Vanda Jandová prožila své dětství s adoptivními rodiči. Do svých třiadvaceti let o tom neměla ani tušení. „Pravdu jsem se dozvěděla od svého manžela,“ říká žena, která je už pátým rokem přechodnou pěstounkou.
Zákon ukládá adoptivním rodičům sdělit svým osvojeným dětem tuto skutečnost nejpozději do zahájení školní docházky. Dříve tomu tak nebylo. A tak se mnohé z nich o adopci dozvěděly příliš pozdě, v afektu, nebo celý život prožily ve lži. „Díky vědomí o svém původu se konečně cítím celistvá,“ říká Vanda, kterou si adoptivní rodiče přinesli domů už z porodnice.
Jaká se vám vybaví úplně první vzpomínka z nejútlejšího dětství?
Myslím, že moje nejčasnější vzpomínka je asi z věku dvou let, možná trochu později. Stála jsem v pokoji před postýlkou, v ruce mám panenku „mrkačku“, černouška, jmenuje se John a mám ho doma dodnes. Máma mi pak řekla, že jsem ho dostala, když jsem se vrátila z nemocnice.
Jak vzpomínáte na své dětství?
Jako moc hezký čas. Vyrůstala jsem s maminkou, tatínkem a s o tři a půl roku mladší sestrou. Rodiče se nám hodně věnovali. Otec byl hravý, stavěli jsme kostky, hrady, bubnovali na hrnce a s poklicemi. Chodil s námi do parku i na pískoviště. Maminka byla za tu přísnější, protože to byla ona, kdo po nás chtěl uklidit hračky, srovnat prádlo a tak podobně. I se sestrou jsme si hodně rozuměly. Mnoho věcí se změnilo po revoluci.
Naši nikdy nijak nenaznačovali, že bych nebyla jejich. Později jsem zjistila, že to celé mé okolí vědělo, jen já jsem pravdu neznala.
Co se stalo?
Naši se rozvedli, ale nějakou dobu nám o tom neřekli. Pořád jsme bydleli v jednom bytě, ale začalo se rozdělovat například máslo, tátovo máslo, mámy pokoj, táty pokoj. Viselo to ve vzduchu. Táta byl chvíli předtím ve vazební věznici za protistátní činnost. A my zůstaly asi dva měsíce jen s mámou. Já mám od osmi let poúrazovou epilepsii, která se v té době natolik zhoršila, že jsem byla několik měsíců v nemocnici, než mi nastavili správně medikaci. Také mám od narození dětskou mozkovou obrnu. Vše zvládám sama, jen jemná motorika pravé ruky úplně nefunguje. V dětství jsem proto jezdila na prázdniny do lázní. Sestra se tím víc upnula na mámu. Občas jsem se v té době cítila velmi sama.
Měla jste někdy pocit, že tam nepatříte?
Když jsem byla větší a starší, mívala jsem pocity, že jsem jiná, že je něco jinak než dřív. Naši nás obě vychovávali stejně, nedělali rozdíly, ale i tak se tento pocit začal ozývat. V pubertě jsem si říkala, že mi rodiče nerozumí. To jsem ale nejprve přisuzovala právě pubertě. Vztahy mezi rodiči byly v pořádku. Vlastně, i když se rozvedli. Naopak, zůstali kamarády. I Vánoce jsme slavili vždy společně jako jedna rodina. Špínu na sebe neházeli. Přesto jsem si sem tam říkala, že třeba nejsem jejich. Ale zase ten pocit rychle odezněl. Pocit, že jsem jiná, jsem měla už ve škole. To proto, že jsem nemohla dělat vše stejně jako spolužáci. Limitovala mě dětská obrna a od druhé třídy i zmiňovaná epilepsie.
Nikdy vám to nikdo z okolí nenaznačil?
Naši nikdy nijak nenaznačovali, že bych nebyla jejich. Později jsem zjistila, že to celé mé okolí vědělo, jen já jsem pravdu neznala. Nikdo o tom nijak nemluvil. Ani spolužáci, nikdo.
Jakým způsobem jste se dozvěděla pravdu?
