Uznávaný lektor etikety, mentor, spisovatel a propagátor správného chování Daniel Šmíd je gentleman každým coulem. A tak dělat s ním rozhovor je radost. Jen vás nesmí přepadnout obava, že se „zpronevěříte“ správnému společenskému chování. Každý přešlap přejde s nonšalantností, aby vás neuvedl do rozpaků.
Prozraďte nám svůj největší přešlap proti etiketě.
Nevzpomínám si, že bych se dopustil nějakého závažného přešlapu proti dobrým mravům. Ano, jako dítě jsem lhal, vzal něco, co mi nepatřilo. Zároveň však vím, že jsem natropil desítku zbytečností, které považuji za jistou formu prohřešků proti společenskému chování. Chodil jsem s potřísněnými kalhotami na tom nejnevhodnějším místě, usrkl horkou kávu, nepoužil ubrousek po jídle, skočil někomu do řeči, hleděl do mobilu v přítomnosti mých blízkých, neodepsal na e-mail včas a utrpěl i jiné „společenské porážky“.
To jsou opravdu jen drobnosti. Jak jsme na tom my Češi v porovnání s jinými národy?
V každé zemi jsou lidé s tradičnějším i s ležérnějším přístupem k etiketě. Celkově patří Česko ke konzervativním proudům v dodržování zdvořilostních zásad. Když se ptám účastníků mých kurzů, tak odpovídají, že je pro ně dodržování tradičního přístupu k etiketě důležité. Například v drtivé většině muži chtějí otevírat dveře ženám, a stejná většina žen to ráda a s vděkem přijímá. Většina rodičů učí své děti zdravit ostatní.
Jde-li o plážový bar přímo v písku nebo na jeho okraji, je možné si své plavky ponechat a zároveň svá holá těla něčím překrýt. Pro ženy jsou k dispozici kaftany, dlouhé lehké kardigany nebo košilové šaty. Mužům skvěle poslouží Aloha shirt nebo jednoduše košile. Obojí vždy zapnuté. K tomu plavky.
Na druhou stranu však platí, že jisté zdvořilostní návyky se nám rozpustily v době socialismu. Obrovskou rezervu oproti ostatním máme například ve stolování. Doma i v restauracích se u stolu většina lidí dobře nevyzná. Nemyslím nic extra komplikovaného, jako je odpolední čaj, humr nebo artyčoky. Už v základech mají lidé u nás mezery, většina nedrží správně ani příbor, drží špatně sklenici s vínem, nesedí vhodně, mluví často se soustem v ústech…
Co je takový náš český největší nešvar? Typický zlozvyk?
Právě uchopení příboru jako dvou tužek je opravdu něco, co jsem nikde jinde v takové míře neviděl. Přitom konzumace jídla mnohem lépe funguje, když držíme příbor jako dva skalpely. Podobný „problém“ a české specifikum je velmi nízká ochota obléct se podle daného dress code. Jakýsi bojkot pravidel. Na pohřeb v džínách a triku, do městské restaurace flipflopy či tepláky, a když je někde náhodou Black Tie, vezmou si mnozí černou košili nebo modrou kravatu.
Nyní mnoho lidí míří na dovolenou k moři. I tam můžeme narazit na „komplikace“. Problém může nastat už v letadle. I letecké cestování má svou etiketu...
Začíná to už v hale. Nebereme s sebou větší zavazadla nebo hromadu nezabalených svršků do kabiny, zdravíme letušky, netlačíme se do malého prostoru, omlouváme se při procházení kolem druhých. Při usedání na místo zdravíme ty, kteří jsou ve stejné řadě. Nesklápíme sedadla při letu kratším než tři hodiny. Pokud je delší, vždy se musíme zeptat těch za námi, zda je to možné. Neopíráme nohy o sedadlo před námi. Nemlaskáme u občerstvení. Když něco chceme po druhých, prosíme a poté děkujeme. Netleskáme po běžném hladkém přistání.
Pokud však myslíte, že budu mít u snídaně přeplněnou plážovou tašku se slunečníkem a hračkami pro děti někde pod stolem, budu oblečený v plavkách, na nohou mlaskající gumové nazouváky, tak to je více než nevhodné. Vždyť jít od snídaně, což je jídlo ve společnosti, se převléct a vzít si koupací věci z pokoje, je rozdíl pár minut…
Jaké chyby pak děláme přímo na dovolené? Dříve lidé odnášeli z jídelen hromady jídla. Dnes už to asi nehrozí, když bývají all inclusive, je to tak?
Turistické destinace jsou plné přešlapů. Většina z nich pramení z neznalosti. Lidé odletí do jiné části světa a neznají často, jaká etiketa v daném státě platí. Přivřu-li obě oči, mohu to přijmout. Avšak v některých bodech je chování turistů doslova příšerné. A to nemám na mysli jen naše. Obrovská hlasitost, opilství, neúcta k prostředí, odpadky… Lidé často nevědí, že a jak mají předávat spropitné hotelovému personálu, chodí do restaurace v županu nebo s výbavou na pláž, respektive se všemi kufry při odjezdu. Z běžné hotelové restaurace nic neodnášíme, nic tam také nepřinášíme. Ať je to snídaně nebo večeře. All inklusive neznamená, že můžeme odnášet jídlo s sebou, ale že tam je jídlo během celého dne k dispozici a v ceně. Vím, že je to detail, ale z pohledu kulturnosti národa a hodnoty člověka je to významný rozdíl.
Neuznáváte také jít od snídaně přímo na pláž...
Záleží na tom, co máte na mysli. Pokud oděv, tak to z mého pohledu lze. Ovšem já mám často na oblečení jiný pohled než většina dovolenkářů. Já chodím na snídani podobně jako na pláž, ale mám na mysli dlouhé plátěné kalhoty, polokošili nebo Aloha Shirt a na nohách Boat Shoes. A přesně takto jdu na pláž. Pokud však myslíte, že budu mít u snídaně přeplněnou plážovou tašku se slunečníkem a hračkami pro děti někde pod stolem, budu oblečený v plavkách, na nohou mlaskající gumové nazouváky, tak to je více než nevhodné. Vždyť jít od snídaně, což je jídlo ve společnosti, se převléct a vzít si koupací věci z pokoje, je rozdíl pár minut…
Dalším nešvarem je zabírání si lehátek u bazénu, kdy na lehátko dáme ručník, ale přijdeme třeba za čtyři hodiny...
To je, slyšel jsem i viděl, relativně časté a opravdu nevhodné. Jde o výraz egocentrismu, nadřazenosti a nízké sociální inteligence. „Já jsem tady na dovolené a všichni ostatní jste nic.“ Naše reakce na to by však neměla být stejná. Nelze jen tak vzít cizí věci, dát je na zem a lehnout si. Dejte tomu každopádně 30 minut a dané místo pozorujte. Pokud se nikdo nedostaví, je optimální řešit tuto situaci s personálem a oznámit to. Každý resort má svoje pravidla i vnitřní řád pro používání svých zařízení. Jestliže personál chybí, můžete se zeptat těch, co leží vedle „rezervovaného“ místa. Šetrně dát věci stranou lehátka. A připravit se na konflikt, pokud někdo přijde a bude to místo považovat za své. Nepouštějte se do hádky, navrhněte společné řešení s personálem resortu.
Co když mi v hotelové restauraci něco, třeba i příbor, spadne pod stůl?
V restauraci, kde jsme obsluhováni, nezvedáme ani spadené ubrousky, ani příbory. Vyžádáme si u personálu nové a necháme personál postarat se o zbytek. V jídelnách nebo snídaňových halách při velkých resortech se obsluhujeme sami, proto sami spadené věci zvedáme. Spadené odložíme stranou na svůj stůl a jdeme si pro čistý inventář.
Nebereme s sebou větší zavazadla nebo hromadu nezabalených svršků do kabiny, zdravíme letušky, netlačíme se do malého prostoru, omlouváme se při procházení kolem druhých. Při usedání na místo zdravíme ty, kteří jsou ve stejné řadě. Nesklápíme sedadla při letu kratším než tři hodiny. Pokud je delší, vždy se musíme zeptat těch za námi, zda je to možné.
U moře často ochutnáváme jídla, s kterými nemáme zkušenosti. Jak na to?
Pokud míříme k moři, měli bychom se podívat předem, co za jídla budou restaurace v místě nabízet. Jsou-li předmětem našeho zájmu mořští korýši, je dobré se naučit je jíst. Alespoň si přečíst článek, podívat se na nějaké video „how to“. Vždyť informace jsou k dispozici. Umět jíst rybu musí znát už malé děti. A jídla, která nás překvapí nezvyklou chutí nebo konzistencí? Necháme bez komentáře stranou. Není vhodné jejich „nezvyklost“ komentovat, byť nám nechutnají.
Do kavárny v plavkách NE. Ale co takové ty kavárny přímo na pláži?
Jde-li o plážový bar přímo v písku nebo na jeho okraji, je možné si své plavky ponechat a zároveň svá holá těla něčím překrýt. Pro ženy jsou k dispozici kaftany, dlouhé lehké kardigany nebo košilové šaty. Mužům skvěle poslouží Aloha shirt nebo jednoduše košile. Obojí vždy zapnuté. K tomu plavky. Avšak ne ty, které je těsně obepínají nebo jsou slipového typu.
Na dovolené býváme uvolněnější… Je to problém?
Není, když znáte své hranice a hranice ostatních. Uvolnit se, odpočinout, dělat věci trochu jinak, než v běžných dnech je podstatou dovolené. Umět prožít dny odlišně než v práci, než ve škole. Zároveň se však mnoho lidí na dovolené uvolní tak, že začnou obtěžovat ostatní. Svojí hlasitostí, ignorací veřejného prostoru, mnohdy snobstvím a chamtivostí. Případně tím, že se považují za důležitější, než jsou. To se projevuje nevhodným jednáním s personálem, nesmyslnými stížnostmi a také efektem „po nás potopa“, tedy nepřemýšlení o následcích naší dovolené.
Pravá Britka nechodí v teplácích na veřejnosti, pověstní jsou Britové v úhledných frontách na lístek, tramvaj nebo před vstupem kamkoli. A omlouvají se i za sebemenší kolizi ve slovech i při tom nejmenším neúmyslném doteku.
Která země je v tomto smyslu nejpřísnější? A kde jsou naopak nejuvolněnější?
Relativně přísné jsou státy arabské, případně s převládající muslimskou vírou. Součástí etikety jsou tam silné vlivy dané náboženstvím, které musíme dodržovat. Záměrně říkám „musíme“. Pokud lidé nejsou svolní s přísnou etiketou, ať tam raději nejezdí. Nevhodným chováním se však můžete znemožnit i třeba v jižní Francii. Tam je obvyklé, že všichni jedí ve stejnou dobu, na jídlo si však udělají čas. Není vhodné si tedy stěžovat na dobu, že příprava jídla trvá. To si raději vezměte na pláž piknik. Obráceně je na francouzské riviéře běžné, že ženy chodí nahoře bez mnohem více než jinde. Do restaurací a barů však jdou vždy zahalené a v něčem přes plavky. Francouzi se také nezdráhají položit si svoji deku téměř bez odstupu k té vaší. Co však nesnáší, je opilost a hlasitost. Vůči „slepičí párty“ jsou doslova alergičtí.
V Itálii je přešlapem i cappuccino odpoledne?
Italská kávová kultura má svoji etiketu. Do sady pravidel, jak si vychutnávat kávu v Itálii, patří také zásada, že cappuccino je něco jako svačina, tedy dopolední nápoj. Nedoporučuje se pít jej po obědě. K dezertu nebo po posledním chodu oběda patří silné espresso nebo původně ze Sicílie pocházející ristretto. Takovou ani jinou kávu nesrkáme a nefoukáme do ní. A nikdy, nikdy, nikdy neolizujeme lžičku.
Na etiketu si prý hodně potrpí v Anglii?
Ostrovy si obvykle s sebou nesou něco specifického, až hájeného a chráněného před vlivy kontinentu. Také britská etiketa má svá specifika a přísnější zásady než u nás. Pro „běžné Evropany“ je až exotické například směr podávání mísy u stolu, který musí vždy směřovat doleva. Pokud chce někdo sůl, dostane k tomu vždy i pepř. Přísné je také uchopení příboru, kdy hroty vidličky zásadně zůstávají směrem dolů, a to i v případě konzumace hrášku nebo rýže. Pravá Britka nechodí v teplácích na veřejnosti, pověstní jsou Britové v úhledných frontách na lístek, tramvaj nebo před vstupem kamkoli. A omlouvají se i za sebemenší kolizi ve slovech i při tom nejmenším neúmyslném doteku.
Asi nejlepší je tedy splynout s prostředím?
Pokud se to podaří, budeme vždy vítanými turisty. Aby tomu tak bylo, berte s sebou na cesty vždy lahvičku ohleduplnosti, nebo raději dvě, set respektu a taktu v cestovním balení a místní etiketu v prášku (stačí přidat vodu).
foto: Se svolením Daniela Šmída, zdroj: Autorský článek
