Ještě na začátku století bylo plánování dovolené spojené nejdříve s výletem do místní cestovní kanceláře. Dnes už stačí v podstatě jen telefon. Cestujeme rychleji a jednodušeji, máme k dispozici víc informací a digitálních nástrojů. Technologie náš život zjednodušují a svět zmenšují. Ale i tyhle výhody mají samozřejmě svá "ale". Zvlášť, když vás přátelé zavedou do lehké digitální paranoie.
Reklama
Mé cestě do Izraele předcházely spíše přípravy nedůsledné. Nejdřív jsem kontaktovala své dva izraelské přátele s prosbou o doporučení, a když jsem se nic nedozvěděla, obrátila se na své známé tady v Česku, kteří v Izraeli byli. Od jednoho z nich mi bylo namísto památek výrazně doporučeno smazat všechny kyberstopy, které by mi mohly při vstupu do země působit problémy.
Arabská stopa
Trochu jsem se vyděsila a rozhodla se svoji online prezenci prozkoumat a poupravit. Jako první mě napadlo ze svého profilu na Couchsurfingu odstranit údaje o mých návštěvách muslimských zemí (Írán, Emiráty, Tunisko, Malajsie, Turecko). Až pak jsem si s hrůzou uvědomila, že mám na profilu množství veřejných referencí od lidí, které jsem v těchto státech navštívila. Ty ale smazat nelze (a ani bych to dělat nechtěla). Proto jsem si narychlo změnila jméno a datum narození (jak mě vůbec mohlo napadnout uvádět pravdivé údaje!?).
Protože jsem se svým jménem jediná na světě, bude mít pasová nebo jakákoli jiná kontrola práci ještě snadnější.
Také jsem smazala záznam o svém zaměstnání (přece jen novinařina může znít podezřele a bůh ví, o čem všem jsem to už psala...). To jsem si ale neuvědomila, že své zaměstnání mám pravdivě uvedeno i na LinkedInu a na Instagramu. Jméno jsem si tedy změnila i tam. Na Googlu ale nějakou dobu trvá, než se změny ve vyhledávání projeví. Pozdě. A protože jsem se svým jménem jediná na světě, bude mít pasová nebo jakákoli jiná kontrola práci ještě snadnější.
Není cesty zpět
Když jde o pasovou kontrolu, musela jsem si také udělat nový pas (v tom starém bylo až příliš exotických důkazů). Ten mi přišel několik dní před odletem, takže jsem neměla šanci ho nikdy předtím použít. Nezbývá než doufat, že papírové stránky zející prázdnotou (a ty internetové daty překypující) nevyvolají přílišné podezření.
Moje digitální stopa už je rozšlapaná po všech koutech internetu.
Paranoia se ale ozvala tak jako tak. Mám si odebrat z přátel své arabské známé? Za těch devět let užívání Facebooku jsem jich asi pár nasbírala. Měla bych z telefonu odinstalovat Telegram, přes který komunikuji s několika lidmi z Íránu? No co, moje digitální stopa už je rozšlapaná po všech koutech internetu a cesty zpět není. Snad nebudou na hranicích moc přísní.
S razítkem z arabských států se musí v Izraeli opatrně. Naštěstí máte na vysvětlování i tři hodiny čas
Konec materialismu
Kromě pasu s sebou vlastně nic papírového nemám. Mapu, průvodce ani plán cesty. Jen smartphone, nabíječku a powerbanku. V telefonu čerstvě staženou aplikaci Ryanair (abych si nemusela tisknout letenku), Airbnb (ať nemusím bydlet v hotelích), Google Translate (který mi umožní použít kameru telefonu, načíst nápis v hebrejštině a okamžitě přeložit do angličtiny), Couchsurfing (přes který jsem si ještě před odjezdem domluvila několik schůzek s místními, kteří mi pomohou lépe poznat místní kulturu) a samozřejmě Google mapy se staženou offline mapou Izraele.
Na letiště se mám dostavit aspoň o tři hodiny dřív kvůli dalším výslechům.
Z elektroniky mám s sebou ještě foťák a notebook, do něhož jsem si před odjezdem stáhla třístránkový pdf dokument „Learn how to use your DSLR camera with this easy photography tutorial“, který si hodlám přečíst v autobuse a dohonit nějaké ty fotografické schopnosti, a osmistránkový dokument „A brief history of Israel and the Jewish people“. No protože... kdo dnes stíhá číst knihy a chodit na kurzy, že. Neberu si dokonce ani papírové peníze – počítám s tím, že nebude problém všude platit kartou. A když tak si někde vyberu.
A co ten odlet?
Samozřejmě všechno dobře dopadlo. Tedy prozatím. Prošla jsem jen asi třicetivteřinovým zdánlivě nezaujatým rozhovorem na téma, proč do země jedu, koho tam znám a jak dlouho chci zůstat. Odpovědi jsem naštěstí znala. Pak jsem dostala kartičku s povolením ke vstupu a mohla si jít vyzvednout věci.
Uvidíme, jak to bude při odletu. Na letiště se mám dostavit aspoň o tři hodiny dřív kvůli dalším výslechům. Doufám, že kartu neztratím, aby se to nějak nezadrhlo. A hlavně, že se mi nerozbije telefon. To už bych se možná nikdy nevrátila. Nepamatuju si totiž žádná hesla. A i kdybych se vrátila, byla bych ztracená.
foto: Shutterstock