Odjakživa ho to táhlo k umělecké činnosti. Několik let hrál na housle, ale nakonec skončil za kamerou. Točení videoklipů je jeho vášeň a výsledná díla mluví za vše. Martin Hes je zkrátka mistrem svého oboru. V exkluzivním rozhovoru pro Flowee nám prozradil, jak probíhalo vytváření klipů pro houslového virtuose Jaroslava Svěceného, a dozvíme se i to, jaké byly Martinovy začátky.
Jak jste se k práci na videoklipech Jaroslava Svěceného dostal?
S Jaroslavem Svěceným jsme točili reportáž do TOP STAR magazínu na Primě. Řeč přišla i na videoklipy. Zrovna jsem totiž točil videoklip pro Honzu Bendiga. Jarda se zmínil, že by bylo dobré natočit videoklip na vážnou hudbu, a mně to přišlo jako dobrý nápad, protože to tady nikdo nedělá. Chtěl jsem vytvořit něco nevšedního a oslovit tím okruh lidí, se kterými jsem doposud neměl možnost spolupracovat. Hlavou mi od začátku vrtala myšlenka, jak klip ztvárnit, protože takových moc není, tím pádem to je celé na vaší fantazii. Dostal jsem nápad, hodil jsem to na papír a donesl ukázat Jardovi.
A pan Svěcený vám potom záměr schválil…
Jarda mi nechal zcela volnou ruku, říkal: „Já jsem machr přes hudbu, ty přes videa.“ Samozřejmě jsem s ním vše konzultoval, on je ten, kdo jde s kůží na trh, a dát zcela volnou ruku člověku, kterého sotva zná, bylo od něj hodně odvážné gesto a patří mu můj obrovský dík.
Jak dlouho trvá natočit takový videoklip?
V prvé řadě jde o to, co všechno si vymyslíte. Jestli budete točit na jednom, nebo deseti místech, s jedním člověkem, nebo s padesáti lidmi, v reálném prostředí, nebo ve studiu. Klip se dá natočit za tři hodiny, ale taky se může točit týden. My jsme první klip točili dva dny a druhý klip, Libertango, jsme sfoukli za jeden den.
Při natáčení je kameraman i 18 hodin v kuse na nohou.
Jak samotné natáčení probíhá?
Samotné natáčení už je pro mě taková třešnička na dortu. Desítky hodin příprav se mi najednou rodí pod rukama do něčeho, co není jen v mé hlavě a na připravených štosech papíru. Ale i tak je natáčení složité, jak organizačně, tak psychicky a fyzicky. Většinou se začíná v brzkých ranních hodinách, kdy se sejdeme se štábem na lokaci, připravíme kamery, světla, rekvizity, dekorace a dalších asi tisíc věcí. Pak přijdou herci, vizážistka je nalíčí, oblékne, mezitím všechny podrobně seznámím s tím, co a jak po nich budu chtít. Točíme záběr po záběru dle mojí přípravy, záběry opakujeme, a dokud nejsem spokojený, nejdeme dál. No a je rázem půlnoc, mám za sebou osmnáct hodin na nohou a intenzivního varu mozku, přemýšlím, kolik litrů kafe vypiju během střihu.
Jak dlouho výroba klipů z natočeného materiálu trvala?
První klip všeho všudy asi patnáct hodin, což je v pohodě. Druhý klip byl složitější, tam jsem si vymyslel, že taneční pasáže udělám ve stylu filmu Sin City, tanečnice bude mít červené rty, nehty, vlasy a růži ve vlasech, jinak bude obraz černobílý. Když jsem koukal na finál, bylo to takové mdlé a nevýrazné, tak jsem se pustil do „převlečení tanečnice“. Na natáčení na sobě měla modré šaty, z kterých jsem musel udělat červené. Dohromady to celé trvalo asi 190 hodin. Mezitím jsem samozřejmě natáčel, pracoval na jiných projektech… Odpoledne jsem přišel z práce, přes noc stříhal a ráno v osm byl zase na natáčení. Aby tu práci člověk mohl dělat, musí ji milovat.
Říkáte, že jste si před natáčením klipů připravil na papír krok za krokem. Už jste tedy opravdu přesně věděl, jak budou ve finále vypadat?
Ve fázi příprav klipu velmi rád zabrouzdám do dětských let a zúročím léta ve výtvarném kroužku. Kreslím si takzvaný storyboard, což je něco jako komiks. Každý obrázek je vlastně jeden záběr, do kterého si ještě píšu poznámky, jak se bude pohybovat s kamerou, kam se umístí světla, kam se herci budou pohybovat a tak dále. K tomu ještě napíšu technický scénář, což je hromada papírů s miliardou slov, kde jsou detailně popsány jednotlivé záběry. Takže jdu na plac s jasnou představou, samozřejmě že něco třeba změním, ale bez původní představy bych do toho nešel.
Jak jste se vlastně k práci s kamerou dostal?
To je rána osudu. Vždycky mě to nějakým způsobem táhlo k umělecké činnosti, mimochodem, fušoval jsem Jardovi do kšeftu, pár let jsem hrál na housle. A souběh životních událostí mě dovál až sem, na místo, kde teď jsem, a k práci, kterou dělám. Myslím si, že život je o tom, jak se k určitým životním situacím postavíte, jestli máte odvahu začít žít jinak, i když víte, že nic není jistý. Píle, cílevědomost a hlavně vytrvalost byly posledních pár let moje největší kámošky.
Martin natočil i dva klipy s Jaroslavem Svěceným – první je hudbou z pohádky Radúz a Mahulena, druhý hudbou Ennia Morricona z roku 1974, kterou v roce 1988 použil režisér Roman Polanski k filmu 48 hodin v Paříži.
Na co jste prvně točil? To jste měl kameru u sebe?
Neměl. Tenhle byznys vyžaduje „nástroje“, do kterých opravdu musíte investovat statisíce. A upřímně, neznám mladého člověka, který by místo toho, aby šel na párty, šetřil peníze na účtu. Takže na řadu přišly banky. Naštěstí jsem je nějak okouzlil a peníze mi poskytly. V obchodě s technikou jsem si připadal jak holka se zlatou kartou přítele v Pařížské.
Jak dlouho se prací s kamerou živíte?
Řekněme, že pár let už to bude. Ale tady nejde o to, jak dlouho danou práci děláte. To, že něco děláte dlouho, nemusí vždy znamenat, že to děláte dobře. A naopak. Nezáleží na tom, jestli to děláme rok nebo dvacet let, ale jakým způsobem to děláme a jak se k tomu stavíme. Řídím se tím, že člověk nesmí zůstat stát na místě, stagnovat a spokojit se s tím, že takhle to už stačí. Nestačí.
Říkal jste, že jste dělal i klip pro Honzu Bendiga. S kým jste na klipech ještě spolupracoval?
Pro Honzu Bendiga jsem dělal tři videoklipy. Spolupracoval jsem i s Honzou Muchowem na klipu k filmu Teorie tygra. Honza Muchow je pro mě obrovská kapacita v hudební branži a byl jsem strašně rád, že se mi povedlo s ním spolupracovat. A zrovna na klipu k filmu, který patří k mým nejoblíbenějším. To je prostě karma.
Kamera je zkrátka vaše láska…
Kamera není moje láska, láska je moje partnerka a dcera, kamera je moje milenka. Opravdu jí věnuji spoustu času i peněz.
foto: archiv Martina Hese
