Martina Skohoutilová má dvě zaměstnání, která snad nemohou být vzdálenější. Naplno pracuje jako IT a pastevkyně, to vše ale v jednom oboru – ochrana přírody. Několikrát týdně ji můžeme potkat na pražských pastvinách, kde společně s kolegy pečuje hned o tři stáda, čítající dohromady stovku hlav. Nevyhýbá se žádné práci. Hrabe bobky, přestavuje ohradníky, seče trávu a přehání stáda, jak se říká pěšímu přemisťování z jedné lokality na druhou. To vše už osmým rokem pod hlavičkou komunitního projektu Pražská pastvina.
„Bývala jsem vyloženě „městské dítě“, které se štítí hmyzu a do přírody chodí, když ho někdo donutí. Introvert, co rád paří na kompu. Až někdy na střední škole se u mě začaly objevovat humanitární a záchranářské sklony,“ směje se Martina, která stojí za tímto bohulibým projektem.
Zdroj: Se svolením spolku Pražská pastvina
„Původně jsme měli v plánu vytvořit malou komunitu lidí a dát tak Pražanům možnost chovat někde zvířata, dojit mléko a vyrábět sýry. Tahle myšlenka se ale úplně neujala a po pár letech punku a pokusů a omylů jsme ji opustili a transformovali se v čistě ochranářský spolek,“ vysvětluje. Dnes se starají převážně o chráněná území v Českém krasu a okolí. Hlavní pastviny se nachází přímo v Praze nad Maškovým mlýnem, kde se spolek snaží podporovat zdravý ekosystém luk a jejich pestrost.
Pasením ke zdravým loukám
„Naše krajina není v dobré kondici. Buď je příliš zarostlá, nebo se naopak hospodaří moc intenzivně. Nic moc mezi tím tu není a bez správné péče dochází k vymírání hmyzu – vysoká tráva a křoví je pro ně jako hustý prales, často sečené trávníky jsou jako poušť. Naopak pestré louky poskytují potravu, úkryt i místo pro rozmnožování obrovskému množství druhů rostlin i zvířat,“ vysvětluje Martina.
Bezlesá místa jako louky, stepi nebo písčiny patří celosvětově k nejohroženějším místům na planetě – předběhly dokonce i deštné pralesy právě tím, kolik druhů je na ně vázáno a jak rychle mizí.
Spolek se specializuje zejména na ochranu a podporu motýlů, kteří jsou ukazateli zdravé krajiny. Podle Martiny se dá říci, že tam, kde jsou motýli, tam je krajina v pořádku i pro všechny ostatní druhy. A velkými pomocníky v tom jsou právě kozy, ovce a koně. „Louky, o které se staráme, jsou většinou stepi nebo lesostepi, kde se střídají květnaté trávníky se stromy a keři. Motýli potřebují nejen nektar, ale i specifické rostliny, na které mohou klást vajíčka. Naše zvířata dokáží potřebné rostlinky svými tlamičkami perfektně vypreparovat, potlačovat trávy a křoviny a ještě navíc svými kopýtky narušovat půdu. Každé zvíře se pase trochu jinak. To je přesně ta ideální kombinace, kterou louky potřebují, aby tam všechno správně fungovalo,“ dodává.
Zdroj: Se svolením spolku Pražská pastvina
Kromě pastvy se organizace zabývá i spoustou dalších aktivit. „Staráme se o stovky ovocných stromů, máme v péči několik hektarů bývalých polí, které předěláváme na motýlí louku, a šetrně včelaříme. Včela medonosná samozřejmě není nejdůležitějším opylovačem, ale je to dobrá pomůcka, jak lidi vtáhnout do fascinujícího života hmyzu a inspirovat ostatní, jak se dá včelařit s ohledem na přírodu, třeba právě péči o okolní louky. Vytváříme ostrůvky biodiverzity, kde se snažíme zachovat co největší množství druhů. Protože čím víc druhů a pestrost prostředí, tím větší stabilita celého systému – krajiny i našeho zemědělství. Zemědělství a ochrana přírody musí jít ruku v ruce.“
Dětské skupinky i osvěta
Jádro organizace tvoří šest lidí, kteří pečují o tři stáda. Jedno kozí, jedno ovčí a jedno smíšené. Což je celkem asi sto zvířat, plus pár koní. Přestože členové fungují naplno, každý z nich má ještě své druhé zaměstnání. Občas jim vypomáhá další šestice kolegů a podporuje je kolem stovky soukromých i firemních dobrovolníků. Spolupracují s dětskými skupinami a v neposlední řadě pořádají nedělní komunitní dny. Právě při nich nejlépe zjistíte, jak to u nich chodí, a můžete si dát pořádně do těla. „Aktivity záleží na ročním období, počasí a aktuálních potřebách: ohradníky, bobky, pálení větví, drobné opravy… A samozřejmě taky mazlení zvířátek,“ usmívá se Martina a dodává, že samotné pasení a přehánění zvířat je pak spíše za odměnu.
Kromě toho všeho se organizace věnuje i osvětě. „Vzděláváme veřejnost na našich akcích, na sociálních sítích, ale snažíme se měnit i mindset samotných ochranářů nebo úředníků tak, aby životní prostředí nebylo na chvostu priorit, když by mělo být na začátku. Dotýká se nás všech a proto bychom o něj měli pečovat všichni společně,“ říká Martina.
Zdroj: Se svolením spolku Pražská pastvina
Těžká práce, která má smysl
Zatímco v počátku měla Martina v organizaci na starosti administrativu, účetnictví a online svět, dnes se plně věnuje i péči o zvířata a dobrovolníky a zároveň spolupracuje s řadou dalších spolků. Její práce je také hodně fyzická. „Lezeme po příkrých kamenitých svazích, taháme dvacetilitrové kanystry s vodou, pracujeme i při vysokých teplotách, za každého počasí, nachodíme se zvířaty desítky kilometrů. Občas samozřejmě řešíme i nějaké jobovky, třeba když ohradníkem proletí divočák nebo utečou zvířata. Někomu připadá nejtěžší komunikace s lidmi, která je pak náročná psychicky. Když chcete motivovat ostatní k práci, tak ze sebe často musíte vydat i víc než 100 %,“ vysvětluje Martina.
Naše zvířata dokáží potřebné rostlinky svými tlamičkami perfektně vypreparovat, potlačovat trávy a křoviny a ještě navíc svými kopýtky narušovat půdu. Každé zvíře se pase trochu jinak. To je přesně ta ideální kombinace, kterou louky potřebují, aby tam všechno správně fungovalo.
„Kdyby mi někdo před deseti lety řekl, že jako ajťačka budu jednou pást kozy a učit lidi o ochraně přírody, nevěřila bych mu,“ směje se. Na druhou stranu se tyto dvě rozdílné pracovní pozice skvěle doplňují. On-line svět se tak prolíná s něčím skutečným, živým. „Potřebovala jsem se věnovat něčemu, za čím budou vidět výsledky. Bezlesá místa jako louky, stepi nebo písčiny patří celosvětově k nejohroženějším místům na planetě – předběhly dokonce i deštné pralesy právě tím, kolik druhů je na ně vázáno a jak rychle mizí. Většina druhů totiž nepotřebuje tmavý hustý les nebo křoví. Zrovna tak jako je dobře, že někde lesy jsou, tak je dobře, že někde naopak nejsou vůbec. Přímá ochrana přírody v terénu mi dává velký smysl, protože má podle mě ze všech ochranářských témat největší dopad. Jenom o tom nemluvíme, ale opravdu něco děláme a navíc pastva je hrozně sexy,“ usmívá se a pochvaluje si, že ochranářská komunita je plná neuvěřitelně srdečných lidí.
Jako pro většinu ochranářských organizací je jejich bolavým místem finanční stránka a lidské kapacity. A tak pokud byste rádi podpořili jejich záměr, můžete přispět na sbírkový účet 2801040757/2010. Případně přiložit ruku k dílu jako dobrovolník. Více o činnosti najdete na prazskapastvina.cz.
foto: Se svolením Martiny Skohoutilové, zdroj: Autorský článek