To, že jsem adoptovaná, jsem se dozvěděla až v dospělosti, ve třiadvaceti letech. A to od svého manžela. Byla jsem šťastná maminka, měli jsme asi půlroční první vlastní dceru. Mě dojímaly snad všechny filmy o rodinách a o lidech s nějakým handicapem. A tak to vlastně začalo. Sledovala jsem film o chlapci, který byl tělesně postižený, a ještě se dozvěděl, že jeho rodiče ho adoptovali a báli se mu to říct, aby o něj nepřišli. Což se pak otočilo proti nim. Chlapec začal hledat sám své původní rodiče. Vyprávěla jsem ten děj mému manželovi a on se na mě podíval a řekl mi: „Víš, něco ti musím říct. Ty jsi také adoptovaná.“
To pro vás musela být šokující zpráva...
Nevěřila jsem mu to. Manžel mi řekl, ať se kouknu na svůj rodný list. Ten byl vydaný o rok a půl později, než jsem se narodila. Nejdříve jsem tomu nerozuměla. Pak mi to vysvětlil. Rodný list byl vydaný později proto, že byl vydaný po adopci. Bylo to divné, neuvěřitelné. Nechápala jsem to.
Vanda se o adopci dozvěděla v době, kdy byla sama dobře ukotvená ve své rodině. Díky tomu má příběh pozitivní konec. Kdyby se pravdu dozvěděla v křehčí části života, kdy nebyla ještě tak zralá, mohlo mít toto sdělení a jeho dopad fatální následky.
Ve stejném domě o patro níž bydlela má švagrová, manželova sestra. Měly jsme k sobě blízko. Šla jsem tedy za ní a vyprávěla jsem jí, co mi manžel řekl. Odmlčela se a pak mi to potvrdila. I ona, stejně jako manžel a další lidé z mého okolí, to už věděla. To už bylo opravdu divné a já znejistěla. Volala jsem tátovi a zeptala jsem se ho. Táta řekl, že je to pravda. Že mi to nikdy neřekl, protože jsem se nikdy neptala. Jak bych taky mohla? Až s odstupem času mi přiznal, že mi to ani nikdy říct nechtěl. Měl pocit a věřil tomu, že to nepotřebuji vědět.
Co následovalo? Co jste cítila?
Chvíli jsem to neřešila. Ale hlavou mi běžela spousta otázek. Proč mi to rodiče neřekli dříve, proč ani po svatbě? Proč mi to máma neřekla, když jsem jako těhotná šla na genetické vyšetření? Byly mé zdravotní údaje tedy pravdivé? Co když máme v původní rodině nějaká onemocnění? Manžel mi říkal: „Ty máš přeci rodinu. Tu naši. My tě máme rádi. Máma (myslel mou adoptivní) tě má ráda. Neřeš to.“ Ale nešlo to. Něco ve mně jakoby chybělo.
Určitě následovaly otázky. Dočkala jste se uspokojivých odpovědí?
Ptala jsem se mámy, jak se na mě připravovali. Kdy se dozvěděli, že jsou vhodní pro adopci, kdy se dozvěděli, že už je miminko (já) na světě, a kdy si mě mohli vzít domů. Máma se trochu otevřela a vypověděla mi to. Bylo to pro mě velice úlevné.
Řešila jste sama v sobě svůj původ?
Téma mého původu se mi většinou objevuje ve vlnách. Někdy je čas klidu, nic není třeba řešit. A pak se to ve mně vzbouří. Nejprve jsem měla pocit, že mi chybí maminka, tedy ta pravá. Proč nejsem s ní? Co se stalo? Proč mě nechtěla? Napadalo mě, že asi proto, že nejsem zdravá. Nebo že něco provedla.
Otázka „proč“ byla velmi tíživá. Měla jsem pocity prázdna, pocit, že jsem jaksi nedonošená, nedomazlená, nepřijatá. I když jsem věděla, že od první chvíle, kdy si mě máma s tátou dovezli domů z porodnice, jsem byla celá jejich. Starali se o mě, milovali mě. Dali mi vše, co bylo třeba a nejlépe, jak uměli. Pak jsem zase brečela, že jsem nevděčná, že mám rodinu, kde jsem doma, a i přesto mi chybí původní maminka. Zajímavé bylo, že táta mi nechyběl. Potřebu hledat jsem měla jen u maminky.
Vydala jste se ji skutečně hledat?
