Mohla z ní být dravá podnikatelka. Měla našlápnuto na velkou kariéru. Velmi dobře placenou práci v korporátu však vyměnila za sociální projekt, který vybudovala od samotného základu. S láskou mu „obětovala“ celý život. „V korporátu jsem v sobě objevila i temné stránky. Uvědomila jsem si, že bych dokázala být zlá a dělat věci JEN ve svůj prospěch,“ říká upřímně Markéta Šulcová, která svou „temnou energii“ přetavila v tu pozitivní.
Před dvaceti lety založila obecně prospěšnou společnost Zajíček na koni a pár let nato kavárnu Ad Astra, která má k byznysu hodně daleko. „My nejdeme do zisku. Jde nám o to, abychom byli soběstační a vydělali si sami na sebe. Jsem ráda, když jsme na nule,“ podotýká. Proč to vše dělá? Za tím vším stojí její o jedenáct let mladší sestra Maruška, která se narodila s Downovým syndromem, autismem a mnoha vážnými přidruženými nemocemi. Právě zde získala práci a smysl života, stejně jako dalších plus minus třicet dnešních postižených zaměstnanců.
Vzpomenete si na pocit, když se vám narodila sestřička?
Na to si vzpomenu naprosto přesně. Mám ještě staršího bratra a druhou, o devět let mladší sestřičku Veroniku. Bylo mi jedenáct, když maminka s Maruškou téměř celé těhotenství strávila v nemocnici. My tři děti jsme zůstaly s tatínkem doma samy. Já jsem tak trochu musela převzít roli maminky, která zůstala v nemocnici i na Vánoce. A tak jsem v těch jedenácti letech třeba pekla veškeré vánoční cukroví, vařila jsem, starala jsem se o sestru, vodila jsem ji do školky. Bylo to zvláštní. Strašně jsme se těšili, až maminka přijde s miminkem domů.
Hodně hendikepovaným lidem prakticky vymýšlíme práci jen proto, aby něco dělali. Vlastně ta práce není pro provoz kavárny nezbytná, přesto za ni dostávají zaplaceno. Je to pro ně forma terapie.
Co se ve vás odehrávalo, když se potvrdilo, že má Maruška Downův syndrom?
Maminka nám to sdělovala pomalu, opatrně. Ale já jsem to stejně nijak neřešila. V první chvíli jsme s tím jako děti neměli žádný problém. Byla to ségra a basta fidli. To spíš postupně, kdy se nabalovaly další problémy, jako je autismus, vážné onemocnění srdce, ale třeba i neschopnost chodit. Nemohla používat nožičky. Celá pozornost se upínala výhradně na Marušku.
Jaké to pro dítě je, mít takového sourozence?
No, bylo to náročné. Samozřejmě jsme zažili spoustu krásných chvil, ale upřímně to pro nás ostatní bylo těžké. Když handicapovaný člověk roste, a jsem moc ráda, že mám příležitost to říct, tak je to pro sourozence velmi náročné. Rodiče se automaticky věnují hlavně tomu handicapovanému a předpokládají, že budete všechno chápat. Je to pochopitelné, nemají jinou možnost. Ale vám je třeba sedmnáct a máte v hlavě plno vlastních snů. Jenomže na vás nikdo moc nemá čas. Člověk v sobě dusil, že se mu nedostává pozornost.
Co byste lidem v podobné situaci poradila?
Uvažuji, že bychom založili komunitu sourozenců postižených dětí, kde bychom sdíleli své zkušenosti. Radit nemůžete. Každý člověk je jiný, každý postižený je jiný, každý rodič je jiný, každá situace je jiná. Nedá se poradit něco obecného, ale dalo by se vzájemně podporovat, třeba si napsat „Nejsi v tom sám.“
Granty se vyhlašují na konkrétní skupiny. V tom máme postavení složitější, protože chceme být otevřeni opravdu všem. A tak u nás končí ti, kteří jinde nenajdou zaškatulkování do koncepce.
Přestože jste mohla cítit křivdu, vy jste na sestřičku nezanevřela, ale vybudovala nejen pro ni celou organizaci.
Všechno, co jsme vybudovali, vzniklo naprosto přirozeně. Nejdříve maminka s tatínkem Marušce pořídili koně. Měli jsme ho na chalupě, často jsme ho jezdili obstarávat. Viděli jsme, jaké Maruška na koni dělala zázraky. Byla šťastná a začala pomalu i chodit. Všimli si toho další lidé a chodili se k nám svést. Postupně se to nabalovalo, až vznikl Zajíček na koni.
Nicméně děti rostly a rodiče nás nabádali, abychom uspořádali tábor. Nejdříve letní, pak zimní, až se z toho stala tradice. Všechno u nás vznikalo na popud rodičů.
Pak přišla kavárna...
Za tu musím poděkovat našemu mecenáši Honzovi. Od začátku měl s námi a našimi handicapovanými velikou trpělivost. Ale i mě hodně naučil. Myslet tak, aby se ten podnik časem uživil… Nejen neziskově, ale i byznysově. Zrod celé kavárny byl složitý proces, na kterém pracovalo hodně lidí. Tomáš a Martinka Krejčíkovi, Jindra a Helenka Krejčíkovi, Týnka Potůčková, Honza Papoušek… ten seznam by byl dlouhý. Vlastní kavárnu jsme otevřeli v roce 2011 a dnes zaměstnáváme přes třicet handicapovaných lidí. Celý kolektiv Zajíčku a jeho kavárny je pro mě nekonečnou inspirací. A díky tomu všemu je Zajíček trochu nevšední neziskovka, jak často naši klienti říkají.
O vašich klientech i zaměstnancích s handicapem říkáte, že jsou to „dospělí s duší dítěte“.
Narážela jsem na to, že většina organizací buď pracovala pouze s dětmi, nebo jen s dospělými, nebo jen s jednou konkrétní diagnózou. A já si říkala, propána krále, Maruška bude jednou dospělá, ale myšlením zůstane stále na úrovni dvouletého dítěte. Navíc nezapadá do žádné skupiny, protože těch diagnóz má víc. Problém je, že se granty vyhlašují na konkrétní skupiny. V tom máme postavení složitější, protože chceme být otevřeni opravdu všem. A tak u nás končí ti, kteří jinde nenajdou zaškatulkování do koncepce.
Tady se člověk cítí bezpečně.
Když přijde nový člověk, musíte hodně zjistit o jeho handicapu. Ne vše vám řekne. Musíte svádět nitky do klubíčka a pak to klubíčko zase odmotávat.
Co vlastně hendikepovaní lidé prací u vás v kavárně získávají?
Naše zaměstnance dělíme na dvě skupiny. Jedna skupina je socializačně integrační. To jsou opravdu hodně handicapovaní lidé. Těm prakticky vymýšlíme práci jen proto, aby něco dělali. Vlastně ta práce není pro provoz kavárny nezbytná, přesto za ni dostávají zaplaceno. Je to pro ně forma terapie. Mají důvod vstát ráno z postele, někam jít, hezky se obléknout. Mnohdy to pomůže i jejich rodičům. Třeba sem s dcerou chodí jedna maminka, která je už úplně na dně. Je s ní od rána do večera sama, naprosto vyčerpaná. Ale ví, že v pátek sem půjde, a bude jí tu dobře.
Café AdAstra
Café AdAstra je kavárna, která zaměstnává handicapované a pomáhá těm, kterým život tolik nepřál. Adresa: Podskalská 8, Praha 2 - Nové Město Web: https://www.cafeadastra.cz/
Dále zaměstnáváte skupinu lidí, která je schopná i obsluhovat zákazníky...
To jsou socializačně tréninkoví zaměstnanci. Ti se naučí v kavárně pracovat a někteří, ve dvou případech se to stalo, pokračují dál. Mnozí z našich kavárníků by ale v klasickém zaměstnání nebyli šťastní.
Vy s nimi trávíte celé dny, nemáte ani vlastní kancelář a fungujete přímo z kavárny.
Ano, šetříme za pronájem. Snažíme se, aby naše provozní náklady byly nižší než náklady na projekty. Zároveň jsme v neustálém kontaktu s lidmi a jsme v centru dění, což je pro nás také důležité. Lidé nás tady můžou potkat a vědí, že to opravdu neděláme pro sebe. Za občasný kancelářský nepořádek se všem hostům moc omlouváme.
Není náročné na psychiku být stále tady? Jak si čistíte hlavu? Třeba na koních?
Po druhém porodu mám bohužel nějaké zdravotní potíže, a tak moc na koních nejezdím. Ale mluvím francouzsky, a tak občas žiju v cestovním ruchu a tím si čistím hlavu.
Zmínila jste porod. Máte tři děti. Přestože Downův syndrom je geneticky zcela náhodný, nebála jste se?
Bála. Ano, i když není dědičný, tak jsem se bála. S první dcerou jsem šla na odběr plodové vody. Ale všechny tři děti jsou zdravé.
Nejstarší Klárka už tady funguje jako hlavní barmanka. V projektu je zapojená celá rodina. I cesta dalších dětí je jasná?
Syn mi řekl, že je to hezká brigáda, ale půjde svou cestou. Má ji jasně naplánovanou. Sdělil mi: „Maminko, nezlob se, ale já kavárnu nepřeberu.“
Související…
Reklama
Mnohdy se v případě postiženého dítěte rodina rozpadne. Vás to ale všechny stmelilo. Děti vám pomáhají, sestra je do projektu zapojená a i rodiče dělají maximum...
Já chápu všechny rodiny, které se rozpadnou. Mnoho „zdravých“ rodin má tak velké potíže, že to rodina nemá šanci ustát. A co teprve příchod dítěte s hendikepem… Nezlobme se na toho, kdo odchází… Ale vždy se dá odejít a nepůsobit zlo, ale zachovat se čestně a velkoryse. A to v případě každého rozvodu… Ono i pro mé rodiče to „stmelování“ bylo ukrutně bolestné.
Jak se teď Marušce daří?
Teď je jí relativně dobře díky snaze obou rodičů. Když může, pomáhá v kavárně. Ale mívá velké propady. Několikrát jsme se báli, že nám umře, jaké měla silné deprese. Před lety jí šlo o život. Ležela v postýlce a jen říkala, černý, černý, rvala se s námi, když jsme jí chtěli pomoci… A my jsme věděli, že to slovo černý znamená smrt.
A jak se cítíte vy?
Upřímně? Jde to ve vlnách. Střídají se chvíle, kdy máte skvělý pocit, s propady, kdy vám to spíše bere. Přiznám se, že momentálně se nacházím v takovém těžším období. Nejednou jsem s tím chtěla seknout. Ale nedá vám to. Je to čtvrté dítě a hlavně víte, že to ti lidé potřebují. A jak říká latinské přísloví: Per aspera ad astra – přes překážky ke hvězdám, tak o tom je naše Ad Astra. Je to naprosto přesné pro ty naše dušičky. A já cítím povinnost tady být pro ně, i když v mém osobním životě je bolesti víc než dost.
A hlavně pro Marušku. Co s ní bude, až rodiče nebudou mít sílu?
No tak ji s tou druhou, mojí mladší báječnou sestřičkou zdědíme :-).
foto: Se svolením Markéty Šulcové, zdroj: Autorský článek
