Vztah snacha – tchyně bývá obecně považován za nejbouřlivější. Podle psychoterapeutky Evy Labusové to tak nemusí být vždy, ale když už ano, tak to stojí za to. „Důvodem bývá, že dvě ženy bojují o jednoho muže. Anebo se také střetnou v nějakém sporu názorovém či mezigeneračním a obě trvají na tom, aby bylo po jejich. Případně se děje obojí zároveň. Uf,“ usmívá se Eva Labusová.
S čím souvisí ta rivalita? Co si my ženy potřebujeme dokazovat?
Problematické vztahy snach s tchyněmi nejspíš souvisejí s tím, že ženy obecně víc prožívají vztahové a emoční záležitosti. Matky ve srovnání s otci mívají navíc větší problém odpoutat se od svých dětí, od synů zvlášť. Výjimky samozřejmě potvrzují pravidlo, i tchán umí mladým někdy svým vměšováním a neústupností zavařit, ale potíže s tchyněmi jsou častější. Jde o to, aby tchyně pochopila – a odtruchlila – že už není první ženou v synově životě. Snachy zase nedoceňují obtížnost situace, do které se muž dostává, když je tlačen, aby v situacích vyhrocených do zvolání „buď já, nebo ona“, dramaticky volil mezi matkou a manželkou.
A může to být nějak jinak?
Pokud je muž od vlastní matky dostatečně psychicky separován, a tedy v tomto směru dospělý, fakticky vlastně emočně dospělejší než jeho matka, vytváří se svou ženou soudržný tým, takže potíže s matkou/tchyní se obvykle ukočírují. Problém nastává, pokud se mamánek máminy sukně pustit neumí, a žena až pozdě zjistí, že se provdala za nezralé dítě, dosud závislé na rozhodnutích matky či rodičů.
Proto všem tchyním, stejně jako tchánům, nezbývá než doporučit: Nevnucujte své názory ani postoje mladým. Nenarušujte jejich prostor. Nestavte se na žádnou stranu v jejich hádce. Dopřávejte jim svobodu a soukromí.
Bývá jiná situace v případě tchyně a zeť?
Ano, to bývá snazší, protože dynamika vztahu mezi zetěm a tchyní je jiná. Souvisí to právě s tím, že syn dospívá tak, že se v určitém čase od matky odpoutá, aby se k ní pak zase mohl vrátit. Dcera, je-li vztah zdravý, tohle nutně udělat nemusí. Jak praví lidová moudrost: Snacha syna odvádí, dcera – v podobě svého muže – přivádí. Naštěstí nejde o železné pravidlo. Dnes máme navíc velkou šanci své vztahy proměňovat k lepšímu na všech úrovních.
Čím starší těm mladším lezou na nervy? A naopak?
Obecně starší generaci chybí ta zmíněná schopnost nechat mladé žít po jejich a mladší generaci zase chybí velkorysost a pochopení pro stárnoucí, často emočně nezralé rodiče. Mezigeneračním vztahům dělá dobře, když jsou v nich nastaveny jasné hranice. Taky samozřejmě pomáhá, když lze o věcech otevřeně a hlavně věcně mluvit. Což nebývá pravidlem. Odehrávají se různé druhy vztahových závislostí. Model Buď takový, jakého tě potřebuji! skrývá dominanci, touhu ovládat. Model Jsem takový, jakého mne potřebuješ zase vede k nadměrné přizpůsobivosti, jenže ta pak hrozí nízkou sebeúctou a může vést až k depresivitě. Pozor i na závislost finanční, ta totiž dává donorovi taky značnou moc.
Problém se současnou prarodičovskou generací se docela často skrývá v tom, že ti starší ty mladší nechápou, a naopak. Jejich světy jsou přece tak jiné!
Přesně tak. Historicky navíc dlouho platilo, že mladší se starším prostě podřizují. To už dnes neobstojí. Dnes v našich končinách už nerozhoduje konvenční autorita typu „mám pravdu, protože jsem rodič“. Starší generace často vnímá tu mladší jako nevděčnou nebo rozmazlenou. Jenže ona sama, jak už jsem naznačila, je tou mladší zase vnímána jako emočně nevyzrálá. A skutečně starší generace bývá emočně zanedbaná. Neřeší záležitosti svého nitra. Nebyli k tomu vedeni. A právě ze svého rodičovství si pak někdy udělají hlavní metu svého života a s dospělostí svých potomků na tom nehodlají nic měnit. Aniž si to uvědomují, velmi tím svým dětem, ale i sami sobě škodí.
Emoční zralost spočívá hlavně v tom začít u sebe. Pořád jen nevinit druhé. Nabídnout místo pěsti dlaň. A hlavně jen otočit pozornost tím směrem, že k dramatům vlastního života vždy přispívám, pokud je sama živím.