Deset let trvalo, než jsem našla odvahu, sílu a chuť dojít na matriku a opsat si údaje o své opravdové mamince a jejích rodičích. Otec nebyl uvedený. S velkou podporou a pomocí mé švagrové se podařilo maminku dohledat. Byla ochotná se se mnou setkat. To bylo úžasné. Ale cítila jsem obrovskou nervozitu.
Otázka „proč“ byla velmi tíživá. Měla jsem pocity prázdna, pocit, že jsem jaksi nedonošená, nedomazlená, nepřijatá.
Potkaly jsme se asi na hodinu. Maminka mi řekla, že když jsem se narodila, byla ještě nezletilá a situace v její rodině nebyla tehdy taková, aby si mě mohli nechat. A proto zvolili možnost dát mě k adopci, a to hned po narození. Měla jsem štěstí, protože vše bylo domluvené předem, a rodiče si mě mohli vzít domů už dva týdny po narození přímo z porodnice. Kojeneckému ústavu jsem se tedy úplně vyhnula. Vyměnily jsme si telefonní čísla. Já byla štěstím bez sebe. Dostala jsem odpovědi na některé mé otázky. Znala jsem nový kus své minulosti, mých rodných kořenů.
Tátu jste tedy už nehledala?
Nakonec ano. Před pěti lety jsme s rodinou procházeli přípravami pro pěstounskou péči. Jedním z témat byla i minulost rodiny, rodokmen. Já najednou zjistila, že tam nechci mít otazník na místě jména biologického otce. Vedlo to k tomu, že jsem našla odvahu a zeptala se biologické mamky, kdo je mým tátou. Vysvětlila jsem jí, proč to potřebuji vědět. Byla nejprve rozhodnutá mi to nesdělit, ale nakonec svolila.
A tak zapadl další dílek do mé skládačky. A přestože stále neznám vše, co bych si přála, už vím, odkud pocházím, kde mám své kořeny. Je to opravdu povzbuzující. Dokonce jsem se seznámila se svou biologickou babičkou z máminy strany. Přijala mě a celou moji rodinu, jako kdybychom se znali vždy. To bylo velice léčebné.
Komentář odbornice
„Náhradní rodič možná nezmění celý svět, ale úplně od základu změní život dítěte,“ říká Martina Loutná, odborná vedoucí služby pro osvojitele v Dobré rodině, která podává pomocnou ruku adoptovaným lidem, osvojitelům i pěstounům.
Jak vnímáte příběh paní Vandy?
Vanda se o adopci dozvěděla v době, kdy byla sama dobře ukotvená ve své rodině. Díky tomu má příběh pozitivní konec. Kdyby se pravdu dozvěděla v křehčí části života, kdy nebyla ještě tak zralá, mohlo mít toto sdělení a jeho dopad fatální následky. I proto je dnes v zákoně uvedeno, že rodiče dítěti musí do šesti let říci, že je adoptované.
Reklama
Vy v tom sdělení adoptivním rodičům pomáháte. Jakým způsobem?
V Dobré rodině se snažíme všem náhradním rodinám i veřejnosti vysvětlovat, že čím dříve začnou s dítětem o jeho příběhu společně mluvit, tím lépe. Z tématu se tak nestane tabu, naopak bude přirozenou součástí. Vždy je důležité informace volit adekvátně věku, s tím náhradním rodičům naši pracovníci mohou pomoci.
Jak konkrétně?
Pro adoptivní rodiny máme například sérii pohádek, kde se věnujeme příběhům o tom, jak se dítě dostalo ke své náhradní rodině. Na našem webu je rodiny najdou třeba i v audio verzi. V případech, kdy je to důležité, naši pracovníci mohou pomoci také s kontaktem s původní rodinou.
Obecně platí, že s těmito informacemi se může začít vlastně už od miminka. Při vyprávění před usnutím, při čtení pohádek – vždy s láskou a opakováním, jak moc jsou náhradní rodiče rádi, že je dítě právě u nich. Dítě se tak dozví jak pravdivý příběh, tak je znovu utvrzováno, že je milováno a přijímáno. Možná na začátku nerozumí přesně slovům, ale cítí to. Náhradní rodič si také postupným opakováním příběhu tříbí slova, trénuje si to, a příběh se tak stává součástí běžných informací o rodině.
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek
