V zahradní restauraci seděli čtyři letití kamarádi. Všichni úspěšní, zajištění. Spolužáci občas pozvali některé spolužačky do svého mužského kruhu, dnes i mě. Obvykle se trumfovali, kolik kdo ujel na kole, jak jsou dobří na sjezdovce, posuzovali denní počet kroků či kilometrů, jak rostou akcie, či šlape firma. Mnohokrát samozřejmě probírali ženy, své i cizí, a občas zdravotní stav.
Reklama
Tentokrát se bavili o škole. Ne o své, tu mají dávno za sebou, ale o studiu svých dětí. Klikaři. Všichni mají krásnou dceru, sportovkyni, šikovnou skoro na všechno a navíc ještě chytrou. A tak jsem slyšela, že jedna začne studovat na Harvardu, druhá pokračuje v New Yorku, třetí končí v Paříži a čtvrtá si prodlouží Sydney. Líbilo se mi, že dívky se dostaly na univerzity ve velké mezinárodní konkurenci, o přijetí rozhoduje pořadí, s penězi rodičů se počítá automaticky.
To, že tatínka studium něco stojí, je věc druhá, protože je více rodičů, kteří mají na zaplacení školy, než dětí, které na ni mají „hlavu“. Když se chlubili studijními úspěchy dcer, byli pyšní, něžní, hrdí, nadšení a velmi lidští. Jiní než chlubilové s počty najetých kilometrů.
Znám je všechny spoustu let, a tak vím, že jejich manželky jsou inženýrka, soudkyně, učitelka a lékařka. A taky, že každý má milenku. Jedna je kadeřnice, druhá předcvičuje ve fitku, třetí dělá pedikúru a čtvrtá je kosmetička.
...
„Jirko,“ zeptala jsem se, když mě spolužák vezl na metro, „co se ti líbí na tvé kadeřnici Janě kromě toho, že je hezká? Čím tě přitahuje nejvíc?“ Jiří se rozzářil! Rozplýval se, jak je s ní šťastný, protože si vždy odpočine, je s ní pohoda a klid. Když Jana povídá, nemusí nad ničím přemýšlet, všechno je jednoduché a nekomplikované. Mozkový veget, jaký jinde nemám, ocenil své štěstí nadšeně.
„Toho se ovšem žádný muž u tvé dcery nedočká!" vypadlo ze mě. Nikdy se na mě nepodíval tak zlostně. Jiskry, které mu létaly z očí, mě propalovaly. Co to plácáš? Vůbec nic nechápeš?! Moje dcera nikdy nebude ničí milenka! Moje dcera bude vždy a jedině manželka!
foto: Shutterstock