Více jak polovina českých rodičů se pravidelně uchyluje k fyzickým trestům. Vyplývá to z průzkumu agentury STEM/MARK a Centra Locika, které pomáhá dětem, jež zažívají násilí v rodině. Facku dá svému potomkovi až třetina. Novela zákona ministerstva spravedlnosti má označit fyzické násilí na nejmenších za nepřijatelné. Podle psycholožky Venduly Šamajové může takové chování v dětech zanechat vážná traumata.
Jaké jsou nejčastější důvody, proč matky týrají své děti?
Příčiny nejčastěji spočívají buď v patologické osobnosti matky, která má psychické obtíže, nebo v prostředí, ve kterém se s dítětem nachází. Může se také jednat o reakci na aktuální zátěžovou situaci. Co se týče první možnosti, duševně zralý a psychicky zdravý člověk, když vidí malé, roztomilé, bezbranné a zranitelné dítě, tak má tendenci ho opečovávat, nějak ho chránit. Cítí vůči němu převážně pozitivní láskyplné emoce. Naopak nezralý rodič s psychickými problémy může vnímat dítě velice negativně.
Jak negativně?
Jako příčinu svého utrpení, jako rušivý prvek, překážku. U těch extrémnějších forem dokonce jako objekt pomsty. Emočně nestabilní a vyčerpaná matka může vůči bezbrannému dítěti pociťovat silné emoce vzteku, strachu i zoufalství. Pokud se tedy podíváme hlouběji do této problematiky, tak jde samozřejmě o celou škálu různých psychických potíží.
Děti samozřejmě tomu násilí také přivykají, což v rodiči přirozeně vzbudí tendenci násilí zvyšovat. Ve chvíli, kdy nemáme kam hranici posouvat, selhávají i všechny ostatní výchovné mechanismy. Bohužel se objevují každý rok případy zabitých dětí, kdy eskalované násilí vyústilo ve vraždu.
O které konkrétně jde?
Obvykle jde o matky, které jsou úzkostné až depresivní. Rodič ale může trpět i některou z poruch osobnosti. Typicky to bývá narcistní, hraniční, závislá nebo jde o kombinaci.
Společným znakem poruch osobnosti a společným znakem matek, které týrají, bývá také egocentrismus. Ten je spojený s absencí soucitu a pochopení vůči dítěti. Takový rodič pak vnímá život pouze skrze svoje zkreslené myšlení a přehlíží emoce a potřeby svého potomka.
Zmiňovala jste také pomstu. Jakou roli hraje u týraní dětí matkami?
Ta může být opravdu velkým faktorem, zvláště u těch extrémnějších forem případů. V psychologii se tomuto jevu říká Médein komplex. Matka se mstí partnerovi skrze dítě. Obvykle kvůli pociťovanému nedostatku jeho péče a pozornosti. Jako pečující osoba se cítí přetížená a vyčerpaná, což spouští negativní emoce, jako jsou zoufalost, smutek i vztek. Může se však také cítit ublíženě vůči partnerovi.
Msta přes dítě je pro takovou matku způsob, jak vyjádřit své emoce?
Dává tak najevo svou frustraci a zoufalství. Zároveň tím nepřímo ubližuje i partnerovi, kterému se chce z nějakého důvodu pomstít. Základem takového chování je zloba, nenávist, křivda. Důležité je také zmínit, že takto patologické matky vnímají své dítě pouze jako nástroj. V takovém vztahu se ztrácí soucit a pochopení vůči dítěti, které jsou základem každého zdravého pouta. Matka s tímto komplexem také může ubližovat dítěti demonstrativně, aby tak upoutala pozornost svého okolí.
Nezralý rodič s psychickými problémy může vnímat dítě velice negativně, jako příčinu svého utrpení, jako rušivý prvek, překážku. U těch extrémnějších forem dokonce jako objekt pomsty.
Cítí se takové matky jako oběti?
Obvykle ano. Pokud se někdo cítí jako oběť, nemusí pak přicházet pocity viny, protože si neuvědomuje reálné dopady svého chování na okolí, které je velmi často samozřejmě nezralé a nefunkční. Takto patologicky nastavené osobnosti si nedokážou vytvořit pouto se svým dítětem. Zároveň tak nemohou pozitivní emoce převážit v těch náročných situacích, které s sebou mateřství přináší.
Když odhlédneme od těchto extrémnějších situací. Jak je to v případě, kdy je matka dočasně přetížená?
V rodině obvykle probíhají vztahové problémy a konflikty, nebo se nacházejí ve špatné finanční situace, případně obojí. Matka tedy žije s dítětem v nevyhovujícím prostředí a poté se kumuluje každodenní vyčerpání se stresem, což může vyústit ve větší frustraci až úzkosti.
Lidově řečeno, matce rupnou nervy?
Přesně tak. K jakým projevům se matka uchýlí, je velmi individuální. Když se zaměříme na situaci, kdy je fyzické násilí vnímáno jako výchovný prostředek, respektive trest, tak nejčastěji jde o facku nebo pohlavek, ať už v afektu nebo cíleně. To jsou běžnější formy násilí. Rodič dá najevo svou převahu nebo chce dítě odradit od negativního chování, takže mu způsobí rychlý akutní šok nebo bolestivou reakci, která by ho měla odradit. Problém je, když rodič takové chování opakuje, může to pak v dětech zanechat vážná traumata.
Jak to vypadá, když týrání přejde do extrémnější formy?
Sem spadají vlastně všechny možné formy týrání, které jsou na dítěti praktikovány často v různých kombinacích. Většinou jde o intenzivnější bytí. A to hlavně proto, že jakmile se toleruje násilí v rodině, tak se zvyšuje i jeho intenzita. Rodič může použít i různé prostředky, jako je vařečka nebo pásek, což je pro dítě mnohem bolestivější.
Společným znakem poruch osobnosti a společným znakem matek, které týrají, bývá také egocentrismus. Ten je spojený s absencí soucitu a pochopení vůči dítěti. Takový rodič pak vnímá život pouze skrze svoje zkreslené myšlení a přehlíží emoce a potřeby svého potomka.
A když zajdeme do úplného extrému?
Může jít o pálení cigaretou, škrcení, dušení za účelem utišení dítěte, aby měl rodič klid. Tam dochází k velkému narušení integrity dítěte. Asi jedním z nejznámějších případů u nás je kuřimská kauza, kdy byl život dětí matkou velice zásadně ohrožen.
Ruku v ruce s fyzickým násilím jde i psychické, které může být těžší rozpoznat. Jaké jsou nejčastější formy?
Pokud jde o psychický teror, tak bývá rodič velmi hlasitý, naléhavý, může hodiny a hodiny na potomka křičet, nadávat mu a nějakým způsobem ho shazovat. Absolutně nerespektuje jeho osobní prostor a hranice. Pokud rodič vstupuje bez upozornění a respektu do jeho prostoru, tak je to pro dítě velmi otřesné a traumatické. Zažívá totiž bezhraniční jednání rodiče. Zároveň se nemá kam uchýlit do bezpečí a vychladnout, když ho rodič psychicky deptá.
Je důležité, aby si od sebe mohli rodiče a děti odpočinout?
To je velice prospěšné. Když dojde k hádce, každý jde vychladnout do svého pokoje. Až se tak stane, rodič může za synem nebo dcerou přijít a v klidu si promluvit. Pokud ale rodič dítěti hranice překračuje, tak neumožňuje sobě ani dítěti, aby se nějakým způsobem uklidnilo. Takže se hádky neustále kumulují. Je to bouřlivé a zatěžující pro všechny strany.
Jaký je rozdíl mezi přísnou výchovou a týráním? Kde leží ta hranice?
Žádné přesné vymezení neexistuje, takže je to hodně individuální. Obecně by však výchova měla být především důsledná a do takové by žádné fyzické tresty patřit neměly. Děti potřebují mít jasně definované hranice, jaké chování je žádoucí, a jaké už ne. V případě, že nastavená pravidla dodržují, přicházejí pozitivní důsledky. V opačném případě se uplatní ty negativní. Například když rozbíjí sourozenci hračky, tak ten přístup k hračkám na nějaký čas nedostane, než se naučí s nimi zacházet.
Zmínila jste zajímavou věc, že násilí má tendenci se v čase zvyšovat. To znamená, že když rodič nastaví fyzické tresty jako normu, snadno se mu pak laťka zvyšuje?
Když přijde na řadu pásek, co to bude příště? Pěst? Nebo ještě víc výprasku? Děti samozřejmě tomu násilí také přivykají, což v rodiči přirozeně vzbudí tendenci násilí zvyšovat. Ve chvíli, kdy nemáme kam hranici posouvat, selhávají i všechny ostatní výchovné mechanismy. Bohužel se objevují každý rok případy zabitých dětí, kdy eskalované násilí vyústilo ve vraždu.
Reklama
Proč je podle vás v Česku tak velká debata o tom, jestli děti trestat, nebo ne?
Nejsou ještě dostatečně vyvinuté a ukázané alternativy k tomu, jak se vlastně mají rodiče chovat a přistupovat k dítěti. Mohou totiž přejít z autoritativní výchovy do bezbřehé a bezhraniční, kde rodič ztrácí kontrolu a pevnou půdu pod nohama. Nakonec se stejně dostává do zátěžových situacích a pod nátlakem může přejít i k fyzickým trestům. Důležité je pracovat sám na sobě, se svými emocemi, strachem i vztekem. Zároveň se sám jako rodič netrestat, když se mi něco nepovede.
Je z toho nějaká cesta ven? Tedy i u těch méně extrémních případů
Pokud si rodič osvojí nové mechanismy a zvládací strategie, které mu umožní kontrolovat situaci i své emoce, tak se určitě může chovat zdravějším a příznivějším způsobem pro dítě.
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek
