Každého patnáctého dne v měsíci je ráno stejné: udělám si perfektní manikúru, opiluju nehty, ostříhám kůžičku, ošetřím olejíčkem, vyberu jeden z ostře červených laků a pečlivě si nalakuju nehty. Nalíčím se, hezky sexy se obléknu, pak nasednu na tramvaj a jedu za ním.
Reklama
Když jsem se s Martinem seznámila, bylo mi pětadvacet. Líbila jsem se mu celá, i to, jak jsem chodila pečlivě nalíčená a upravená. Asi po čtvrtroce známosti se na mě prosebně koukal.
„Micinko, já bych od tebe něco chtěl.“ Jmenuju se Milena, ale on mi říkal kočičko, micinko a tak podobně.
Začalo mi tlouci srdce a zatajila jsem dech. „Co by to mělo být?“
Nadechl se a vyhrknul: „Micinko, ty jsi moje kočička a kočičky mají drápky.“
Podívala jsem se na své ruce, co by si s mými nehty asi představoval?
„Mně se moc líbí, když má holka hezky nalakované nehty. Červeně!“ vypadlo z něj.
Docela jsem si oddychla. Nosila jsem tehdy nehty nahaté a jeho přání, abych si je zdobila, jsem hned druhý den splnila. Od té doby jsem si lakovala nehty pořád. I když byly děti malé. Martin, když byly bez laku, tak mi dal pusu a zeptal se: „Kdepak má moje kočička drápky?“ Tehdy žádné gelové, co vydrží měsíc, nebyly.
Když si vzpomenu, co času jsem strávila lakováním a odlakováním, tak bych za tu dobu mohla umět třeba španělsky. Ale k čemu by Martinovi byla moje španělština?
...
Už dvacet let jsem vdova. Když manžel umřel, hned jsem šla s nehty zase do nahata.
Na hrob chodím každého patnáctého v měsíci, na výročí našeho seznámení i svatby. Ráno se nalíčím, hezky obléknu, nalakuju si nehty, pak koupím kytku a jedu za ním.
Tam mu řeknu, co je nového, co děti, co vnoučata, a ukážu červené drápky.
„Martine, vím, že jsi to měl rád, kvůli tobě si je budu lakovat do konce života!“ V mysli mu dám pusu a vzpomenu si na všechno hezké, co jsme za život prožili.
Jen co se vrátím domů, vezmu odlakovač a červený lak odstraním.
foto: Profimedia