Scházíme se každých pět let a sjede se skoro celý kruh z celé republiky, patnáct holek a čtyři kluci. Kdysi jsme si ukazovali fotky dětí, spolužáci i další nové manželky a domy, které pro ně postavili.
Dnes se zajímáme o to, co kdo dělá. Hned začala hádka. Na jedné straně holky, co jsou dnes ředitelky finančních úřadů, přísně upozorňovaly na finanční nekázeň, na druhé tři podnikatelé, kteří se rvali za to, jak špatné jsou zákony, a ony je chtějí přivést na mizinu. Zírala jsem, jak oddané výběrčí Ministerstvo financí má, a všichni jsme slyšeli přednášku, že daně se prostě platit musejí!
Jarda přišel poslední, asi si myslel, že jsme se chlubili fotkami vnoučat, a on už má tři, to víme z posledního setkání. „Tak já vám něco ukážu, že budete zírat,“ pravil rozšafně. Čekali jsme novou manželku či dům. Z fotky v mobilu jsme ale nic nechápali.
„No to jsou přece moje nový kyčle!“ A začal líčit průběh dvou operací a předvedl výsledek, že už pajdá docela obstojně. Spolužáci nemohli nechat pozornost, kterou na sebe upoutal, jen tak.
„To je toho!“ zvolal rozšafně Tomáš. „Já jsem měl infarkt!“
„Trapáci, já mám za sebou operaci žlučníku, dva bypassy a taky cukrovku!“ chlubil se Daniel.
„To je toho, já jsem po chemoterapii!,“ kontroval David.
Když došlo na prostaty, tak jsme naše podnikatele s jejich furiantským poměřováním vyloučily k vedlejšímu stolu, kam se rychle přesunuli a ukazovali si různé části těla.
My, velký holky, jsme se bavily o politice, zejména domácí, částečně zahraniční a shodly se na vztahu k Burundi Urundi.
Kluci vytáhli jakési krabičky, šla jsem se mrknout, co to je, byly to lékovky. Vysypali svoje prášky a trumfovali se, kolik jich kdo za den má a kdo je má barevnější.
My jsme probraly nové druhy zpevňujících cvičení, doporučily si, kde dobře dělají víčka a kam na dovolenou.
Pokud na další sraz spolužáci vůbec přijdou, tak buď o holi, nebo na invalidním vozíku.
My holky si ale budeme vzájemně chválit pozitivní výsledek plastických vylepšení.
