Domácí násilí je častější, než si možná myslíte. Až 50 % žen se necítí ve svých domovech bezpečně, říká Valentine Švihálek, belgicko-americká vizuální umělkyně žijící v Brně a zároveň iniciátorka projektu Safe Spaces na podporu ochrany žen, který vznikl na základě její osobní zkušenosti s domácím násilím. Aktuálně v Brně probíhá výstava umělecké instalace 100 Women, která vznikla na základě dat z anonymního průzkumu, který od dubna 2024 sbírá informace o domácím násilí v Česku.
Povídaly jsme si o tom, jak vnímala násilné prostředí doma jako dítě a jak se na to dívá s odstupem času. Dále se dozvíte, jak se dá bolest přetransformovat v životní poslání, a také to, jak moc velký je domácí násilí v Česku problém a jak Valentina skrz umění obětem násilí pomáhá.
Jako dítě jsi vyrůstala v násilném prostředí. Jaké to pro tebe bylo?
Necítila jsem se v klidu. Jako dítě nevidíte širší souvislosti, protože nic jiného neznáte, a prostě věci přijímáte tak, jak jsou. Já jsem ale cítila, že to, co se u nás děje, je nějakým způsobem špatné, ale nevěděla jsem, co s tím mám dělat. Proto to doma bylo pro mě tak těžké. Byla jsem jediná, kdo dal najevo nesouhlas. Samozřejmě jsem nebyla schopna vyhodnotit ucelený obrázek toho všeho. Co konkrétně bylo špatně a proč. To přišlo až později. A já teď prostě jen chci, aby se podobné věci neopakovaly a aby se ženy s dětmi doma cítily v bezpečí.
Jako dítě jsem byla vždy umlčena a naučena nedůvěřovat tomu, co jsem viděla, slyšela a vlastně věděla. Často jsem slyšela věty typu – neviděla jsi, co jsi viděla. To se nestalo. To mě mátlo. Tehdy pro mě bylo těžké důvěřovat sama sobě a je to něco, na čem musím stále pracovat.
Samozřejmě jsem si vědoma toho, že oběťmi násilí jsou i muži. Nicméně já jsem se díky svým zkušenostem zaměřila právě na ženy a děti.
Jak s tebou rodiče tehdy komunikovali?
Jako dítě jsem byla vždy umlčena a naučena nedůvěřovat tomu, co jsem viděla, slyšela a vlastně věděla. Často jsem slyšela věty typu – neviděla jsi, co jsi viděla. To se nestalo. To mě mátlo. Tehdy pro mě bylo těžké důvěřovat sama sobě a je to něco, na čem musím stále pracovat.
Jak tě to ovlivnilo v dospělosti? Neměla jsi například potřebu vyhledávat podobně násilné či toxické partnery?
Měla jsem takové tendence, ale překvapivě jsem byla časem schopna najít svoji vlastní sílu. Uvědomila jsem si, že tohle opravdu žít nechci. Chtěla jsem to změnit a změnila jsem to. Tohle jako dospělé ženy můžeme ovlivnit. Bylo pro mě důležité, že jsem potkávala lidi se stejnou zkušeností, a tak postupně začal vznikat projekt Safe Spaces. Další ženy se začaly postupně přidávat a já jsem za to velmi vděčná. Musíme přestat být k domácímu násilí lhostejní.
Co ti nejvíce pomohlo?
Určitě lidi z okolí. Ti mi podali pomocnou ruku. Také mi poskytli právě bezpečné místo – „Safe Space“. A to samé teď chci dělat já pro ostatní.
Také mi pomohlo, že osoby, které byly domácím násilím v naší rodině zasaženy, o tom promluvily. To jsem potřebovala – aby proběhla nějaká forma validace mých pocitů.
1 ze 2 žen se necítí doma v bezpečí. 1 ze 3 zažila fyzické násilí, 2 ze 3 zažívají emocionální/psychologické zneužívání a 1 ze 4 žen zažila dokonce sexuální násilí.
Odnesla sis z toho něco pozitivního?
Určitě, bez této své zkušenosti bych nedělala to, co mi teď dává největší smysl, a to je pomoc ostatním. Je to součást mojí cesty a tak je to správně. Naše pravidelná setkání se ženami, které pořádáme, a otevřenost, která tam je, mi dávají naději. Je to ale často bolestivé, teče mnoho slz, ale i to je cesta k toleranci, porozumění a snad i ke změně a k lepší budoucnosti pro naše děti.
Můžeš s námi sdílet svoje současné aktivity, a jak ses k nim vůbec dostala?
Vždycky jsem věděla, že se problematice domácího násilí chci více věnovat. Když jsem ale začala situaci mapovat, zjistila jsem, že neexistuje dostatek relevantních statistik. Tím pádem jsem ani nemohla pochopit, jak na tom české ženy jsou. A tak jsem si statistiky začala sama utvářet. Postupně jsem začala organizovat taková intimní setkání se ženami – tzv. ženské kruhy, na kterých mohly své příběhy otevřeně sdílet.
A protože jsem zároveň umělkyně, napadlo mě, že bychom během těchto setkání, kromě sdílení našich příběhů, mohly vyrábět i květiny různých barev s různou symbolikou. A tak postupně začala vznikat instalace 100 Women. Instalace má bavlněný textilní základ, který představuje historické a současné role žen, zatímco květiny symbolizují gesta často používaná partnery k maskování bolesti a také potenciál pro život a prosperující domov. Jedna barva například značí, že jsem byla obětí apod. Také jsme vytvořily anonymní dotazník, aby se ženy nebály pod tlakem říct něco konkrétního.
To zní zajímavě. Kde je instalace k vidění?
Od 16. července do 31. srpna jsou získané poznatky představeny v prostorech Kumst v Brně. 7. listopadu bude výstava putovat i do pražské restaurace a pekárny Gram. Ještě bych ráda dodala, že kromě instalace budou k vidění i díla 5 umělkyň včetně mě a Andrei Ehret, o které jste na Flowee už psali. Projekt má i charitativní přesah, protože 30 % výtěžku z prodeje děl darujeme centru pro ženy Rosa, se kterým spolupracujeme. Srdečně na všechny akce zveme.
Reklama
Ještě bych se vrátila k tvému výzkumu. Můžeš poodhalit nějaká vaše zjištění?
Data stále sbíráme, ale už teď jsou výsledky velmi znepokojující. Podle nich se 1 z 2 žen necítí doma v bezpečí. 1 ze 3 zažila fyzické násilí, 2 ze 3 zažívají emocionální/psychologické zneužívání a 1 ze 4 žen zažila dokonce sexuální násilí. Dokud nebudeme moci toto téma otevřeně řešit, bude pro nás těžké dosáhnout nějaké změny. Mám pocit, že často vnímáme tento problém jako problém žen, které jsou oběťmi. Doufám, že se nám podaří vyřešit základní otázku, proč muži páchají takto agresivní činy v tak alarmujících počtech.
Co by měla žena dělat, pokud má pocit, že je obětí domácího násilí?
Prvním krokem je zavolat anonymní bezplatnou linku pomoci a diskutovat s vyškoleným profesionálem, zda to, co zažívá, je domácí násilí. Fyzické, verbální, psychologické, finanční, emocionální, sexuální... Existuje také skvělá aplikace Bright Sky, která může pomoci obětem bezpečně dokumentovat jejich situaci. To je velmi důležité.
Jaké jsou tvé další plány?
Momentálně se zaměřujeme na propojování žen a otevírání rozhovorů. Kvůli výstavám teď ženské kruhy neprobíhají a další kroky se budou odvíjet od potřeb komunity během výstav. Hlavně doufáme, že se prodá maximum děl, abychom pomohly s financováním centra pro ženy Rosa.
foto: Se svolením Valentiny Švihálek, zdroj: Autorský článek
