Dříve byl, jak sám říká, takový „vlk z Wall street“. Měl hodně práce, peníze, úspěch. Dopřával si luxusní večeře a chodil na večírky, na kterých spolu s kolegy podvědomě zapíjel žal ze života.
Pak se rozhodl práci opustit, procestoval svět, vyzkoušel si práci v extrémních podmínkách a díky tomu začal poznávat sám sebe. Také se mu povedlo naplnit svou touhu objevit v sobě opravdového muže. Aktuálně je lektorem seberozvojových aktivit a spolupořádá i setkání zaměřené na muže, takzvané mužské kruhy.
Když bys měl porovnat sebe sama před deseti lety a dnes, v čem je rozdíl?
Celý příběh začíná v Praze, kde jsem pracoval jako realitní makléř s komerčními nemovitostmi. Po čase jsem se dostal do fáze, kdy jsem měl ve finanční rovině skoro všechno, ale ta duševní rovina strádala. Začalo se to projevovat na mém duševním i fyzickém zdraví. Chodil jsem po doktorech a taky jsem měl tendence brát návykové látky a pít hodně alkoholu. Pak přišel moment, kdy jsem si řekl, že takhle už to nejde.
Jak dlouho jsi v tom žil?
Tak dva roky. Byla to taková sociální bublina, kde jsme v podstatě všichni zapíjeli svůj žal, ale nikdo z nás by to nepřiznal. Byla to podvědomá činnost, aby člověk utekl ze života, který ho nebaví. Během toho ale nemáš šanci si to uvědomit, protože se v tom s ostatními lidmi navzájem podporujete. Bylo normální, že v pátek vyrazíš na mejdan a vrátíš se v neděli.
Představ si setkání, na kterém padesát chlapů mluví o tom, co prožívají. Funguje to jako skupinová terapie. Uvědomíš si díky tomu dost věcí o sobě. Je to hrozně silné.
Potom jsem ale začal mít reálný pocit, že uvnitř umírám a že se něco musí stát. Došlo mi, že nežiju tak, jak bych žít chtěl. A tak jsem skončil v práci a hned po výpovědní lhůtě jsem nastoupil na letadlo do Kanady, studovat program Ski guida (průvodce extrémních lyžařů, pozn. red.).
Proč zrovna tam?
Věděl jsem, že chci do hor. A tam to není žádná kavárna. Jsi v syrových podmínkách. Když se něco stane, je to velký průšvih. Je to úplně něco jiného, než na co jsi zvyklá z lyžařských středisek třeba u nás. Byl to velký skok do neznáma.
Co taková práce ski guida obnáší?
Chodíš po horách s průvodcem, který tě učí o lavinových terénech, jak vyhodnocovat počasí a tak dále. Já jsem se tak dostal s nulovými zkušenostmi mezi top lidi, profíky. Řeknu ti, že to pro mě byl docela hardcore. Takový křest ohněm. Často tam jdeš do životu nebezpečných situací, několikrát jsem se bál, že umřu. Bylo to pro mě opravdu hodně náročné. Ale i přesto jsem zůstal a dodělal to. To byl první moment, kdy jsem si řekl, že to je ono. Že chci žít víc ve spojení s přírodou. Byl jsem tam celý rok. Poznal jsem plno lidí, zažil neskutečný dobrodružství. Došlo mi, že teprve v takových extrémních situacích se člověk začne opravdu poznávat a uvidí nějaké části sebe sama, které předtím neviděl.
Co jsi o sobě zjistil?
Že jsem někdy velký posera (smích). Bylo zajímavé pozorovat lidi, kteří tam byli déle. Měli limity úplně jinde. Kde já jsem se ještě hodně bál, oni už strach neměli. Ta hranice se ale dá lehce posouvat. Za každým strachem se objevují nové světy, které můžeš objevovat. Je důležité se z toho zkrátka nepo…, ale říct si, že to je jen posun na další úroveň. A taky bylo zajímavé, že když jsem v Kanadě někomu vyprávěl o své kariéře tady v Praze, tak to vůbec nikoho nezajímalo. Je zajímalo, kdy napadne sníh, kde padají laviny a kde hrozí nebezpečí.
Byla to taková sociální bublina, kde jsme v podstatě všichni zapíjeli svůj žal, ale nikdo z nás by to nepřiznal. Byla to podvědomá činnost, aby člověk utekl ze života, který ho nebaví.
Tehdy jsem pochopil, že pro co jsem tak intenzivně žil, v některých komunitách nic neznamená a že jsou v životě úplně jiné hodnoty. A že smrt je tady. A ta ti změní život. V běžném životě nemáš šanci si to uvědomit. Určitě ne, když jedeš nad ránem taxíkem domů z večírku. (smích)
Jaké chvíle ti utkvěly v hlavě?
Momenty, kdy jsme se v horách ztratili, nebo se dostali do míst, kde hrozilo velké nebezpečí. Člověk prostě musí jít s realitou, která tam je, se všemi těmi živly…Vzpomínám si, že jakmile jsem začal tomuto životu přicházet na chuť, něco ve mně si chtělo dokázat, že mám ještě na víc. Cítil jsem potřebu jakéhosi přechodového rituálu.
V jakém smyslu?
Například indiáni mají své přechodové rituály, v rámci kterých se musí zabít zvíře a přinést jeho jazyk. Ale může to být i jiný úkol. Obecně jde o to, že v ten moment se z chlapce stává muž – ví to on a ví to celý kmen. Myslím, že tohle každý chlap v sobě má a potřebuje to udělat. A nemusí zrovna doslova přinést jazyk jelena.
Mně se stalo, že když jsme jednou na jaře byli u ledovcového jezera, které mělo asi sedm stupňů, dostal jsem nutkavou potřebu ho přeplavat. A tak jsem bez neoprenu plaval asi dvě a půl hodiny na druhou stranu. Ve světě kariéry jsem dokázal, co jsem chtěl, ale cítil jsem, že v ostatních oblastech života jsem úplné děcko.
Co ti příroda celkově dala?
V přírodě prostě cítíš pravý život. Touhu v ní pobývat jsem v sobě měl nejspíš odjakživa, ale během života v Praze jsem ji potlačoval. Nakonec jsem si ji prostě musel naplnit.
Během svého působení v Praze jsem byl takový otylý mladík. Fajnová jídla, alkohol. Chodil jsem cvičit, ale nikdy jsem neměl žádný extrémní energetický výdej. Až když jsem to zažil, došlo mi, jak moc dobře mi to dělá. Jak se pročišťuje celý organismus, když se brutálně zpotíš a sáhneš si na dno svých sil. A jak ti to dočerpá energii.
Co se dělo po návratu z Kanady?
Dál jsem cestoval. Do Japonska – to je mekka zimních sportů, potom na Srí Lanku – tam jsem se učil surfovat. Potom do Indonésie a nakonec do Nepálu. Tam jsem si potvrdil, že nejšťastnějším mě dělají hory. Potom jsem se vrátil do Česka kvůli covidu. A byl jsem trochu zoufalý. Nevěděl jsem, co budu dělat. A tak jsem se rozhodl jít takový přechod – Cesta hrdinov SNP 750 km. Vyrážíš z Bratislavy na Duklu přes hory, uděláš třicet výškových kilometrů nahoru a dolů. Trvá to asi třicet dní. Potom jsem se vrátil do Brna a týden jsem nic nedělal. Rozhodl jsem se, že na Slovensku budu pracovat jako vysokohorský nosič. Zkrátka jsem hledal svoje poslání.
Své poslání asi hledá hodně lidí. Co ti v tom pomohlo?
Já ho hledal v horách. Chodil jsem tam a komunikoval s přírodou. Ptal jsem se jí, co je to moje, co mám světu přinést. Třeba jsem šel za bouře na hřeben hor a proti větru jsem řval – řekni mi, kdo jsem? Co tady mám udělat (smích).
Indiáni mají své přechodové rituály, v rámci kterých se musí zabít zvíře a přinést jeho jazyk. Ale může to být i jiný úkol. Obecně jde o to, že v ten moment se z chlapce stává muž – ví to on a ví to celý kmen. Myslím, že tohle každý chlap v sobě má a potřebuje to udělat. A nemusí zrovna přinést jazyk jelena.
Odpověděla ti příroda?
Nic. Foukalo dál (smích). Ale ta touha to mé poslání objevit byla neskutečná. Když mi potom bylo pětatřicet, manželka mého bráchy mi dala osobností test, díky kterému mi všechno začalo dávat smysl…Vzpomněl jsem si na svoje meditace, během kterých se mi vybavovaly kanceláře a chaos v nich, a já jsem pochopil, že ty lidi potřebují pomoct, a ani o tom neví. A tak jsem začal dělat svůj projekt Vakantanka, kde pořádáme seberozvojové akce pro firmy i pro jednotlivce.
Co lidi, se kterými pracuješ, nejvíc řeší?
Lidi nejvíc řeší čas. Jsou absolutně vyčerpání, mají energetický deficit. Vyhoření jim často klepe na dveře. Taky řeší, že nemají čas na svoji rodinu a nikdy neměli možnost se zamyslet, jestli ta práce, kterou dělají, je fakt naplňuje. A rozhodně to není o tom muset dát výpověď, ale prostě si přizpůsobit pracovní pozici, komunikovat to s vedením. Zjistit, co by mě v rámci firmy třeba bavilo víc. Taky se ale zaměřuji na muže a takzvané mužské kruhy.
Můžeš přiblížit, na čem jsou mužské kruhy založené?
Na pravdě k sobě. Představ si setkání, na kterém padesát chlapů mluví o tom, co prožívají. Funguje to jako skupinová terapie. Uvědomíš si díky tomu dost věcí o sobě. Je to hrozně silné. Vidět tolik mužů, kteří si dovolí brečet a jsou sami sebou. Začali znovu cítit svoje emoce. Taky jsem se musel naučit znovu cítit. Dřív jsem to měl jinak i třeba se ženami. Byla pro mě důležitá hlavně fyzická přitažlivost. Teď už je to jiné. Musíš se otevírat postupně. První se otevřeš stejnému druhu a potom můžeš jít za ženou. Mám z mužských kruhů kámoše na život a na smrt. Celé to vychází z archetypů C.G. Junga.
Je nějaké téma, které se na kruzích nejvíc opakuje? Co muži nejvíc řeší?
Pokud to budu brát podle zájmu o jednotlivé kurzy, tak nejvíc v sobě chtějí probudit bojovníka a svou vnitřní sílu.
Je těžké dostat muže na tyhle akce?
Je to hodně těžké. Chlapi berou pláč a mluvení o pocitech jako známku slabosti. Ale někdy se dostanou v životě do situace, kdy jim dojde, že už to tak dál nejde. Dělali jsme akci, na kterou přišlo sto mužů a sto žen. Byl tam pár, který mohl jet na dovolenou kamkoliv do světa, a ta žena rozhodla, že by svého partnera chtěla vzít sem. Přijde mi, že ženy touží po tom, aby chlapi začali zase cítit. Ale úplně to nefunguje, když tam jde někdo z donucení.
Reklama
foto: Zdroj: Se svolením Davida Zukala, zdroj: Autorský článek