Každý občas touží uniknout každodennímu stereotypu a cestovat, věnovat se jen sobě. Jak se žije bývalému českému podnikateli, který se rozhodl vzdát vymožeností západní společnosti, odjet na východ a zabývat se pouze duchovním růstem a meditacemi? Kdo je Václav Pavlát?
Bývalý podnikatel Václav Pavlát odjakživa cítil, že mu něco chybí. Co to bylo, pochopil až při své první návštěvě Thajska v roce 1999. O pět let později se rozhodl definitivně ukončit své podnikatelské aktivity v Čechách a věnovat se duchovní cestě a meditacím. V současnosti žije střídavě v Thajsku a Kambodži, má dva učitele meditace a přivydělává si jako průvodce. V rozhovoru jsme se ho ptali právě na meditační pobyty, které mu prý změnily život.
Václave, prozraď nám, jak ses k meditování dostal?
Když mi bylo patnáct, začal jsem se učit nejprve karate a později Kung Fu i jiná bojová umění. Můj učitel Jiří Flégel viděl velký přínos v meditaci. V souboji jde o ovládnutí soupeře, ale pokud chcete být opravdu dobrým bojovníkem, musíte se nejprve naučit ovládat sám sebe, svoji neklidnou mysl a emoce. V souboji není místo pro negativní emoce, jako je nenávist k soupeři, strach z prohry, z bolesti či ze smrti. Ve filmech bývají ukazovány velké emoce, nenávist, pomsta a souboje jsou velmi dlouhé. V praxi je to jinak. Za ideálních podmínek vše proběhne s naprosto klidnou a vyrovnanou myslí, bez pocitů a souboj trvá jen několik vteřin.
Dnes již vím, že duší nejsem bojovník (voják, sportovec, podnikatel), ale byla to zajímavá životní zkušenost.
Později jsem od bojových umění upustil, v osmnácti letech jsem začal pracovat v Německu a poté podnikat v Čechách. V této hektické a vyčerpávající době jsem se čas od času marně snažil opět pokračovat v meditování. Vše se změnilo až po roce 2003, kdy jsem začal cestovat.
Co konkrétně tě vedlo k tomu, abys vyzkoušel pobyt v ašrámu?
Většina z nás má velmi zkreslené představy z filmů a knížek o tom, jak lidé (hlavně mniši) v buddhistických zemích, jako je Thajsko, žijí a meditují. Realita je velmi odlišná. Pro první pobyt to byla hlavně zvědavost, touha po nových zkušenostech, zážitcích a informacích.
Václav Pavlát
Na svých stránkách píšeš, že první pobyt v meditačním klášteře na tebe měl neobyčejně pozitivní vliv. Můžeš to blíž specifikovat?
První „retreat“ jsem absolvoval v roce 2005 spolu se svojí přítelkyní Eleni ve Wat Suan Mokh. Tenkrát to pro mne bylo velmi těžké. Dnes se při vzpomínkách na mé problémy musím usmívat. První týden mi vadilo skoro všechno – tvrdá postel, brzké vstávání, vedro, omezená vegetariánská strava, velmi prosté podmínky, primitivní koupelna atd. Na retreatu se nesmí mluvit, pouze v naléhavých případech. Po třech dnech jsem požádal o krátký rozhovor s přítelkyní, abych se poradil, zda retreat neopustíme dříve. Asi po týdnu jsem si na podmínky zvykl a zklidnil se.
Dokud jste v klášteře, tak vám to přijde normální, takový ten klid a vnitřní vyrovnanost. Ale teprve po skončení retreatu vnímáte ten obrovský rozdíl. Neuvěřitelně silný vnitřní klid a pohodu. Měl jsem pocit, jako by se ten veškerý shon a hektický pohyb okolo děl za nějakým sklem, které mne odděluje od okolního světa, ale zároveň jsem uprostřed toho dění a můžu do něj svojí přítomností s klidem a nadhledem zasahovat. Ten pocit je úžasný, je to, jako když máte na starším počítači spoustu programů a nadbytečného balastu, a najednou vám ho někdo celý vymaže a nechá tam pouze programy, které potřebujete. Člověk lehce podlehne pocitu, že nová duševní stabilita a klid vám zůstane navždy, ale bohužel to tak není… První alkohol, běžné starosti a rozptýlení našeho světa nás zase postupně vrátí zpět, ale pozor – nikdy ne na zcela původní úroveň.
Také na svých stránkách zmiňuješ, že jsi navštívil asi 10 těchto meditačních programů. Pociťoval jsi určitý vývoj v meditování na své vlastní osobnosti s tím, jak jsi postupně těmito kurzy procházel?
Ano, samozřejmě. Každý další retreat měl pro moji psychiku již menší vliv ve smyslu změny k lepšímu, ale moje mysl se po skončení nikdy nevracela na „předretreatovskou“ úroveň. Jasně jsem cítil duchovní postup a trvalé změny k lepšímu.
Jaký typ meditace bys doporučil začátečníkům a v čem spočívá?
Nejjednodušší, ale přitom velmi efektivní je vědomé pozorování dechu, metoda zvaná Vipassaná Anápánasati. Málo kdo to ví, ale právě za pomoci této techniky dosáhl Buddha osvícení.
Co pro tebe bylo během retreatů nejtěžší?
Nejen pro mne, ale pro většinu mužů je problém číslo jedna – sexualita. Jestliže máte silnou sexualitu, pak je prakticky nemožné přežít dva týdny v celibátu, zároveň se soustředit dovnitř (do vlastní mysli) a současně nebýt obtěžován myšlenkami na sex. Samozřejmě na to existují meditační techniky, ale ty na mne tenkrát nějak nefungovali. V praxi to vypadá tak, že se snažíte meditovat (neboli se plně soustředit na předmět meditace), zavřete oči, a ač o to vůbec nestojíte, vidíte to, po čem touží vaše sexualita…
Další překážkou je brzké vstávání, s tím související nedostatek spánku a následná ospalost (otupělost), s tou se těžko bojuje.
Poslední velký problém bývá pro nás Evropany meditační pozice. Každé malé dítě předškolního věku a každý Thajec dokáže delší dobu pohodlně sedět na zemi. My jsme bohužel zdegenerováni naší civilizací a musíme se to za cenu velkého utrpení opět naučit.
Na svých cestách jsem potkal spoustu zajímavých lidí.
Máš nějaký inspirativní zážitek, který se ti stal, nebo zajímavého člověka, kterého jsi potkal?
Jeden čas jsem hodně cestoval po Kambodži a navštěvoval ty, kteří se aktivně zabývají bílou magií. Také jsem sbíral magické obrázky, které jsou vyráběny pro místní lidi na ochranu osob, obydlí či na prosperitu. Při takovém cestování narazíte jak na podvodníky, tak na nezapomenutelné lidi. Jedna žena v Phnom Penh (hlavní město Kambodže) nechává do svého těla vtělit duši svého nadpozemského učitele. Po vtělení s ním můžete mít rozhovor. To bylo velmi zajímavé. Dostal jsem celkem deset odpovědí, přičemž jsem vyslovil pouze tři otázky, na další tři otázky jsem jen myslel a na ty další jsem ani nemyslel, ale v minulosti jsem několik let hledal odpovědi.
Máš dva učitele meditace...
Thajský učitel Loon je ve věku asi tak mého otce, přesto máme spolu velmi bratrský vztah, jsme takové spřízněné duše. Moje thajština je velmi jednoduchá a jeho angličtina také, takže na filozofické rozhovory můžeme zapomenout, přesto si velmi dobře rozumíme a máme totožný smysl pro humor. Asi vám to přijde nesmyslné – jak mne může něco učit, když každý mluvíme jinou řečí? Jestliže potřebuje vysvětlit nějaké meditační techniky, tak používáme překladatele. Většina benefitů spočívá ale v blízké přítomnosti mistra. Jako žák máte dovoleno využívat jeho energii k vlastnímu sebezdokonalení. Nemám na mysli kvantitativní energii (životní energii si musíme zaopatřovat každý sám), ale kvalitativní.
Kambodžský učitel žije velmi asketickým způsobem života. Jeho nároky na mne jsou poněkud přísnější a jeho učení je více zaměřené na meditační techniky za jistým účelem.
Oba dva žijí podle Buddhova učení a oba občas kritizují ostatní mnichy za jejich nevhodné chování či nesprávné následování Buddhova odkazu, za což mnohdy jsou a mnohdy nejsou populární.
Komu bys pobyt v meditačním centru doporučil a je nějaké konkrétní místo ideální pro začátečníky?
Retreat bych doporučil naprosto všem. Výjimku bych udělal pouze u duševně nemocných nebo lidí, již jsou silně závislí na drogách a nedokážou dva týdny abstinovat – nemám na mysli jen ty „smrtelně nebezpečné“ a zakázané drogy, ale vše, na čem je možné získat závislost. Takovíto lidé potřebují něco trochu jiného, více individuálního.
Napoprvé jednoznačně doporučuji meditační centrum Wat Dipabhávan na ostrově Ko Samui v jižním Thajsku. Mají tam nádhernou přírodu, vynikající vegetariánskou kuchyni. Kurzy jsou tam kratší – 3 nebo 7 dní.
Pro pokročilé Wat Suan Mokh v provincii Surat Thani na jihu Thajska.
Wat Dipabhávan je mladší odnoží Wat Suan Mokh a oba opaté jsou bratři, které dobře znám.
Co pro tebe znamená štěstí?
Dle mého pohledu na svět můžeme štěstí definovat jako velmi příjemný pocit z nějakého vjemu či prožitku. A opravdové štěstí je, když tento pocit není závislý na vnějších okolnostech, když samovolně vyvěrá z naší duše. Neboli když zdrojem pocitu štěstí je již pouhá vlastní existence v tomto velmi zajímavém časoprostoru, plném barevné a tvárné hmoty.
Štěstím je tedy podle mne mít mysl, která je většinu dne šťastná, protože JE a ne protože zrovna vyhrála ve sportce, nebo že si koupila nějaký budoucí odpadek (ať už je to auto, mobil nebo nějaká jiná hračka).
Více informací o Václavu Pavlátovi, meditacích i Thajsku a Kambodže najdete na Facebooku či webových stránkách.
foto: Shutterstock, archiv
