Natočila řadu filmů, zejména o ženských hrdinkách. Ona sama je také bojovnice, po vystudování FAMU se rozhodla točit filmy a šla do toho naplno, sama si píše scénáře, režíruje, hraje a podílí se na chodu natáčení i následné distribuci. Eva Toulová je nadějná filmařka, která má velké sny.
„S trochou nadsázky se dá říct, že moderní žena muže k přežití nepotřebuje. Proto je pro ně uplatnění v dnešní společnosti složitější. Většinu scénářů tvořím sama a lépe se dostávám do ženského myšlení, které je emocionálnější než to mužské,“ řekla v rozhovoru.
Vystudovala jste FAMU pod vedením Věry Chytilové. Co jste se od ní naučila?
Učila nás, ať si vybíráme témata, která trápí nás osobně. Ať hledáme v sobě. Tento přístup je mi velmi blízký – i proto jsou mé hrdinky především ženské silné osobnosti podobného věku. Mimochodem, od Věry Chytilové nejvíce miluji Sedmikrásky. Autorský film – stejně provokativní jako Věra. Je v něm všechno.
Jsou tedy ve vašich filmech okamžiky, které jste sama prožila? Jdete s kůží na trh?
Určitě ano. V podstatě každá má návštěva z Prahy k nám na rodinnou Moravu byla sérií zpovědí „kdy už budu mít děti“. Téma jsem zpracovala ve svém filmu Superžena, se kterým jsem šla s kůží na trh doslova – sama jsem si v něm danou postavu i zahrála.
Myslíte si, že okolí tlačí ženy do toho, aby měly už konečně děti?
Jak kde. Vnímám velký rozdíl mezi Prahou, kde pozdní mateřství, nebo dokonce rozhodnutí nemít děti vůbec, není ničím šokujícím. Oproti tomu v malých městech a na vesnicích jde stále o něco kontroverzního. Pozoruji, že vdát se a mít děti je tam stále jakýmsi měřítkem životního úspěchu. Zároveň se tam lidi berou a mají rodiny mnohem dříve než v hlavním městě. Osobně jsem zastáncem vlastního vnitřního tempa – podle mě je to jediná cesta k osobnímu štěstí.
Mám dojem, že jsme se staly my ženy tak nezávislými, že jsme typickou roli v dnešním muži tak trochu pohřbily. Už se nežádá, aby byl jediný živitel, jsme nezávislé a nepotřebujeme zachraňovat.
A když film dotočíte, pomůže vám i zpětně k nějakému uvědomění?
V mnoha případech tomu tak skutečně je. Tím, že si píšu i scénáře, musím dané téma prozkoumat ze všech variant a úhlů. Projít různá řešení a vybrat, jakou cestou se hrdinka nakonec vydá. Zároveň musím mít nad danou postavou nadhled a chápat i linky a motivaci jednání postav ostatních. To mi dává zpětně perspektivu, kterou jsem jen čistě ze svých zkušeností na počátku neměla.
Jak vnímáte dnešní ženu?
Těžká otázka. Rozhodně svobodnější. S více možnostmi a takřka neomezenými hranicemi. Myslím, že dnešní ženy umí myslet více na sebe. Ne pro každou je rodina všechno a líbí se mi, že se najdou i takové, které umějí být samy. Dnešní ženy si zkrátka mohou vybírat. Jejich problém nastává ve chvíli, kdy si vyberou všechno. Skloubit rodinu a kariéru je nesmírně náročné.
A jak vnímáte dnešního muže?
Mám dojem, že jsme se staly my ženy tak nezávislými, že jsme typickou roli v dnešním muži tak trochu pohřbily. Už se nežádá, aby byl jediný živitel, jsme nezávislé a nepotřebujeme zachraňovat. Stejně jako jsme se osamostatnily my ženy, tak i na muže je vyvíjen větší tlak k tomu, aby se o sebe zvládli postarat bez žen – učí se vařit, starat o domácnost.
Každý by měl dělat, co ho činí šťastným, pokud tím nikomu neubližuje. Zároveň by měl mít každý stejné možnosti a práva.
Dívají se na vaše filmy především ženy? Co jim vaše filmy mohou nabídnout?
Ano, většinu mého publika tvoří opravdu ženy. Myslím, že jim nejen jako režisérka, ale i jako autorka scénáře nabízím ženský úhel pohledu, se kterým se můžou ztotožnit. Snažím se vybírat aktuální témata, která se nás žen dotýkají, jako je tlak okolí, abychom „už“ založily rodinu (ve filmu Superžena), nebo nerovné podmínky žen v práci (Láska na zakázku).
Považujete se za feministku?
Řekla bych, že ano. Rovnoprávnost je pro mě důležitá napříč pohlavími. Zároveň ale dokážu ocenit a plně respektuji ženy, které své poslání našly v roli manželek a matek. Každý by měl dělat, co ho činí šťastným, pokud tím nikomu neubližuje. Zároveň by měl mít každý stejné možnosti a práva.
Sama si píšete scénář, režírujete, hrajete ve filmu i ho produkujete. Jaká z těch rolí je pro vás nejdůležitější?
Určitě režisérka. Ostatní profese vnímám spíše doprovodně. Pouze podporují moji celkovou režijní tvorbu. Ale je pro mě důležité mít tu možnost si film i napsat, případně v něm zahrát. A se vší hrdostí se musím poplácat po rameni, že jej umím případně i produkovat a zafinancovat.
Kdybyste měla neomezený rozpočet, jaký film byste natočila?
Ráda bych natočila historický velkofilm, nejlépe ze středověku. Zároveň by mě lákaly fantasy nebo sci-fi. Tento žánr by byl nyní velmi reálný, vzhledem k rychlosti a rozvoji digitálních technologií a umělé inteligence. Otázkou ovšem zůstává, jestli bude kvůli umělé inteligenci vůbec pro profesi režiséra prostor, nebo naše povolání zanikne.
Má film podle vás ještě budoucnost? V dnešní době sociálních sítích? Budou lidé chodit do kin?
Je pravda, že po covidu se lidé naučili mnohem více sledovat VOD platformy jako Netflix, HBO a podobně. Navíc má v dnešní době dost lidí domácí kina s obřími televizemi, takže je podstatně těžší dostat diváky do kin. Chování lidí se změnilo – dnes už se chodí do kina na filmy, které jsou událostmi – dívky se oblečou do růžové a jdou s kamarádkami na Barbie, kde si dělají povinné fotky na instagramy.
Myslím, že každý herec by měl do projektu vnést něco ze sebe, něco speciálního. Nebýt „jen“ loutkou, ale přidanou hodnotou.
Co je podle vás na filmu nejtěžší?
Rozhodně financování. Nápadů bych měla milion, ale vždycky jsem silně omezená rozpočtem. Bohužel je shánění partnerů, sponzorů a investorů v dnešní době čím dál tím těžší už jen proto, že právě chodí čím dál méně do kina.
Nyní chystáte snímek Krtkův svět s hlavní mužskou postavou. Film je založený na reálném příběhu. Povíte nám o něm něco?
Krtkův svět je hraný film o kritice byrokracie reálné kauzy Krtkova Světa, což je dětský park v pražských Měcholupech, který není dodnes stoprocentně zkolaudovaný, přesto se provozuje. Jeho majitel se vzbouřil úřadům a dodnes se s nimi soudí. Jde o nesmírně zajímavou kauzu i odvážného člověka. V našem filmu jej hraje David Novotný. V dalších rolích se objeví Bára Seidlová, Bolek Polívka, Jaroslav Satoranský, Ladislav Frej, Valerie Zawadská, Igor Bareš, Oldřich Navrátil, Eva Hrušková a mnozí další. Film uvede do kin Bontonfilm 5. června 2025.
Máte vždy zajímavé herecké obsazení. Vybíráte si herce sama?
Ano. Díky tomu, že většina mých projektů vzniká jako nezávislé filmy, které se dostanou do komerční distribuce až následně, mohu si herce vybrat sama. Kolegové, kteří tvoří pod televizemi, už takovou volbu nemívají – tam už se kalkuluje s popularitou a nutností komerčního obsazení.
A jak herce oslovujete? Pošlete rovnou scénář, nebo jim nejdříve představíte námět?
Herce oslovuji až ve chvíli, kdy mám scénář. Nejprve buď já, nebo někdo z produkce zavolá s nabídkou včetně nějakého odhadu termínu realizace, což bývá pro herce důležité. Pak dochází většinou k doručení scénáře. Po jeho přečtení si nad rolí většinou s hercem sedneme a probereme, jaké jsou naše vzájemné představy. Pokud se dohodneme, nastává ještě dohoda s produkcí nad honorářem a celkovými produkčními podmínkami.
A stalo se někdy, že vám herec řekl, že by nějakou scénu předělal?
Ano, není to až tak neobvyklá situace. U většiny projektů vzniká něco „až na place“. Samozřejmě, najdou se i režiséři, kteří nepovolují žádné odchylky od scénáře. K těm ale já nepatřím. Myslím, že každý herec by měl do projektu vnést něco ze sebe, něco speciálního. Nebýt „jen“ loutkou, ale přidanou hodnotou. Mám ráda přípravy předem a do natáčení jdu většinou s jasnou představou. Pokud mi však herec nabídne nějakou zajímavou variaci nebo inovaci, byla bych proti sobě, kdybych ji odmítla. Mám štěstí, že ještě pořád točíme v příjemném tempu na jednu kameru, tak si můžeme na place „hrát“ a vymýšlet.
Reklama
foto: Se svolením Evy Toulové, zdroj: Autorský článek