Amputace mi dala pokoru a víru ve své schopnosti, říká třiatřicetiletá Bára

Narodila se s vrozenou vadou nohou zvanou pes equinovarus congenitus, známou jako kososvislá noha. S touto diagnózou, která téměř neumožňuje chůzi, „přichází“ na svět jedno až dvě děti u tisíce narozených. Barbora Kafková je ale bojovnice, a tak po nespočtu operací už v dětství zvládala nejen chůzi, ale i všechny sporty včetně snowboardu, lyžování, bruslení nebo jachtingu, kterému se věnovala dokonce závodně. „V dospělosti jsem začala běhat Gladiator Race závody, loď jsem vyměnila za kiteboarding, ale především jsem objevila vášeň ve zdolávání vrcholku hor a dálkových trailů,“ říká Barbora a při tom jí září oči.

Loni v dubnu ale přišel zvrat. Jedna noha ochrnula. Téměř rok chodila o berlích, nohu už necítila a tahala ji za sebou. Jiného by taková událost položila. V Báře však zvítězila duše sportovce a sportovně vzala i zásadní životní rozhodnutí – amputaci. „Protože jsem velmi aktivní člověk, usilovala jsem o radikální změnu. Po mém rozhodnutí přišla obrovská úleva, ale zároveň i strach, který jsem se snažila vůbec nepřipouštět,“ vzpomíná na významnou změnu v běhu života.

Paniku vystřídala úleva

A první pocity? Rozporuplné. „V první moment jsem nechápala, co se děje, protože jsem nožku po probuzení z narkózy stále cítila. Když jsem se vzápětí podívala, byl to opravdu zvláštní pocit. Zasáhla mě panika, kterou ale okamžitě vystřídal pocit úlevy, že to mám za sebou. Každopádně mi hned došlo, že se mi život obrátil vzhůru nohama, cítila jsem obrovské vyčerpání a strach, že to nezvládnu. Ale ani na malou chvíli mě nenapadlo, že to vzdám, naopak. Měla jsem před sebou výzvu a šla jsem do ní,“ říká bojovnice.

Každý, kdo přijde o jakoukoliv končetinu, má na výběr. Buďto složí ruce v klín a vzdá to, nebo tomu bude čelit.

Od prvního momentu vše bere s nadhledem. Nejdříve se snažila kvůli rodině a blízkým, pro které to také nebylo vůbec jednoduché. „Věděla jsem, že když uvidí mě, jak jsem s tím v ,pohodě‘, bude i pro ně mnohem snazší situaci zvládnout. Teď už ale i já vše beru s humorem, stejně tak jako většina amputářů v mém okolí,“ usmívá se.

Návrat domů byl ale těžší, než předpokládala. Teprve v běžném fungování si člověk uvědomí, jak se během chvilky stane nesamostatným. Měla kolem sebe ale velkou podporu, nejen v nejbližší rodině. Pomohl jí i spolek amputářů, kde mohla s lidmi, kteří si prošli tím samým, sdílet své pocity. „Každý, kdo přijde o jakoukoliv končetinu, má na výběr. Buďto složí ruce v klín a vzdá to, nebo tomu bude čelit,“ říká rozhodně.

A Bára nové výzvě čelila a čelí víc než dobře. Dostala se na Rehabilitační kliniku Malvazinky, kde absolvovala Školu chůze. „ Od začátku jsem věděla, že to nebude zadarmo, že to bude chtít vůli, odhodlání a především práci, moji práci. Ale s tím jsem počítala. Měla jsem strach i obavy, a ne malé, ale byla tam i touha udělat ten první krok a to bylo mnohem silnější.“

Znovu se učit chodit

Letos v srpnu nastoupila na fitness days pobyt a začala tvrdá práce. Vzhledem ke sportovnímu duchu však Báře denní aktivity nejen vyhovovaly, ale navracely zase k její oblíbené činnosti. „Den začínal vodoléčbou, následovala společná rozcvička, posilovna, hodina chůze. Po obědě jsem měla individuální rehabilitaci, pak přišla na řadu společná aktivita v bazénu a den jsme ukončili sportovní aktivitou, která byla každý den jiná, ale cílem bylo vyzkoušet si různé sporty a třeba si najít ten, který nás bude bavit,“ usmívá se s tím, že veškerý volný čas, kterého už moc nebylo, všichni trávili společně – většinou povídáním na terase.

Bára dělala obrovské pokroky. Už po první hodině pomalu a za pomoci zvládla vyjít schody k sobě do pokoje. A ruku v ruce s tím už věřila, že tu „horu“ brzy vyleze sama, po dvou, bez berlí a s jistotou v každém kroku. „Škola chůze byla hodně intenzivní, učíte se jak nasadit protézu, udělat první krok, přenášet váhu, jak vstávat, jak se popasovat s terénem. Náročnost úkonů se postupně zvyšovala. Nácvik pak probíhal i ve venkovních prostorách. Zkoušíte chůzi do kopce i z kopce. No a na konci pobytu už jsem zvládla přejít kladinu nebo skákat na trampolíně,“ směje se.

Samozřejmě mám občas den, kdy je mi na nic, když si uvědomím, že mi prostě ten kus těla chybí. Ale těch dnů je opravdu minimálně. Naopak můžu říct, že už teď žiju lepší a plnohodnotnější život.

Dnes je velkou inspirací dalších lidem. Už tři týdny po návratu z Malvazinek prošla České středohoří a minulý víkend vyšla Sněžku, tam i zpět a po svých. „Samozřejmě mám občas den, kdy mi je na nic, když si uvědomím, že mi prostě ten kus těla chybí. Ale těch dnů je opravdu minimálně. Naopak můžu říct, že už teď žiju lepší a plnohodnotnější život. Protéza mi vrátila tu potřebnou svobodu, samostatnost a volnost. Dala mi i pocit bezpečí, získala jsem s ní větší sebevědomí a chuť opět trávit čas s lidmi a nestranit se. Také mě pomalu vrací ke sportu a k tomu, co mě baví. A úplně to nejdůležitější, co mi dala, jsou noví přátelé,“ říká spokojeně.

Nikdy se nevzdat

Že mají amputáři, jak si tito lidé říkají, smysl pro humor, o tom svědčí i vtipné historky, kterých rozhodně není málo. „Nejvíce mě pobavilo, když jsme teď na treku spali pod širákem. Protézu jsem si odložila vedle sebe na zem. V noci se k nám přidal další pár. Když paní při příchodu čelovkou zamířila na moji nohu povalující se vedle mě na zemi, začala tak křičet, že nás všechny vzbudila a sama málem omdlela.

Suma sumárum, byl to velmi náročný rok, který toho Báře vzal hodně, ale ještě víc jí toho dal. Kromě nových přátel, o které se může kdykoliv opřít, také obrovskou pokoru k životu a vděčnost. „Je to cesta, která mi i ukázala, jak dokáže být těžká, ale i to, jak dokáži být silná já. Hodně mě zformovala, ovlivnila, vlastně jsem díky tomu poznala víc sama sebe, čeho všeho jsem schopná,“ říká.

A co by poradila ostatním? „V první řadě, ať nikdy neopouští svoje sny a přání, i kdyby se jim z počátku zdály nereálné. Ať nikdy neztrácí hlavu, když spadnou, podruhé už alespoň budou vědět, jak vstát. Sama vím, že první krok bývá nejtěžší, ale taky to, že prvním to prostě všechno začíná. A navíc, když jsme byli malí a učili jsme se chodit, taky jsme to nevzdali po prvním pádu,“ dodává na závěr.