Kdo mě bezvýhradně miluje a chce být stále se mnou i v noci a neopustí mě za nic na světě? Jsou to mé tukové buňky! I můj pes se beze mě na chvilku obejde, buňky se ale nalepí a drží.
Kdyby nebylo diet, nebylo by skoro o čem psát. Jen o vaření, což je druhá strana barikády. Recepty a pořady o vaření jsou s dietami spojené pupeční šňůrou. Perpetuum mobile se snad vymyslet dá, ale vyladit vábení dobrot s touhou po dokonalé štíhlosti je pravděpodobně zcela neuskutečnitelné. Buď si dát do trumpety, nebo uždibovat a hladovět. Přeloženo, buď mít mysl veselou, nebo umořenou.
Jsem si jista, že mé tělo si namodelovalo váhu, která se mu líbí. Intenzivním sportováním a střídmou stravou snížím hmotnost o dvě kila. Pak se najím a mám je zpátky, ale když pokračuji v hodování, hmotnost se nezvyšuje. Je to vlastně souboj s kalhotami, aby v pase netlačily. My, velký holky, jsme na tom podobně.
Rozhodla jsem se, že přece jenom podniknu na tukové buňky frontální útok. Spojením předvelikonočního detoxu a cvičením. Ve sklepě se mi práší na rotoped, který jsem tam nechala přenést, když mi přestal vyhovovat jako věšák. Sousedi ho vyvlekli a já jsem ladila místo, kde se mi bude dobře šlapat. S uspokojením jsem ho našla, uvelebila, ale nějak nemožně jsem uklouzla a kolenem jsem vrazila do šlapky a šlapka se trefila do brňavky. Řvala jsem na celý Středočeský kraj. Koleno mažu všemi vhodnými mastmi a pajdám.
Zraněná se lituju a přemýšlím, jestli by mě z nedostatku potravy nerozbolel žaludek? A tak si pouštím pořady, kde pěkně inspirativně vaří!
Z rotopedu bude zase věšák, než se přesune do sklepa. A moje mysl je konstantně pozitivní.
foto: Pexels.com
