Během své několikaleté práce v ženském časopise jsem na poradách běžně slýchala, že ve čtyřiceti je žena odepsaná. „Je za zenitem a pes po ní neštěkne. Zejména pokud je, nedej bože, plnoštíhlá,“ říkaly mé hubené, svobodné, bezdětné, frustrované kolegyně na prahu čtyřicítky. Šokovalo mě to, protože do té doby mě nic podobného nenapadlo. Bylo mi tehdy čtyřicet a byla jsem plnoštíhlá. Cítila jsem se skvěle, možná nejlépe v životě. Žila jsem přesně v duchu rčení, že život začíná ve čtyřiceti, kdy se žena rozvede, děti vyrostou a umře pes.
Proč ženy střílí do vlastních řad, místo aby solidárně čelily tlaku, který je často uměle vyvolaný?
Na to není jednoduché odpovědět. Myslím, že touha vypadat dobře a atraktivně je přirozená a přirozený je také strach z toho, jak se na našem těle bude projevovat stárnutí. Strach žen z toho, že by nebyly dostatečně atraktivní, však může mít i nezdravou míru. Může to souviset i s jejich sebevědomím, kdy vnímají vlastní cenu podle toho, jak dobře vypadají, a tělesnou atraktivitu vnímají jako nejvyšší hodnotu.
Vaším oborem na akademické půdě je psychosomatika pohybového systému a psychologie pohybové aktivity. Ale to se na vysokých školách nevyučuje, nebo ano?
To neexistuje jako samostatný obor, respektive tato témata spadají jednak pod psychosomatiku, která dnes samostatným oborem je, a pod psychologii sportu. Vystudovala jsem fyzioterapii, a protože jsem v té době byla zapálená pro kulturistiku, využila jsem možnosti studovat současně na FTVS UK i trenérství kulturistiky a fitness. Oboje jsem pak propojila v disertační práci, jejímž tématem byl vliv kondičního cvičení na psychický stav.
A během této své práce jste si všimla, že se pro někoho sport stává závislostí?
U kulturistiky a cvičení ve fitness je to typické právě proto, že nejde primárně o rozvoj pohybových dovedností jako u tradičních sportovních aktivit, ale že cílem je určitý tvar postavy a změna tělesné kompozice ve smyslu zvýšení množství svalové hmoty a redukce tukové tkáně. A to má blízko k atraktivitě a sebevědomí obecně. Jde o aktivitu, která má tyto své specifické okolnosti, a právě proto zde k závislosti dochází poměrně často.
A nemůže závislost na pohybu být jen přetavením jiné závislosti?
Nějaké osobnostní nastavení roli určitě hraje, ale nejen ono. Důležitá je i aktuální životní situace, v níž se dotyčný zrovna nachází. Můžeme se ocitnout pod velkým tlakem v rámci rodinných vztahů, ale drtit nás mohou i problémy v zaměstnání, nebo si nadměrným cvičením potřebujeme kompenzovat nějakou jinou životní oblast. Pak se upneme na cvičení a také na to, co jíme, protože to můžeme mít lépe pod kontrolou než složité životní situace. Ty nás stresují a ovládat je můžeme jen těžko nebo vůbec. V této podobě péče o tělo najdeme určitou jistotu, která nám dává vnitřní sílu. Podobné chování není závislost v pravém slova smyslu, ale vykazuje tyto znaky.
Hraje roli věk?
Hodně rizikové je dospívání, kdy dochází k rychlým a intenzivním tělesným změnám a mladý člověk se musí vyrovnat s tím, jak se jeho tělo mění. Také přicházejí první lásky, mění se rodinné vztahy, tělesná atraktivita je tak najednou důležitá a pomáhá k získání větší sebejistoty. Ale vztah k pohybu, leckdy až patologický, není výjimečný ani u dospělých, kteří si tím také mohou kompenzovat něco, co jim v životě chybí, nejen řešit stres, jak jsem už popsala. Někdo to rovněž přičítá problematické době, v níž žijeme, kdy velký tlak na výkon přináší stres.
Reklama
Máte dojem, že je dnes opravdu takový tlak na výkon?
Myslím, že ano, i když záleží, v jakém oboru se pohybujeme. V pozadí to ale máme, že jsme výkonově orientovaná společnost. A to se týká i vzhledu. Když vezmeme tlak na to, aby člověk dobře vypadal, má to svou maskovanou podobu. Na jednu stranu pečujeme o své zdraví a psychickou pohodu a to vnímám jako velmi pozitivní trend. Na druhou stranu jsme ale stále hodnoceni podle výkonu, který podáváme, včetně toho, jak vypadáme.
A nemůže to být spíš vyplnění prázdnoty? Lidé zakládají rodiny pozdě, často žijí sami, nemají děti, chodí jen do práce a doma je nikdo nečeká. Tak jdou raději do fitka…
Ano, psychologie označuje jako existenciální frustraci pocit prázdnoty, absenci smyslu, takže může to být i únik související s hledáním smyslu a řádu, ne však nutně vždy a u každého. Péče o sebe a prožitek vlastního těla při pohybové aktivitě mohou být významnou součástí psychohygieny, přispívat k osobní pohodě, a to více způsoby. Záleží, o jaký pohyb jde. Někdo rád běhá v přírodě, jiný vyhledává týmové sporty a sám sportuje nerad. Další se chce při pohybu učit nové věci, třeba náročné na koordinaci a někdo rád cvičí ve fitness a je pro něho důležitý silový výkon a pocit napětí ve svalech. Jakákoli paušalizace zde může být zavádějící, každý máme k pohybu jiný vztah.
Vraťme se k možným psychologickým rizikům. Týká se problém závislosti na cvičení více žen, nebo je to půl na půl?
Řekla bych, že se to vyrovnává. Ženy pohyb více vnímají jako prostředek k hubnutí, chodí třeba běhat, nemusí nutně cvičit ve fitku. Ale ta jsou plná i mladých chlapců nebo také starších mužů, kteří leckdy až obsedantně cvičí, a záleží jim na tom, jak vypadají. Ale na druhou stranu je v dnešní společnosti spousta protikladů. Sice vnímáme tlak na to vypadat dobře, já však ve fitkách vídám i mladé dívky s nadváhou až obezitou, které na sobě mají obepnuté oblečení a demonstrují tím, že je jim jedno, jak vypadají. Studenti psychologie mi to popisují jako trend sebelásky. Otázkou je, jak vážně je to z jejich strany míněno. Je těžké uvěřit tomu, že by někomu na vlastním vzhledu vůbec nezáleželo.
Jak by vlastně měl vypadat tzv. zdravý pohyb?
To je dnes podrobně odborně popsáno a používá se v tomto kontextu termín převzatý z USA „zdravotně orientovaná zdatnost“ (health-related fitness). Pro její rozvoj jsou významné dva typy pohybové aktivity. Jednak jde o obecnou pohybovou aktivnost, která se dá měřit třeba chytrými hodinkami, a je to souhrn pohybové aktivity za celý den, vyjadřovaný většinou počtem kroků. To je významné především pro kardiovaskulární zdraví. Cvičení ve fitness, stejně jako pilates nebo intenzivní půlhodinový běh, patří mezi tzv. cílené strukturované pohybové aktivity. Ty jsou pro zdraví také důležité. Dochází při nich k rozvoji síly, silové vytrvalosti, pohybové koordinace a podobně. Tyto aktivity pozitivně ovlivňují funkci řady orgánových systémů.
Je smysluplné snažit se žít zdravým životním stylem, hýbat se a zdravě se stravovat, ale tak, aby to bylo reálné v rámci naší profesní zátěže, rodinných povinností apod., a nebylo to zdrojem dalšího stresu.
Která z aktivit je pro naše zdraví důležitější?
Pro zdraví je významné obojí, celková pohybová aktivnost i strukturované krátkodobější pohybové aktivity. Není výjimečné ale ani to, že někdo rozvíjí intenzivně jedno, a téměř vůbec druhé. Například jedinci, kteří všude dojedou autem, pak si jdou zacvičit a autem zase odjedou, nebo na druhou stranu ti, kteří dojdou všude pěšky, ale nebaví je cvičit ve fitku a celkově nemají žádnou jinou pohybovou aktivitu. Pokud vám jde o zdraví, myslete určitě na oboje!
Jak vypadá člověk, o němž byste řekla, že je v kondici?
Tělesná zdatnost má své složky – vytrvalost, sílu, rychlost, flexibilitu a pohybovou koordinaci. Ty je možné kvantifikovat, tedy měřit různými testy. To má význam především pro sportovce, kteří se účastní soutěží. Pokud jde o zmíněnou zdravotně orientovanou zdatnost, tu můžeme měřit třeba pomocí chytrých hodinek. Na nich také vidíme, jak se zlepšujeme, což nás může dále motivovat.
Má to ale i svá rizika. Právě u jedinců orientovaných na výkon může dojít k tomu, že se budou ve výkonu zlepšovat, ale pohyb jim nebude přinášet radost a uvolnění, stane se zdrojem dalšího stresu, spojeného s nutkáním výkon pořád zlepšovat, s nespokojeností a neschopností relaxace.
Nemohou za to právě ty chytré hodinky, které nás neustále hlídají?
Chytré hodinky jsou výborný sluha, ale špatný pán. Poskytují cenné informace a mohou působit motivačně. Spousta lidí, když mají přehled o tom, kolik kroků denně nachodili, se cítí sebejistěji a motivuje je to k další aktivitě. Ale lidem se sklonem k závislostem mohou opravdu škodit. Skutečně hrozí, že se stanou jejich otroky. Jedna moje klientka mi popisovala, jak večer, když neměla splněný limit kroků, byla schopna chodit v okolí svého bydliště, dokud ho nesplnila. Neustále je kontrolovala, a to i v noci. To už je samozřejmě moc.
Je tedy podle vás lepší hlídat si stravu i míru pohybu, i když mě to vyčerpává a stresuje, anebo to pustit a být v pohodě i za cenu, že přiberu…
To je hodně subjektivní. Jsme geneticky „naprogramovaní“ na nějakou tělesnou hmotnost a podstatně ji snížit může znamenat obrovský stres, tím myslím stres spojený s intenzivní restriktivní dietou, intenzivní pohybovou zátěží, ale také třeba nemocí. Je důležité naše biologické dispozice respektovat. Můžeme cvičit, zpevňovat svaly, tvarovat postavu, vždy ale vnímejme určité osobní limity.
Kromě toho je také důležité si uvědomit, že základ životního stylu se vytváří v období dospívání. Šance, že ho v pozdější době zásadně změníme, je poměrně malá. Je tedy smysluplné snažit se žít zdravým životním stylem, hýbat se a zdravě se stravovat, ale tak, aby to bylo reálné v rámci naší profesní zátěže, rodinných povinností apod., a nebylo to zdrojem dalšího stresu. Stejné je to s pohybovými dovednostmi. Pokud jste nikdy nesportovali, máte vadné držení těla, problém s bolestmi zad a třeba i artrotické změny na páteři a dalších kloubech a začnete intenzivně běhat dvacet kilometrů denně, tak si spíš uškodíte. Většinu lidí však naštěstí zastaví to, že je začne něco bolet.
Jak tedy začít?
Důležité je si uvědomit, že každý máme jinou úroveň vitality a jinou úroveň pohybového talentu, lišíme se i v tom, kolik sportovní aktivity je pro nás „tak akorát“. Je dobré zvolit aktivitu, pro kterou máme odpovídající úroveň pohybové koordinace a která nás pak bude více bavit. Záleží i na věku a na tom, v jakém stavu je náš pohybový aparát.
Pro zdraví je významné obojí, celková pohybová aktivnost i strukturované krátkodobější pohybové aktivity.
Obecně bych doporučila nejprve zapracovat na funkčním stavu pohybového systému, spolupracovat s fyzioterapeutem, zjistit, co mám oslabené, zkrácené, jak je na tom můj kloubní systém. Pokusit se za pomoci cviků známých ze zdravotní tělesné výchovy připravit tělo na intenzivnější pohyb. Zvolit si nějaký kompromis mezi tím, co se mi líbí, k čemu mám dispozice, co bych zvládla, a klást si postupné cíle.
Co mi hrozí, pokud to s cvičením přeženu?
Rozdělila bych to na dopady somatické, psychické a sociální. Co se týká těch tělesných, může dojít k velmi závažným poškozením zdraví – přetížený metabolismus, kloubní a celý pohybový aparát, případně i únavové zlomeniny, což často souvisí i s dodržováním drastických diet.
V oblasti psychické dochází k tomu, že se dotyčný postupně začíná chovat jako jiní závislí. Je ve velkém psychickém napětí, soustředí se stále obsedantně na dodržování tréninkového a výživového plánu a ignoruje ostatní složky života, a to může mít své dopady i v oblasti sociální. Postupně ztratí přátele, naruší se rodinné vztahy a dojde ke zhoršení pracovního či studijního výkonu.
Jak poznám, že už to přeháním?
To pozná spíš vaše okolí, které si všímá, že se soustředíte pouze na cvičení, nutkavě musíte dodržovat jak tréninkový, tak výživový plán. Rovněž sem patří sklony ke sebepoškozování v tom smyslu, že i když už takový jedinec vidí, že nadměrné cvičení poškozuje jeho zdraví, nevšímá si toho a v některých případech dokonce vnímá zdravotní problémy jako něco pozitivního. Může to být spojeno i s užíváním zakázaných hormonálních přípravků, léků a doplňků stravy na spalování tuku, projímadel, stimulancií a podobně. Okolí vidí, že už nejste schopni posoudit, že vám pohyb škodí, máte problémy s pohybovým aparátem, cvičíte třeba i ve chvíli, kdy jste nemocní, i když to na vaše tělo působí destruktivně. To už jednoznačně projev patologie.
A jak to léčit?
Léčí se složitě právě proto, že ten dotyčný nevnímá, že se jedná o patologii. Léčbu iniciují spíše příbuzní či přátelé, ale důležité je, aby měl on sám vůli problém řešit, bez toho se asi těžko obejdeme. Někdy se odhodlá řešit ho v okamžiku, kdy se somaticky dostane do tak vážného stavu, že už si nedokáže sám pomoci. To bývá často ve spojení s užíváním dopingových látek, kdy závislý skončí v nemocnici s poškozením jater či dalších orgánů.
U dívek a žen může být velkým rizikem také amenorea, tedy absence normálního hormonálního cyklu, která může v některých případech vést třeba i k vzniku neplodnosti. Kromě řešení tělesných potíží je ale stěžejní psychoterapie – je třeba porozumět tomu, proč se tak chováme, a obecně lépe porozumět sami sobě a díky tomu své chování změnit.
foto: Se svolením Daniely Stackeové, zdroj: Autorský článek