Těžko to lze starším vyčítat. Neměli to snadné…
Jistě. Měli zase svoje, hodně drsné výzvy. Jejich traumata se často dotýkala až přežití – válka, nesvoboda 50. let, normalizace… Ani společenský zvrat a změna režimu pro ně nemusela být snadná, čímž připomínáme i dnes tak časté rozdělující mezigenerační střety politické a světonázorové. Souvislostem psychologické prosperity se v dětství a mládí těch starších pozornost nevěnovala a ve výchově se děly běžně věci, které dnes, z hlediska toho, co už víme o vývojových potřebách lidské osobnosti, připomínají doslova horor.
Novodobá psychologie skutečně používá termín „emočně nezralé rodičovství“, které je pro děti velmi zraňující. Až dnes víme, že pokud člověku v dětství není umožněno bezpečně odžívat náročné emoce, jakými jsou zejména strach, úzkost, smutek, vzdor a hněv, nenaučí se je proaktivně používat. Později v situacích, které takové emoce vyvolávají, takto vývojově zraněný člověk jen více či méně impulzivně, destruktivně nebo sebedestruktivně reaguje. Právě s tímhle nyní všichni potřebujeme pracovat a tímto směrem obracet svou soucitnou a hojivou pozornost.
Jak konkrétně se do sebe snacha a tchyně nejčastěji „zakousnou“?
Když spolu začnou bojovat, existuje pro jejich spory nespočet variant. Mohou se hádat o cokoliv – od vaření po výchovu dětí. Od zařízení v bytě po investice za rodinnou dovolenou. Hodně sporů se pochopitelně přenáší i mezi snachu a jejího manžela, tchynina syna.
Jak tomu předcházet?
Situaci napravuje, když se syn vůči matce zdravě vymezí. Když jí nedovolí, aby se vměšovala do záležitostí mladé rodiny. Už v Bibli stojí: Proto muž opustí otce a matku a přilne ke své ženě... To slovo opustí je klíčové. Neznamená, že by se syn měl rodičům vyhýbat. Jen připomíná, že syn to má v separaci obvykle složitější a potřebuje plné soustředění na svůj vztah s manželkou a na svou novou rodinu.
Dnes od vztahů, včetně těch nejtěsnějších, očekáváme především citové zázemí a emoční komfort. Když se v nich začneme dusit nebo máme pocit neúnosného utrpení, couváme. Mnozí ale bohužel kontakt přeruší dřív, než dokázali něco podstatného udělat pro nápravu.
Proto všem tchyním, stejně jako tchánům, nezbývá než doporučit: Nevnucujte své názory ani postoje mladým. Nenarušujte jejich prostor. Nestavte se na žádnou stranu v jejich hádce. Dopřávejte jim svobodu a soukromí. A to i tehdy, když máte pocit, že dělají chyby. Jednou jim svůj názor můžete říci, můžete i vyslovit svou zkušenost nebo varování, ale pak už se stáhněte a nechejte to jim. Udělají-li svoje chyby, poučí se na nich lépe, než budou-li tumpachoví nebo rozhádaní z vaší vynucené asistence.
Když už jsou tchyně a snacha rozhádané, co byste jim navrhla?
Aby si zkusily situaci představit očima té druhé. Aby matka pochopila, že jestli svého syna miluje, tak ho pustí. Jen tak se on k ní bude moci zase vrátit. Pokud dá matce přednost před svou ženou, jeho párový vztah bude nefunkční nebo se rozpadne. Za to může časem svou mámu nenávidět.
Starší generaci doporučuji zjistit si něco o takzvaném „novém rodičovství“. Proč se dnes děti vychovávají a vedou jinak než dřív? Trpělivě, laskavě, s naplněnou potřebou fyzické blízkosti a bez fyzických trestů? Dětský mozek potřebuje zhruba tři roky, než vyspěje natolik, aby bylo možno se s dítětem „domluvit“ slovy. Pokud rodič nebo prarodič dítě vychovává příkazy, křikem, zákazy, násilím nebo manipulací, poškozuje ho.
Snachám zase doporučuji více soucitu ke stárnoucí ženě, která sice možná patří do generace emočně nezralých, ale možná to taky ráda změní, protože kdesi hluboko v sobě cítí, že konflikt nechce, a navzdory všemu má velké srdce, které jen čeká na svou příležitost.
Můžete ještě nějak vysvětlit tu emoční zralost?
Jde o schopnost ustát a vybalancovat širokou škálu intenzivních i protichůdných emocí, a to pozitivních i negativních. Lidé s emoční zralostí jsou citliví, vnímaví, pozorní k potřebám svým i ostatních. Takzvaně aktivovali svého „vnitřního rodiče“ – k jejich emoční vybavenosti patří schopnost seberegulace, sebeútěchy, střízlivé vnímání reality, spolehlivost, schopnost myslit a cítit zároveň, schopnost pracovat s kritikou. Nechybí smysl pro humor, hravost, nadhled, respektování hranic svých i druhých lidí. Vyrovnanost v dávání a přijímání, laskavost, flexibilita, schopnost kompromisu a připravenost k vlastní proměně. A taky schopnost naplněné vítané občasné samoty a autonomie. Zní to složitě, ale vlastně jde hlavně o to začít u sebe. Pořád jen nevinit druhé. Nabídnout místo pěsti dlaň. A hlavně jen otočit pozornost tím směrem, že k dramatům vlastního života vždy přispívám, pokud je sama živím.
