V Jižní Koreji je tlak na výkon obrovský. Motivuje mě to více studovat, říká studentka

Po střední škole se Eliška Juřinová rozhodla odletět přes půl světa a zakotvit v Jižní Koreji. Na zdejší Yonsei University studuje třetím rokem mezinárodní právo v anglickém jazyce. Žít v cizí zemi je pro ni nejen příležitost, ale i nekonečné dobrodružství. Nejen proto, že Korea je odlišná téměř ve všech aspektech života.

Kdybyste měla jednou větou vystihnout váš pobyt v Jižní Koreji, jak by zněla?

To je těžká otázka, protože Jižní Korea toho nabízí opravdu hodně. Rozhodně jde o úžasnou příležitost a dobrodružství. Vždycky jsem chtěla být obklopená jinou kulturou, objevovat nové světy, které vám rozbijí vaše standardy a očekávání. Každý den odhalím něco nového, co mě překvapí, a to se mi strašně líbí.

Korea je oproti západnímu světu hodně odlišná. Přišel po příjezdu kulturní šok?

Ano, měla jsem ho hodně (smích). První dva měsíce byly nejhorší, i proto, že to bylo v období covidu a všechno bylo zavřené. Korejci jsou rozdílní téměř ve všem. V povaze, jaký mají přístup k životu a práci, jídlo je jiné, podnebí je také trochu jiné. Navíc místní nemluví příliš anglicky a venku nenajdete ani žádné anglické nápisy. Jakmile jsem se ale zabydlela a trochu si zvykla, tak to bylo v pohodě.

Co vás na této zemi nejvíc uchvátilo?

Vždycky mě pohltí ta jejich šílená pracovní morálka. Pracují totiž hodně a dlouho. Jejich systém mě vždycky semele tak, že se cítím víc motivovaná studovat.

Zní to hodně intenzivně. Není to až toxické?

Pro mě rozhodně, ale mám únik. Pravidelně se vracím domů, kde si dostatečně odpočinu. V Koreji zase utíkám do přírody, kterou mají nádhernou.

Co vás naopak nejvíc šokovalo?

Moje studentské bydlení na osmi metrech čtverečních. Když jsem ten pokojíček viděla poprvé, málem jsem se zhroutila. Tehdy jsem volala kamarádovi Korejcovi a říkala mu, že v tomhle bydlet nemůžu. On mi odpověděl, že na začátku semestru s tím už nic nenadělám. Tak jsem tu smlouvu podepsala, a nakonec jsem si i poměrně rychle zvykla.

Jsou v Koreji běžné takové miniaturní studentské byty?

Ano, podobně jako v Hongkongu. Tam žije celá rodina i na dvaceti metrech čtverečních.

Jako studentka jsem za tyhle mini bytečky ráda. V Česku nic takového neexistuje. Kdybych studovala v Praze, tak bych si nemohla pronajmout vlastní byt. V Koreji můžu bydlet v centru, hned u školy za 7 tisíc korun měsíčně, což je super cena.

Reklama

Nechybí vám kuchyně?

Vlastní nepotřebuju, obvykle je totiž sdílená. Tady si ale lidé doma příliš nevaří. Jíst venku se totiž vyplatí. Porce vychází v přepočtu na 80 korun. Obědy, večeře i kávu nám navíc zajišťuje škola. Postupem času se ukázalo, že v bytě trávím minimum času. Ráno mám školu, poté stáž a později se učím v kavárně. V Koreji se totiž studenti učí pouze v kavárnách. Doma se vysprchuju a jdu spát.

Korejci jsou známí jako dříči. Tamější vzdělávací systém je dlouhá léta kritizovaný, protože na děti vytváří nepřiměřený studijní tlak. Země se také drží na špici ve statistikách týkajících se sebevražd nezletilých. Jak se mezi takovými studenty cítíte vy?

Největší soutěživosti a konkurenci jsou vystaveny děti na střední škole, protože se musí za každou cenu dostat na dobrou vysokou. Jakmile jsou přijati, už to není tak zlé. Konkurence tam sice pořád trochu je, ale už není tak velká. Mě se to naštěstí jako zahraniční studentky netýká téměř vůbec. Na nás tlak vyvíjen není. Když ale budete mít céčka nebo déčka, tak vás můžou poslat za akademickým poradcem, že ničíte reputaci školy. Korejcům jde nejvíc o známky.

Musí je mít co nejlepší?

Přesně tak, a je to právě kvůli konkurenci, kterou vytvořil jejich systém. Když totiž žádají o práci, musí předložit i své známky. Jakmile jsou špatné, mají oproti ostatním nevýhodu. Tím, že jsou hodně snaživí, kvalifikovaní a mají všichni dobré výsledky, tak je to v podstatě jeden ze způsobů, jak se od ostatních odlišit.

Je pak ale otázka, nakolik známky opravdu odpovídají schopnostem uchazeče nebo tomu, jak bude práci zvládat…

Korejci navíc nepočítají s tím, že by šli pracovat třeba do Singapuru. Oni milují svou zem, a tak z toho jejich světa není moc úniku. Už se mi při studiu stalo, že někdo přepsal mou část u skupinové práce, kterou jsme si rozdělili. Měli totiž pocit, že za to nedostaneme áčko nebo A+.

Bojujete proti tomu?

To se moc nedá. Vždycky se snažím na projektech podílet, odvést co nejlepší práci. Jedna spolužačka to navíc přepsala a odeslala bez mého vědomí. Říct to učiteli nemá podle mě smysl, stejně by nám řekl, ať si to vyřešíme mezi sebou.

Na sociální síti Instagram točíte krátká videa o životě v Jižní Koreji. V jednom z nich jste se rozpovídala o tom, jak je pro Evropana těžké sehnat třeba dobře padnoucí oblečení. Pokud chce větší velikost, musí do obchodu s názvem fat cow – v překladu tlustá kráva. Je hanění lidí s nadváhou u Korejců běžné?

Fat shaming je tu hodně silný, což je společné pro celou Asii. Obecně si ale myslím, že tyto názvy neberou tak urážlivě jako my. Nemají zřejmě v angličtině takový cit jako v tom mateřském. Jinak je ale problém sehnat i podprsenku, pokud má někdo větší poprsí. I když je pravda, že s rostoucí oblibou plastických operací v Koreji, a to včetně prsou, se rozrůstají i obchody s většími velikostmi.

Jsou Korejci posedlí svým vzhledem?

Zachází do extrémů. V metru jsou billboardy nebo malé televize s reklamami na celkovou proměnu obličeje. Zvětší vám oči, trošku zmenší nebo upraví nos, rty udělají jinak. Takže tlak na to vypadat dobře je tu velký. Běžně můžete slyšet věty typu, to je hezké, že jsi zhubla, nebo ty jsi přibrala, to nemůžeš takhle. Na druhou stranu se mi líbí, že kluci o sebe pečují, používají kosmetiku stejně jako holky. I když chápu, že make-up u mužů už je pro někoho moc.

Doporučila byste Jižní Koreu jako vhodnou destinaci k získání titulu?

Rozhodně. Čím déle člověk zůstane, tím lépe. Asijské země nabízí kvalitní a levné vzdělání s mezinárodním uznáním. Diplom přitom není to jediné, co získá. Osamostatní se, najde si kamarády z celého světa, udělá si konexe, vyzkouší nové věci. Podle mě jde o zkušenost k nezaplacení.

foto: Zdroj foto: Se svolením Elišky Juřinové, zdroj: Autorský článek