Příběh osmatřicetiletého Jana Mikesky začal, podobně jako mnoho další, velmi nevinně, a to 12. srpna roku 2008. Bylo léto a měl za sebou první ročník vysoké školy. „Po brigádě, na kterou jsem chodil, abych si přivydělal o prázdninách nějaké peníze, jsem byl pozvaný ke kamarádce na bazén. Popisoval bych to jako klasický zahradní bazén, kde byla hloubka asi po prsa. Hned při příchodu jsem vypil pár štamprlí a pivo, což mě ovlivnilo do takové míry, že jsem nezvládl techniku skoku šipky,“ popisuje osudný den Jan.
Po nárazu hlavou o dno bazénu zůstal nehybně ležet a čekal, až ho kamarádi, kteří tam byli s ním, vytáhnou ven. Okamžitě tušil, že je něco špatně. Necítil ruce ani nohy, jen bezvládně ležel na hladině hlavou dolů. „Dodnes si vzpomínám, jak mi běželo hlavou, že se nesmím nadechnout. Kamarádi si mysleli, že si dělám srandu, tak mi nepomohli hned. Jenže když zjistili, že to asi sranda nebude, kamarád se snažil mě vytáhnout z vody a posadit na židli, což samozřejmě nešlo. S mým bezvládným tělem prostě nemohl hnout, a tak se mnou zůstal v bazénu až do příjezdu sanitky. To čekání bylo jako věčnost, i když přijeli rychle,“ pokračuje ve svém vyprávění. V té době mu bylo pouhých 22 let, život měl před sebou. Jenže od tohoto osudného dne už nic nebylo jako dřív.
Díky mým nejbližším a také mojí optimistické povaze jsem se s tím dokázal vyrovnat, i když jsem to nikdy nepřijal. To ani nejde. Jen jsem si zkrátka zvykl a snažím se žít, jak nejlépe to jde, i když už mě nohy neposlouchají.
Sanitkou ho převezli k vrtulníku, který s ním letěl do Brna. Následovala operace a verdikt poranění míchy v oblasti krčního obratle C5. Prognózy lékařů byly v té době velmi špatné. Rodiče dokonce připravovali na to, že Jan bude do konce života upoutaný na lůžko a odkázaný na pomoc druhých. Naštěstí se mýlili. Jan strávil na spinální jednotce v Brně necelé tři měsíce. Jakmile se zhojily jizvy a Jan byl schopný dýchat sám bez tracheostomie, převezli ho do Rehabilitačního ústavu v Hrabyni. Tam strávil šest měsíců intenzivní rehabilitací.
Žít, jak nejlépe to jde
V prvních okamžicích po úraze si Jan vůbec neuvědomoval vážnost celé situace a stále věřil, že se vše spraví a bude chodit jako dřív. Až po návratu domů to na něho všechno padlo jako deka. Uvědomil si, že už nemůže dělat věci jako dříve. „Velmi mi pomohla rodina a kamarádi, bez nich by to bylo o moc těžší. Díky mým nejbližším a také mojí optimistické povaze jsem se s tím dokázal vyrovnat, i když jsem to nikdy nepřijal. To ani nejde. Jen jsem si zkrátka zvykl a snažím se žít, jak nejlépe to jde, i když už mě nohy neposlouchají,“ říká.
Kvůli bariérám se nemohl vrátit na školu, kterou studoval. Rozhodl se tedy změnit obor a začal studovat Aplikované pohybové aktivity na Palackého univerzitě v Olomouci. Právě zde se nadchl pro mnoho aktivit určených vozíčkářům. Mezi jeho koníčky patří rugby, které hraje aktivně i na vozíku. Se svým týmem reprezentoval Českou republiku a podařilo se jim dostat mezi nejlepších osm týmů Evropy. Také miluje jízdu na handbiku, což je alternativa kola pro vozíčkáře, a na monoski, což je opět jízda na lyžích určena pro lidi na vozíku.
Největší výhodou peer mentoringu je možnost setkávat se „tváří v tvář“ s lidmi po úraze míchy a předávat své zkušenosti s životem na vozíku a sociální integrací po úraze. Cílem je tyto lidi nejen psychicky podpořit, ale poskytnout jim maximum informací.
Kromě sportu dnes Jan působí jako peer mentor pro pacientskou organizaci Česká asociace paraplegiků (CZEPA). Pomáhá tak ostatním lidem, kteří se ocitli v podobné situaci, vyrovnat se s tím, co je potkalo. Snaží se jim ukázat, že úrazem život nekončí.
„Když jsem byl na opakovacím pobytu v Hrabyni, setkal jsem se s pracovníky asociace, kteří tam přijeli představit služby CZEPA. Pracovníci rehabilitačního ústavu mě tehdy kolegům z asociace vřele doporučili jako vhodného kandidáta na nově vzniklé pozice peer mentorů, tak jsme navázali kontakt,“ objasňuje. Jakmile se o této možnosti dozvěděl, okamžitě věděl, že to musí vyzkoušet.
Největší výhodou peer mentoringu je podle něho možnost setkávat se „tváří v tvář“ s lidmi po úraze míchy a předávat své zkušenosti s životem na vozíku a sociální integrací po úraze. Cílem je tyto lidi nejen psychicky podpořit, ale poskytnout jim maximum informací. Práce obnáší edukace v rehabilitačním ústavu, setkávání se s lidmi po úrazech páteře a poškození míchy již v rehabilitačním ústavu a následně i doma. Provést klienty novou životní situací, pomoci předáním rad, informací, zkušeností. „Poskytujeme psychickou podporu nejen samotným postiženým, ale i jejich rodinám. Služba je pro klienty a jejich rodiny zdarma,“ vysvětluje Jan.
Reklama
Poukazuje na to, že před skokem do vody je důležité si nejprve dostatečně zmapovat místo, nejlépe tím, že se tam člověk ponoří a zjistí, jak hluboko je dno. Dodává, že i když dané místo člověk zná, nelze spoléhat na to, že se od loňského roku nic nezměnilo a situace bude stejná. Kombinace alkoholu nebo jakékoli drogy se skokem po hlavě do neznámé vody přináší velké riziko úrazu páteře a poškození míchy. „Větší nebezpečí přinášejí skoky do přírodních vod, ale můj případ je jasným důkazem toho, že ani bazén není bezpečný,“ objasňuje.
Prevence nade vše
Jan Mikeska se také podílí na preventivním programu BanalFatal! na školách, který se věnuje prevenci úrazů. „Dětem ve školách říkáme, aby nepřeceňovaly svoje schopnosti, a pokud mají strach, aby danou věc nedělaly. Radíme jim eliminovat nebezpečí spojené s rizikovými sporty, to znamená nošení ochranných pomůcek – helma, chrániče loktů a kolen, páteřák při lyžování, vybírat vhodné oblečení. Ve spojení se skoky do neznámé vody je upozorňujeme na nutnost zmapování prostoru, kam skáčou. Také vysvětlujeme nebezpečí konzumace alkoholu a požívání drog v souvislosti s jakoukoli banální situací,“ popisuje. Dodává, že se jedná nejen o skoky do vody, ale také o jízdu na kole nebo kolečkových bruslích.
V rámci osvěty Jan vypráví svůj příběh a popisuje všechny obtíže, které přináší život na vozíku, jako například vyprazdňování, proleženiny, poruchy termoregulace, nutnost dopomoci druhé osoby a neustálé hledání bezbariérového prostředí. „Žáky nejčastěji zajímá, jaké to je celý den sedět na vozíku, zda budu ještě někdy chodit, a také zda dělám nějaký sport,“ dodává Jan, který doporučuje i rodičům, aby s dětmi o možnostech rizik při sportech hovořili. „Určitě by je neměli odrazovat od sportu, ale naopak jim zajistit odborné vedení a dobře je vybavit,“ upřesňuje.
Naštěstí lidí – většinou mužů, kteří takto skočí a už se nikdy nepostaví na vlastní nohy, v posledních letech ubývá. Osvěta ohledně tohoto nebezpečí se stále zlepšuje a lidé jsou na sebe opatrnější. Zatímco v roce 2010 ročně ochrnulo po nebezpečném skoku do vody kolem dvaceti osob, v loňském roce to bylo šest skokanů. Přesto je třeba pamatovat na to, že jediný skok může mít fatální následky.
foto: Se svolením Jana Mikesky, zdroj: Autorský článek