Zlatý Ámos je anketa o neoblíbenějšího učitele České republiky, v níž mají hlavní slovo žáci a studenti. Od roku 1993 nominují pedagogy, kteří si kromě respektu získali také jejich srdce. Letos se na špici žebříčku umístil učitel Základní školy Antonína Baráka v Lovosicích Mgr. Dominik Simon, kterého vítězství nadchlo natolik, že se neubránil slzám radosti a po korunovaci řekl: „Omlouvám se svojí ženě, ale já jsem nebrečel ani na svatbě.“
Pane učiteli, prioritou ve vzdělávání jsou nejen dobré vztahy mezi žáky a učiteli, ale také mezi učitelem a rodiči. Kde je klíč k tomu, aby byly skutečně na úrovni?
Souhlasím s tím, že pokud má učitel s rodiči dobré vztahy, je to přínosné pro všechny tři strany, učitel-žák-rodič. Vždy tvrdím, že klíčem k dobrým vztahům je vhodně nastavená komunikace. Pokud bude učitel s rodiči komunikovat pravidelně, a to není v dnešní online době složité, a sdělovat vše stručně a jasně, pak si myslím, že se vztahy budují daleko lépe. Důležitou roli hraje bezesporu otevřenost, ale především upřímnost, a to v tom smyslu, že je velmi podstatné, aby učitel rodičům říkal věci tak, jak opravdu jsou. Zároveň je důležité, aby tomu takto bylo i naopak.
Jak mají podle vás rodiče postupovat, aby dětem ulehčili ve vztazích s učiteli?
Myslím, že v tomto směru je velmi podstatné, aby rodiče žákům vysvětlili, kdo učitel doopravdy je. Měl by to totiž být člověk, který je tu pro žáky, snaží se jim pomoci se vzděláním a být tu pro ně, když je potřeba. Zároveň by se žáci od rodičů měli dozvědět, že učitel je také pouze člověk, může mít horší den, horší náladu, udělat chybu, ale přesto tu vždy bude, aby předal to nejvíc, co v daný okamžik může, a dokázal žákům pomoci. Určitě by žák od rodičů neměl dostávat nějaké negativní informace o tom, jak jsou učitelé hrozní a podobně. Tyto předsudky by vztahům zřejmě moc nepomohly.
Myslím, že známka sama o sobě nevypovídá dostatečně o úrovni žáků a měla by být doplněna například zmíněným slovním hodnocením alespoň v tom smyslu, že žák dostane zpětnou vazbu k tomu, proč danou známku dostal, v čem byla chyba, kde se zlepšil, kde by se mohl zlepšit do příště a podobně.
Co ještě dělá dobrý učitel pro to, aby měl fungující vztahy s rodiči dětí?
Jak jsem již zmínil v první otázce, opravdu si myslím, že základem je komunikace. Dále bych řekl, že pokud si učitel vybuduje dobrý vztah se třídou, pak se velmi často tento vztah přesune i na rodiče. Pokud tedy bude učitel vést třídu tak, že budou žáci spokojeni, budou zažívat krásné chvíle během školní docházky, pak věřím, že budou i rodiče spokojeni a budou mít s učitelem dobrý vztah.
Jsou vhodné interaktivní vztahy mezi školou a rodiči?
Interaktivní vztahy mezi školou a rodiči hrají určitě významnou roli. Škola by měla dávat rodičům informace o dění ve škole, a naopak rodiče by měli mít možnosti se k těmto věcem vyjadřovat a v některých oblastech se třeba i podílet na aktivitách ve škole. Vzájemný vztah má určitě své místo ve školství.
Pojďme k příkladům praxe. Co doporučujete dělat, co naopak nikoli?
Zvítězil jsem sice v soutěži o nejoblíbenějšího učitele, nicméně si nemyslím, že by mě to opravňovalo říkat někomu, co má nebo nemá dělat. Spíše bych mohl zmínit, co se mně osobně osvědčilo, a co bych naopak řekl, že úplně nefunguje, a osobně bych se tomu vyhnul. Každý ať si z toho vezme své. Z věcí, které jsem si za svou velice krátkou kariéru učitele oblíbil, a řekl bych, že má smysl, je podporovat například upřímné a otevřené komunikace s žáky, budovat dobré vztahy s kolegy i žáky, nebát se přiznat chybu a nevědomost, udržovat kvalitní komunikaci s rodiči, neustále se vzdělávat, inspirovat se od ostatních, převádět učivo do praxe a běžného života, aby žáci měli pocit, že se učí něco, co doopravdy využijí, a plnit to, co žákům učitel slíbí.
Kdybyste měl vybrat jedinou věc?
Řekl bych, ať je učitel prostě svůj, nepřetvařuje se a snaží se dělat to nejlepší, co dokáže. Čemu bych se naopak vyhnul, je určitě jakékoli zesměšňování žáků, pomlouvání ostatních učitelů nebo i žáků. Nehrát si na to, že vím vše a jsem dokonalý, a podobné negativní věci, které si myslím, že do školství prostě nepatří.
Kam až ve vztazích zajít? Vztah přátelský, profesionální, kamarádský…?
Pokud se bavíme o vztahu učitele s dalšími učiteli, pak je to velice individuální a může to být kombinace profesionálního vztahu s přátelským a kamarádským vztahem. Je ale naprosto v pořádku, pokud s některými kolegy člověk udržuje čistě profesionální vztah. Ve vztahu s žáky je to určitě náročnější. Zde je velice těžké najít úroveň, kde kombinujeme profesionální vztah s takovým vztahem, který v žácích probudí důvěru a přirozený respekt k učiteli. Příliš striktně profesionální vztah mi přijde stejně špatný jako příliš kamarádský vztah. Najít správnou linii je ovšem často velmi složité. Stejná situace jako u žáků je dle mého názoru i s rodiči, kde je ovšem o něco jednodušší si tu linii stanovit.
Jaký máte názor na známkování či hodnocení žáků? Známky, nebo raději slovní hodnocení a proč?
Hodnocení žáků je velmi složitá kapitola a není úplně jednoduché říct, zda se dát na cestu známkování, formativního hodnocení nebo zvolit nějakou kombinaci. Myslím, že záleží především na konkrétním typu školy, zda je ve třídě například hodně či málo žáků. Tato specifika hrají velmi důležitou roli. Osobně jsem zastánce jakési kombinace, ačkoli jsem si vědom, že mám stále na čem pracovat, a musím se v tomto směru velmi posouvat dopředu.
Nebojím se přiznat, že jsem pouze člověk, který stejně jako oni dělá chyby, a vzájemně bychom si měli pomoci s těmito chybami pracovat a zlepšovat se.
Známky mají z mého pohledu pro děti velký význam, a to především z toho důvodu, že je měly od začátku. To ale neznamená, že by se to do budoucna nemělo a nemohlo změnit. Vůbec nevidím problém v tom, kdybychom šli trochu jinou cestou a směřovali směrem ke slovnímu hodnocení. Jakou by mělo mít podobu, si ale netroufnu říct. Myslím, že známka sama o sobě nevypovídá dostatečně o úrovni žáků a měla by být doplněna například zmíněným slovním hodnocením alespoň v tom smyslu, že žák dostane zpětnou vazbu k tomu, proč danou známku dostal, v čem byla chyba, kde se zlepšil, kde by se mohl zlepšit do příště a podobně. Například trojka žákovi dá určitou zpětnou vazbu, ale ta není zdaleka dostatečná ani pro něj, ani pro rodiče. Já osobně se mám v hodnocení určitě kam posouvat a věřím, že se celé školství posune tím správným směrem a nezůstane pouze u typické věty „…ale tak to bylo vždy…“.
Jak zvládáte takzvané neposlušné žáky?
Pokud žáky, které označujete jako neposlušné, dostatečně zaměstnáme, dáme jim úkoly, které je budou bavit, a zároveň si u nich vybudujeme přirozený respekt a důvěru, věřím, že se s nimi dá pracovat velice dobře. Je potřeba pracovat s tím, že každý žák je jiný. Někdo je poslušnější více, někdo méně. Není to jednoduché, ale je to naše práce.
Hodně se diskutuje o domácích úkolech. Měly by být podle vás povinné, nebo ne?
K domácím úkolům bych řekl asi to, že velmi záleží na konkrétním předmětu či ročníku. Naprosto chápu, že je na prvním stupni potřeba doma procvičovat psaní či počítání a jiné. Zároveň bych řekl, že v tomto ohledu bychom měli pomáhat i jako rodiče a věnovat čas dětem. Jsou to přece naše děti a chceme, aby se jim do budoucna dařilo, a měli bychom jim věnovat čas. Určitě by ale úkoly neměly zabírat příliš mnoho času po vyučování, to znamená, že úkol může být, ale neměl by zabrat tři hodiny času.
Já učím na 2. stupni a myslím si, že tam je situace trochu jiná. Například v zeměpisu nevidím důvod dávat příliš často domácí úkoly. Dělám tak opravdu velmi výjimečně, spíše vůbec. Pokud ale žáci dostanou úkol na 2. stupni například z matematiky, pak k tomu je zřejmě nějaký důvod (nejsem učitel matematiky) a tato rozhodnutí učitelů plně respektuji. Opět si ovšem myslím, že by neměly zabrat příliš mnoho odpoledního času. Za mě tedy nelze říci konkrétně, zda povinné nebo nepovinné, ale řekl bych, že záleží na konkrétní situaci.
Když se vrátíme k vašemu ocenění. Čím jste si ho podle vás zasloužil?
To je asi spíš otázka na žáky.
Ano, oni to vědí, ale jak tu nominaci a vítězství vnímáte vy?
Věřím, že je to právě tím, že se snažím naplňovat alespoň některé z pozitivních aspektů, které jsem napsal v předchozích otázkách. Ani z daleka nejsem dokonalý. Nevím vše, mám špatné dny, někdy zakřičím, ale snažím se se vším pracovat, zlepšovat se a budovat si s žáky vztah, který je založený na vzájemné důvěře. Nebojím se přiznat, že jsem pouze člověk, který stejně jako oni dělá chyby, a vzájemně bychom si měli pomoci s těmito chybami pracovat a zlepšovat se.
Reklama
foto: Se svolením Dominika Simona, zdroj: Autorský článek