A co když nic přesto nepomáhá, a konflikty přetrvávají?
Pak je na místě psychoterapie nebo mediace. Nebo se doporučuje zvětšit fyzickou vzdálenost – nevidět se tak často. Dnes není výjimkou ani to, že nefunkční vztahy přestanou být zejména těmi mladšími podporovány. Příbuzensky nejbližší lidé se přestanou vídat nebo úplně ztratí kontakt. To je samozřejmě smutné. Ale v mnoha případech pochopitelné. Ti mladší, zapálení pro nové rodičovství a často na sobě pilně pracující v různých terapiích, se už nechtějí vyčerpávat nikam nevedoucími spory.
Jak nastavit pravidla tak, aby byla spokojenost na obou stranách?
Je třeba zapracovat na tom, aby mohly vzniknout rovnoprávné vzájemné vztahy, v nichž je normou vzájemný respekt k soukromí, a kde dochází k setkávání tehdy, když o to obě strany stojí. Jen tak dostávají rodiče možnost dobře vychovávat svoje děti a prarodiče nemusí mít obavu ze zneužití.
Obecně starší generaci chybí ta zmíněná schopnost nechat mladé žít po jejich a mladší generaci zase chybí velkorysost a pochopení pro stárnoucí, často emočně nezralé rodiče.
To se samozřejmě týká doby, do které jsou prarodiče soběstační. Jakmile zestárnou natolik, že se stanou závislými, nastupují nová pravidla mezigeneračního kontaktu a pomoci, ale to je zase jiné téma. Krátce – dobré ploty dělají dobré přátele, což platí i v mezigeneračním soužití. Dnes od vztahů, včetně těch nejtěsnějších, očekáváme především citové zázemí a emoční komfort. Když se v nich začneme dusit nebo máme pocit neúnosného utrpení, couváme. Mnozí ale bohužel kontakt přeruší dřív, než dokázali něco podstatného udělat pro nápravu.
Navíc jsou tu ve hře ještě vnoučata a spory o jejich výchovu.
Moudří prarodiče včas pochopí, že se dospělým dětem nemají násilím míchat do výchovy a že když jejich nevyžádané rady nejsou akceptovány, neslouží k ničemu dobrému. Situace je dnes o to složitější, že životní styl i výchova sama se za poslední čtvrtstoletí snad ani nemohly změnit víc. Dnešní manželství, resp. často už jen vztahy „na hromádce“, vznikají v jiných společenských kulisách. Také péče o děti je v mnohém jiná, často postavená na zcela nových, vědecky už ověřených, k minulosti protichůdných a v praxi dosud běžně nepřijatých pravidlech.
Pak dochází k tomu, že prarodiče nabízejí rady z minulých časů…
A svým omezeným rozhledem v tom, co je dnes uplatňováno jako žádoucí (např. uznávaná důležitost dlouhodobého kojení, spánek miminka na jednom lůžku s rodiči, nošení dítěte v šátku, důraz na zdravou stravu, respektující výchova bez trestů a odměn…) mohou mladé rodiče neskutečně iritovat. Takže pomáhá schopnost prarodičů projevit důvěru v rodičovské kompetence vlastních dětí. To přináší atmosféru smíru a mezigenerační vzájemnosti. Za sebezpytování ale stojí i postoje mladé generace.
Jako například?
Opravdu je třeba být vůči obtížně vnímaným projevům prarodičů tolik kritičtí? Řeč by tu mohla být i o tom, kolik mladých vnímá výpomoc starších jako samozřejmost, a nejednou jejich pomoci až zneužívají. A možná ještě k starosti mladších o to, zda staří vnoučata „nezkazí“. Pokud jsou primárními pečovateli dětí rodiče a u prarodičů vnoučata tráví jen přiměřený, omezený čas, pak bych se nebála toho, že prarodiče stihnou děti „zkazit“.
Je na místě zkusit se s prarodiči dohodnout o věcech, které ovlivňují zdraví dítěte, viz. např. dnes tak častá a typická prosba rodičů k prarodičům, aby dětem nedávali sladkosti, nebo aby je nenechali vysedávat před televizí. Jinak bych se ale přimlouvala za to, aby prarodičům – v čase, kdy rodiče nejsou přítomni – bylo dovoleno vytvářet si s vnoučaty vlastní a třeba i mnohem benevolentnější pravidla soužití, než mají děti doma. Pro děti jsou tyto zkušenosti s jinakostí životních stylů důležité a hodně se z nich učí. Pokud jsou ovšem pohromadě prarodiče i rodiče, mělo by vždy platit to, co řeknou rodiče.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek