že je to nebezpečné…

Jasně, víte, že je to nebezpečné. A právě i to si chcete zkusit. Navíc si právě v takové situaci uvědomíte spoustu věcí, takže pak už víte (jako já), že to už znovu zkoušet nebudete. Nebo pak jsou chvíle, kdy je to opravdu fyzicky extrémně náročné. Musíme si uvědomit, že mně je 55, já už nejsem křupavý salátek. Po padesátce už jsou okamžiky, kdy je potřeba dost trénovat.

Do té doby jste nemusela?

No, já jsem do padesáti moc trénovat nemusela, prostě jsem lezla a dělala to, z čeho mělo moje tělo potěšení. Ale po padesátce se to u mě zlomilo. K hormonálním změnám dochází u všech, někoho to dožene ve 45, někoho v 55.  A já jsem asi v 52 letech zjistila, že na to, co jsem dělala vždycky, musím trénovat dvakrát, někdy i třikrát tolik. A pak je jen na vás, jestli se na to vykašlete, nebo to tam pořád budete posílat. A když to tam posíláte a je to těžší, musíte se soustředit jen na ten fyzický výkon a na to, jak to vymyslet, aby to fungovalo, a pak je vaše hlava přepnutá někam úplně jinam. Je to kruh.

Když se borec se slanítkem zastavil na mé úrovni, já jsem se na něj tak podívala a on řekl: „Já vím… proč tohle dělám?“ A pak jel dolů a volal na mě, „odpověď je vždycky stejná“. Byla to hrozná hlína. Ale já vím proč, já bez toho neumím žít.

Kdy jste měla opravdu strach? U vašich příspěvků se občas objevuje věta, „proč si tohle dělám“? Tomu já úplně rozumím…

Jasně, tomu rozumějí všichni z našeho „kmene“. Jednou jsem slaňovala, lezli jsme v Chamonix na takových krásných žulových věžích. Odpoledne hrozila bouřka, ale parťák mě vyhecoval, že to stihneme, a ráno jsme do toho nalezli. A to jste den ve stěně. No a samozřejmě, že když parťák lezl předposlední délku a já byla na štandu, tak to začalo. Nejprve jemně bouřilo z dálky, ale pršelo. A v gumových lezačkách (lezecké boty) na mokrém je to nehezká disciplína. Já jsem klela a rychle to rvala nahoru, když ve stejnou chvíli vedle mě slaňovali nějací dva zrzaví Briťáci. Ti už byli vysmátí, šli seshora, a když se borec se slanítkem zastavil na mé úrovni, já jsem se na něj tak podívala a on řekl: „Já vím… proč tohle dělám?“ A pak jel dolů a volal na mě, „odpověď je vždycky stejná“. Byla to hrozná hlína. Ale já vím proč, já bez toho neumím žít.

Asi je zbytečné se ptát, myslíte u těch extrémních zážitků někdy na své dítě?

Ne. A jsem špatná matka…

Třeba když jsem trénovala na Antarktidu s norskou polární průvodkyní Kathinkou Gyllenhammar, která má za sebou všechny póly, těžké polární přechody na severu – Kanadu, Aljašku, Baffinův ostrov… fakt těžké, tak jsme na tohle téma narazily. Ona má ty děti tři. A já jí vždycky říkám: „Ty hele, když to celé končí, tobě se chce domu?“ A ona: „Ne, mně se nikdy nechce domu.“ A já jsem se jí ptala, jestli myslí na děti, a ona říká: „No, když makám, tak ne.“ Jasně, že si vzpomenete, před spaním ve stanu, ale ne v akci. Ale já jsem byla úplně ohromená. Já bych si to netroufla nikdy nikomu říct, protože mě všichni budou soudit, že jsem špatná. Strašně se mi ulevilo, když to řekla ona.

Já tohle znám, ale mám syna ještě malinkého… Napadalo mě to proto, že extrémů máte při vašich expedicích a aktivitách spoustu. Který ze všech sportů, které děláte, je vám nejbližší?

Nejbližší je mi extrémní skialpinismus. Je to vlastně o té šťastné kombinaci s lezením. Vy si někam vyšlápnete a občas si musíte lyže dát na batoh a prostě si trochu „přišplhnout“. Ale za odměnu si pak tu čtyřtisícovku sjedete. A to, co byste šla v létě šest hodin dolů, máte za 40 minut, pokud tam nejsou po cestě nějaké pasti.

A dá se třeba se skialpinismem začít i v pozdějším věku?

Myslím, že se dá. My máme s jedním báječným kamarádem takovou teorii o lidech, co sportujou. Mojí doménou jsou lyže, protože mě maminka postavila na lyže ve třech letech. A my říkáme: Ten vyjel z mámy na lyžích. Takže třeba Jágr vyjel z mámy na bruslích. Někdo vyjel z mámy na motorce, vy jste si vyplavala…

Rozhodla jsem se, že ten konkurz dám, a až mi pak kamarád pomůže, tak se na to vykašlu. Šla jsem na konkurz a už jsem v rádiu zůstala. Dnes je to 33 let.

Takže když jste vyjela z mámy na lyžích, tak to máte jednodušší. Na motorce se budu bát, ale na lyžích se nebojím. Stojím na nich, pode mnou je díra a já věřím jak těm lyžím, tak svým nohám. Vím, že když pojedu, tak přesně budu vědět, jak a co mám dělat, a jsem úplně doma. Ale když mi dáte motorku a já budu muset v Himaláji přejet nějakou překážku, budu vystíhovaná, protože se prostě bojím…

No právě, třeba o motorkách jsem u vás nevěděla. To bych nedala… Možná i proto, že mi vždycky máma říkala, motorku nikdy. Jednou jsem tak jela z Kalifornie do Mexika a celou cestu jsem, jako spolujezdec, vůbec neotevřela oči…

No, mně to máma taky říkala… Já to mám takhle s kolem. Mě kdyby někdo nechal sjet nezpevněnej terén dolů z kopce, byla bych mrtvá hrůzou. Nevěřím kolu, to si ho dám radši na záda a půjdu. Já jsem prostě cyklista z domu hrůzy. Používám silniční kola na trénink, zejména v předjaří, kdy je potřeba najet kilometry, aby byl pak člověk pohyblivý, ale jinak vůbec.

Vaše rozhovory a reportáže jsou jiné, akční, často si sama všechno vyzkoušíte na vlastní kůži… A jste workoholik?

Jo, jsem. Mě to strašně baví, a ještě k tomu za to beru peníze. Což je prostě fantastické. Ale i tady v rádiu, potřebuji při rozhovorech vědět o svých hostech důležité věci, motivace, znát ta klíčová slova. Je to samozřejmě práce, spousta hodin přípravy a čtení knížek, které byste asi dobrovolně nečetla, a dívání se na filmy, které nechcete úplně vidět. Ale pak je tam ta odměna. 

Vy jste studovala žurnalistiku?

Ano, byla jsem na žurnalistice, po revoluci se z toho stala Fakulta sociálních věd. My jsme ještě všichni procházeli to kolečko, že jste museli jít do printu (tištěných médií), ještě i do sazárny, a měli jsme kolečko televizní, rozhlasové... A právě to rádio jsem chtěla dělat úplně nejmíň…

Nejmíň? A teď je to práce, kterou děláte nejvíc!

Mě to vůbec necinklo. Když celá fakulta skončila, chtěla jsem být lyžařskou instruktorkou. Já jsem si říkala, že nechci do nějakého plátku psát nějaký blbosti. A hučela jsem do kamaráda, ať mě předá svým kontaktům v Zermattu (kaňon ve Švýcarsku), protože jsem tehdy už měla licenci a mohla a chtěla jsem učit. A on mi řekl, že to udělá, ale jedině pod podmínkou, že půjdu na konkurz do rádia.

A to vás chytlo?

Ne, řekla jsem, že nepůjdu, jenže on jinak nedal. Rozhodla jsem se tady, že ten konkurz dám a až mi pak kamarád pomůže, tak se na to vykašlu. Šla jsem na konkurz a už jsem v rádiu zůstala. Dnes je to 33 let.

Disciplína, to je dobré slovo. Nejen při tréninku, disciplína je dobré slovo při všem. Je to dobré slovo, když něco chcete dokázat.

Takže rádio nebo televize?

Rádio. I když teď chystám televizi, domovský pocit mám tady, v Českém rozhlase.

Vás i vaše posluchače a diváky hodně baví, že si u vašich reportáží všechno chcete vyzkoušet. Když zkoušíte něco poprvé, musíte poslechnout instrukce, musíte si věřit. Máte strach, nebo na to není čas?

Teď, jak jsem už starší, si uvědomuju, že by se mohlo stát neštěstí. Ale celý život se pohybuju a tělo mě naštěstí neustále drží a já ho taky udržuju, abych si mohla dovolit to, co si dovoluju.

A jak tělo udržujete?

Teď zrovna nijak, protože jsem si na Antarktidě dala docela čočku a celý loňský rok taky. A to jsem svému tělu moc děkovala. Abych mohla udělat přechod pólu, potřebovala jsem zesílit v některých partiích a zároveň ještě přibrat…

A ještě jste měla nějaké úrazy…?

V roce 2020 jsem měla utrženou achilovku, to jsem spadla při lezení. To bylo nepříjemné. A jak jsem pitomá, tak jsem si ublížila. Měla jsem dlouho plastovou sádru, takže hned, jak mi ji sundali, jsem měla pocit, že se musím hýbat. Takže v srpnu jsem šla lézt Lomnický štít Puškášovou cestou (Arno Puškáš byl přední slovenský horolezec), což není ani lehké, ani chytré, a ještě pár dalších věcí. A protože jsem tu rehabilitaci nedotáhla tak, jak jsem měla, noha mě začala strašně bolet. Vrátila jsem se s pokorou ke své rehabilitační kamarádce Juditě Smrčkově a musely jsme rehabilitovat ještě jednou.

A to už jste trénovala na přechod Antarktidy?

Ne, to bylo až o dva roky později. Vloni v břenu jsem si byla vyzkoušet celou polární výbavu, v dubnu menší přechod –  Švédsko, Norsko a Špicberky. A sotva tady začal tát sníh, tak jsem začala tahat pneumatiky…

Trénoval vás i David Huf, ale to až na konci, na poslední chvíli. Proč jste se na něj obrátila až tak pozdě? Cítila jste, že potřebujete něco dotáhnout?

Došlo mi, že potřebuju ještě konzultaci s profíkem. Já jsem sama věděla, co mám dělat, a zhruba jsem měla vyladěnou tu svoji polární část. Ale vnitřně jsem potřebovala vědět, že jsem udělala maximum. S Davidem jsme se sešli v srpnu a asi na dva měsíce jsme do toho šlápli.

Běhali jste bránické schody…

Jo, bránické schody… A ani nevíte, kolikrát jsem si na ně na jižním pólu v nějakou chvíli fakt vzpomněla. Hlavně v jeden den, kdy jsem měla takovou těžkost. Bylo tam pole sastrugů, obrovských sněhových jazyků, které se objevilo daleko dříve, než mělo. Takže jsme dva dny přes tyhle obrovské duny táhli osmdesátikilové saně. A to musíte jet pořád, prostě zabrat. Občas se sáně převrátí a vy se musíte vrátit a otočit je. Je to fakt otročina. To jsem právě pak myslela s láskou i na bránické schody.

 Nepřibíral, takže tam byly vyčítavé oči. Prostě úplně opačně než v běžném manželství, kdy si chlapi stěžují, že jen tloustnou.

Co vám zbylo z celé té neuvěřitelné výpravy v hlavě? Vaše pocity jste jasně a krásně popisovala na Instagramu přímo z místa, ale ty vzpomínky se musejí vyvíjet, uležely se? Bylo to určitě emočně strašně velké. Jak to cítíte teď?

Já teď na pocity nemám moc čas. Moje deníky má editor, který má za úkol je přečíst a říct mi, jestli jsou to jen zápisky z pionýráku, anebo jestli se dají nějak použít.

Teď točím novou televizní show a musím se soustředit, abych ji udělala co nejlépe, jak umím. Cíleně jsem se od té cesty odstřihla a moc se tam nevracím, ani ve vzpomínkách. Vrátím se, pokud bych na začátku léta začala psát knížku…

A když jste v Antarktidě dospěla do stadia, že bude lepší se vrátit, protože to byla poslední rozumná šance, co se vám honilo hlavou? Muselo to být strašně těžké pro takovou bojovnici…

Kdybych to přetáhla, stejně bych se musela vrátit do toho bodu, kde jsme to „vzdali“. Navíc hrozilo, že kdybych to přetáhla a rvala pořád dopředu, pak bychom z aproximativu 24 km denně nutně zpomalili. Cesta byla pořád těžší a sastrug bylo mnohem víc, než mělo. Věděla jsem, že bych už asi nešla 24, 26 km denně, ale třeba 18, možní i méně. Takže by mi v saních chyběly zásoby jídla a všechno by se natáhlo. I kdyby mi zásoby někdo přivezl a i kdybych neměla problémy s dýcháním, nestihla bych první natáčení televizní show…

Takže to byla hodně i pracovní zodpovědnost…?

Určitě. Slíbila jsem dramaturgovi, že nepůjdu přes hranu. Před sedmi deseti lety bych šla přes hranu a vykašlala bych se úplně na všechno.

To je tedy dobrá disciplína!

Ano, přesně. Disciplína, to je dobré slovo. Nejen při tréninku, disciplína je dobré slovo při všem. Je to dobré slovo, když něco chcete dokázat.

Co na to manžel? Musím se zeptat, ale zkoušela jste někdy i sumo?

Ne! Já jsem viděla ty holky, co dělají sumo, ale to je jenom freak show. Manžel byl vicemistr světa a do těchto věcí mi nemluví…

To musel být ale obří, ne? Dělal to se vším tím režimem, jídlem, odpočinkem… A to jste se v té době seznámili?

Jasně, byl obří. Byl opravdu obří. Teď už je normální, je to už dávno. Měl přes 180 kilo, to bylo opravdu šílené. Už když jsme se seznámili, vozil medaile ze šampionátů, ale nebyl ještě úplně to největší sumo. To přišlo právě, až když už jsme spolu byli.

Takže jste si ho vykrmovala a ještě ho motivovala?

No, musela jsem ho krmit. Ale nepřibíral, takže tam ještě navíc byly ty vyčítavé oči: Zase jsem nepřibral. Prostě úplně opačně než v běžném manželství, kdy si chlapi stěžují, že jen tloustnou.

Samozřejmě šla spáchat sebevraždu do jedněch z největších vln, které na světě jsou.

Když vás máma postavila ve třech letech na lyže, nikdy jste nedělala žádné dívčí aktivity? Jako balet, hraní na housličky…

Vyrůstala jsem s klukama, tak jsem spíš klukotyp. Takže baletění, panenky, to vůbec.  Měla jsem staršího bráchu a jednou mě maminka přistihla, jak mířím na panenky bráchovou pistolí a volám „vzdej se“, a pochopila, že to se mnou bude trošku náročnější. Holčičí záliby jsem moc neměla. Na kytaru hraju, ale nechtěla bych to dělat před nikým, kdo by mě poslouchal. Jednou jsem na lyžích měla úraz a měla jsem zlomené obě nohy a nikdo nebyl doma. Jen v rohu stála bráchova kytara, tak jsem se na ní trochu naučila.

A pak jsem poprvé přijela na Havaj, už jako starší žena, surfovat, a tam jsem si koupila ukulele. Taky nejsem mega hráč, ale líbilo se mi to a na Havaji mají ukulele skoro všichni.

Co tenis, ten jste přece hrála jako malá?

Tenisu jsem se přehrála, hrála jsem ho dlouho závodně a přestal mě bavit. Radost z tenisu mi paradoxně vrátil až Jarda Dušek, který tvoří hru. Nechce za každou cenu vyhrát a uhnat se, najde si míru a tvoří hru stejně jako divadlo a to je fakt radost.

Surf?

Surf je veliká věc. Když mi bylo asi 42, přijeli jsme na Havaj. Jednou jsem v Austrálii viděla surfaře a říkala jsem si, že až jednou budu mít čas, tak si to vyzkouším. A hned jsem šla, ale jako hned! Uspořádali jsme se v bydlení, manžel vzal dceru a já jsem šla hned do shopu a říkám, „dej mi prkno“. On se ptal, jaké chci, a já nevěděla. Byli v šoku, že jsem nikdy nesurfovala, takže mi dali long board a ptali se, kam jdu. Já řekla, že na Makaha. On na mě vytřeštil oči a říká: „Tam vůbec, nechoď, to je šílené.“ A jasně, já jsem měla v hlavě, „nějakej blbec mi bude něco vyprávět…“ Takže jsem samozřejmě šla spáchat sebevraždu do jedněch z největších vln, které na světě jsou.

Jak to dopadlo?

Samozřejmě jsem tam asi tři hodiny bojovala a pila slanou vodu. Celou dobu za mnou chodili místní a říkali mi: „Girl, this is not for you“ (Holka, to není pro tebe). Tady fakt nemáš co dělat. Nicméně ve finále jsem se na to po strašlivém zápasu fakt postavila. Na nějakou menší vlnu samozřejmě, protože tam to jinak fakt duní. A jela jsem, kousek. Musela jsem sice vypadat jako orangutan stojící na dveřích od ledničky… Ale co. Pak mě to sejmulo a já jsem seděla na břehu s prknem a přišel takovej borec a říká – „to je neuvěřitelný, cos tu dělala“. Strašně se smál, když jsem mu řekla, že jsem na tom poprvé. A já se ho samozřejmě zeptala, jestli by mě nemohl učit. On říkal, že někoho mentorovat je strašně vážná věc. Bylo mu 55, 60 a tahle generace Havajců to bere hodně vážně… Pro ně to není byznys...

No, pro ně to není byznys, ale životní styl.

Právě. Ale druhý den jsme se domluvili a sešli se a začali jezdit. Senzační bylo, že jeho táta byl jeden z průkopníků surfu na Havaji, spolu s Dukem Kahanamoku. Měl ještě staré akáciové prkno, vyznával starou etiku a představoval celý surfařský svět. A já jsem děkovala bohu, že jsem už měla Vanessu, protože jsem si naprosto jistá, že kdybych ji neměla, tak bych teď někde na Havaji obracela karbanátky v mekáči a jenom bych surfovala. Nikdy jsem od živlu tolik nedostala, jako když do mě vlna na prkně narvala celou energii oceánu…

Co potápění?

To je obrovská vášeň. Tedy spíš byla, protože teď mám problém s ušima, měla jsem ho už, když jsme točili Magické hlubiny. Šla jsem s tím na ORL, kde sice nic neviděli, primář říkal, že cesty v hlavě někdy prostě zarostou. Je tedy možné, že se budu muset smířit s tím, že to už nepůjde. Byl to obrovskej koníček, ale já mám hory, které jsou fantastické, a jste na nich ještě svobodnější.

Říkala jsem si, že když budu během chůze na někoho myslet a budu chtít, aby šel se mnou, napíšu si jméno na lyže. Takže jsem potom měla vepředu na lyžích jména tak, abych na ně viděla. 

Myslela jsem, že se budu potápět do devadesáti jako Leni Riefenstahlová, ale asi nebudu. No a co.

Jaké cesty byste si ještě chtěla dát?

Letos bych se chtěla vrátit na Nový Zéland, protože jsem tam byla jen týden a viděla jsem neuvěřitelné věci. A teď jsem se na to i trochu připravila, protože jsem nakonec v Antarktidě na bázi byla se dvěma polárními průvodci z Nového Zélandu, a ti mi radili, kam tam jít, abych se vyhnula davu. A protože jsem na Havaji každý rok, mám vztah i k polynéské kultuře a ráda bych ji víc pochopila. Kamarád je Čecho-Novozélanďan a doufám, že mi k Maorům ještě otevře nějaký dvířka, abych nebyla hloupá. Tak to je teď dosažitelný trip, který mám v hlavě… A samozřejmě na Antarktidu se chci vrátit a dojít to. Ne že bych šla od půlky, ale celé znovu.

No tak to je jasný, to by mě ani nenapadlo, že byste to šla od půlky…

No vidíte, a lidi se mě ptají, jestli půjdu až tu druhou půlku… Říkám, že rozhodně ne, že se to nepočítá… Pěkně od začátku.

Asi moc neplánujete žádné aktivity, které děláte… Zřejmě když vás někdo zaujme, jdete do toho…

Jasně, já jsem „yesman“. Protože když si věci ohmatáte a prožijete to, tak víte. Víte, jak je těžké trénovat, víte, jaký je strach, dřina, víte, jak je hrozné se ztratit v Africe, víte, jaké je to v Afghánistánu, kam jste se implantovala sama, protože vás to zajímalo. A to se pak ty rozhovory dělají daleko lépe. Věci se dají prožít. Když děláte rozhovory 25 let a nemáte je jen teoreticky načtené, jde všechno líp.

Kdo jsou vaše ženské vzory nejen pro vaše expedice, četla jsem o Miss Hawley…?

Miss Hawley je stará dáma, absolutní legenda, která přijela do Himálaje a už nikdy neodjela. Zamilovala se do Nepálu a stala se neoficiální kronikářkou všech himalájských výprav. To je naprostá ikona. I když Nepál už není to, co předtím. Ale já jsem měla pár jmen na svých lyžích.

Jmen na lyžích? Myslíte na Antarktidě?

Jasně. Nemám moc ikon, ale jak jsem šla na Antarktidu, říkala jsem, že si vezmu jednu věc, která je úplně zbytečná, a to je ta nepromokavá fixa. A když budu během chůze na někoho myslet a budu chtít, aby šel se mnou, napíšu si jméno na lyže. Takže jsem potom měla vepředu na lyžích jména tak, abych na ně viděla. A měla jsem mezi nimi dvě ženská jména. Měla jsem tam Nyad, což vás asi nepřekvapí, a měla jsem tam Dina, což je Dina Štěrbová, první žena na osmitisícovce Čo Oju, která i když všechno na tripu bylo proti ní, tak to se svojí parťačkou vylezly a bylo to neobvyklé. A taky se nedokázala rozžehnat s tím krajem a ještě nedávno v Pákistánu ve vedlejším údolí podporovala nějaké nemocnice…

Ještě jsem tam měla jména svých blízkých.

Lidské tělo a lidská vůle dokážou všechno. Máte to tak taky, aby ty věci byly sehrané?

Moc bych si to přála, protože když jsem interviewovala lidi, kteří za to stáli, ve věku 80 plus, všichni měli jedno společné: Ten souběh mysli a těla se nikdy nezastavil. Nebylo to tak, že jsou geniální, ale rezignovali na tělo, vždycky jeli obě ty disciplíny dohromady, paralelně. Byli zvědaví, měli plány a používali tělo, tak jak ve svém věku mohli.

Mluvila jsem třeba s bývalou špičkovou baletkou Národního divadla, která ještě v 92 učila jógu, nebo jsem měla rozhovor se 77letou krasobruslařkou, za kterou jsem nedávno jela do Tanvaldu. Věřím, že to půjde, pokud vás nezařízne nějaká ošklivá nemoc a budete dobré mysli.

Jak tedy jinak trénujete, pokud nemáte pauzu.

Netrénuju. Já to dělám. Prostě kdykoli mám volno, jdu sportovat. Teď mám třeba malou mezírku mezi prací v rádiu a natáčením a s kamarádem horským vůdcem a jeho skvělou manželkou půjdeme takový obtížný třídenní skialpový přechod. Na to se těším, protože půjdu s lidmi, kteří jsou kamarádi a na lyžích daleko lepší než já. Budu nejpomalejší z nich, ale je to jedno.

Počkejte, vy nejpomalejší? Stalo se snad ještě někdy něco, kdy jste to musela vzdát v průběhu?

Nějaké hory prostě nevylezete, protože je špatné počasí. Mám ještě jeden hřeben v Alpách, který mám nevylezený. Řekla jsem si, že by bylo fajn vylézt na všech 82 alpských čtyřtisícovek. Už mi zůstal jen Putereyský hřeben, odkud jsem musela sestoupit. Je to třídenní hřeben, těžké lezení. Šli jsme dvě dvojice a ta první dvojka to strašně napálila. Byli to mladí sokolíci, kluci při síle, a když jsem viděla, jak rychlí oni jsou, musela jsem se vrátit. Nestačila bych jim. Líp natrénuju, pak se tam vrátím a vylezu to.

Bylo ještě něco kromě jižního pólu, kdy jste řekla ne?

Natáčeli jsme seriál Srdcaři v Africe pro Primu. Bylo to s partičkou, která vlastní velkej obytnej náklaďák, který si přebudovali.  Tři roky v Africe. Točili jsme hlavně oceán. Potápěli jsme se tam ke všemu možnému, samozřejmě žraloci v hlavní roli. To, že mě hodili ke žralokům, mi nevadilo. Ale jednou mi Honza volal a říká, „budeme se potápět v Botswaně“… A já „jo, super!!!“ A moje prvotní nadšení vystřídalo, „ale tam přece není kde se potápět…“ A on povídá, „budeme se potápět ke krokodýlům“. A to byl přesně ten moment, kdy jsem říkala, jeď se potápět ke krokodýlům, ale beze mě.

Mám obrovský respekt ke všem tvorům, nevadí mi žraloci, ale krokodýli, to nikdy!!! A dodneška, když ten záběr, kdy Honza pod vodou drží v jedné ruce kameru a druhou sahá na ležícího krokodýla, protože si nemůže pomoct, vidím, dělá se mi z toho špatně. Je to už deset let, ale to bych nedala.

A pouště vás nelákají?

Lákají, ale ještě jsem k tou nepřičichla. Jsem ráda, že jsem vylezla na MontBlanc, na Matterhorn, a jsem ráda, že tam nemusím teď, když je tam ta Matějská. Přitom jen o údolí vedle jsou skvělé a úžasné třítisícovky, kam nikdo nechodí a nikdo je nezná. Jsou lezecky tak náročné a nikdo tam není. Prostě už se snažím vyhýbat davům.

Tak to nikomu neříkejte. Takových míst je čím dál méně a bylo by fajn, kdyby zůstala taková, jaká jsou.

Nikomu to neříkám. Miluju Cousteaua, mám encyklopedii, všechny filmy, neautorizovaný životopis. Jen si říkám, co asi musel vidět on, když si už začátkem 80. let začal stěžovat, jak jde oceán do kopru? Co museli vidět Hanzelka se Zikmundem, to je pro nás asi nepředstavitelné…

Tak přeju, abyste takových míst viděla co nejvíc a aby vám pořád brala dech. Díky moc.

Reklama

foto: Jaroslav Fikota / ČT (se svolením), se svolením Lucie Výborné, zdroj: Autorský článek