Server Peníze.cz se ptal expertů: Jak nebýt digitální otrok?

Jsou pro vás technologie dobrý sluha, nebo zlý pán? Dokážete vydržet offline? Lidé ze světa ekonomie, podnikání, kultury, publicistiky a psychologie na serveru Peníze.cz radí, jak se z mobilů a počítačů nezbláznit.

Reklama

Jak dlouho vydržíte bez mobilu v ruce? Nesledovat zpravodajství, neprohlížet Facebook a Instagram, nekontrolovat mailovou schránku a nehrát online hry? Stále víc lidí s tím má velké problémy. To samé platí o práci u počítače. Kolik minut na něm dokážete soustavně pracovat, aniž jste se museli podívat, co „důležitého“ se právě děje na síti?

Dát si digitální detox

Částečným řešením může být digitální detox. Pročištění hlavy, totální odpojení se od online světa a všech technologických vychytávek, o kterých si myslíme, že nám usnadňují život. Ostatně i proto se server Peníze.cz stal mediálním partnerem projektu #denoffline, který v sobotu 29. září pořádal web Flowee.cz.

Jak vyzrát na digitální roztěkanost, jak si digitální technologie nepustit příliš k tělu, jak je využít při práci ve svůj prospěch?

Jak to ale udělat, když se úplně odpojit nemůžeme nebo ani nechceme? Jak být při práci v digitálním prostředí efektivní a udržet si stoprocentní pozornost? Zkrátka jak si vzít ze sítě jen to užitečné a neztrácet čas hloupostmi? To je oříšek, který vyžaduje soustavnější úsilí a správné návyky.

Server Peníze.cz se ptal zajímavých osobností na to, jak vyzrát na digitální roztěkanost, jak si digitální technologie nepustit příliš k tělu, jak je využít při práci ve svůj prospěch a nestát se jejich otrokem, kterému život víc zkomplikují, než usnadní.

Robert Vlach

freelancer, majitel portálu Na volné noze

Už když jsem v roce 2009 psal svůj první článek o užití sociálních sítí v podnikání, poprosil jsem Davida Šmahela z FSS MU Brno o vyjádření k jejich návykovosti. Byl toho názoru, že jde spíš o symptom než příčinu. Uběhla dekáda a dnes jde zřejmě o větší problém, než se tehdy zdálo — doporučuji třeba šokující shrnutí v knize Adama Altera Neodolatelné (Host, 2018) nebo ryze praktický manifest Cala Newporta Hluboká práce (Melvil, 2016), který radí vypínat invazivní technologie a notifikace úplně. Problém je, zdá se, podobný jako s junk-foodem: Úspěšné jsou často ty produkty, které rádi, dlouho a opakovaně konzumujeme. Výrobce má tedy jasnou incentivu posilovat jejich návykovost.

Snažím se vzít si z každé technologie jen to nejlepší.

Osobně proto: Pěstuji hlubokou práci. Nepoužívám gadgety. Omezuji použití e-mailu i sítí na rozumné minimum. Využívám behaviorální pomůcky a blokátory jako Anti-Social, Kill News Feed, Demetricator či Můžu to zvednout? A snažím se vzít si z každé technologie jen to nejlepší.

Jan Majer

šéfredaktor Psychologie.cz

Ty otázky prozrazují, jak zatvrzele postaru pořád přemýšlíme. Zotročoval nás před třiceti lety gramofon, telefon, kazeťák, foťák nebo schránka na dopisy? Tehdejší i dnešní technologie jsou boží. My ne, jsme lidi. Když už se znepokojení ohledně negativního vlivu technologií dostaví, zkuste popřemýšlet, k čemu třeba mobil nebo Facebook nejvíc používáte. Co to prozrazuje o vašich potřebách. V čem je naplňují, čím se naopak projevují vaše nedostatky.

Vinit z našeho selhávání komunikační nástroje je jako vyčítat vlastním dětem, že jsou rozmazlené.

Vinit z našeho selhávání komunikační nástroje je jako vyčítat vlastním dětem, že jsou rozmazlené. A odmítat nové technologie je jako schovávat sám před sebou zrcadlo. Jedno základní pravidlo ale přece jen připomenu: věnujte co největší část své pozornosti tomu, co právě děláte. Když pustíte muziku, poslouchejte muziku. Když otevřete Facebook, čtěte si a užívejte komunikaci s lidmi, kteří vás baví a zajímají. Nenadávejte si, že už zase a že tak dlouho. Soustřeďte se na věc, kterou máte před sebou, stejně jako při každé jiné činnosti v životě.

Jan Müller

publicista, ředitel Flowee.cz

Digitální komunikaci zprostředkovávají nejbohatší firmy světa, které tvrdě pracují na tom, abychom strávili online co nejvíc času, abychom byli na sociálních sítích a aplikacích závislí. Jak řekl Jaron Lanier, velký kritik online světa: „Jsme podrobováni výcviku jako psi, abychom klikali a lajkovali a telefonovali a sdíleli a fotili co nejvíc.“ Neměli bychom být jako poslušný pes, ale jako svobodomyslná kočka. Užít si online světa, využít jeho výhody, ale nenechat se ochočit. Nestát se přírodním zdrojem, ze kterého velké firmy a státy přes stále lepší roboty těží data, aby měly stále lepší algoritmy a pomocí nich nás lépe ovládali a prodávali nám nejen své produkty, ale také myšlenky, emoce anebo vidění světa.

Neměli bychom být jako poslušný pes, ale jako svobodomyslná kočka.

V sobotu 29. září jsem si dal digitální detox. Část dne jsem pracoval, ale psal jsem jen tužkou do bloku, část dne jsem prožil na chatě v křivoklátských lesích s dcerou při hraní karet a deskových her. Měl jsem příjemný pocit, že se mi konečně nikdo nedovolá a nebudu nikde pozdě, nemusím nic řešit – je přece #denoffline, takže to všichni pochopí. Občas jsem se přistihl, že se chci podívat na aplikaci o počasí nebo si vyhledat, jestli mají otevřeno v restauraci… Ale stejně to byla nádhera! Spoustu času jsem proseděl na sluníčku a lelkoval. Nicnedělání je někdy velmi produktivní forma meditace. Myšlenky a pocity jen tak putují a člověka napadne spousta věcí, které by v běžném informačním šumu zapadly.

Lukáš Kovanda

hlavní ekonom Czech Fund

Myslím, že stojí za zvážení řídit se následujícími principy:

Zaprvé, vystříhat se na sociálních sítích vyvěšování čehokoli, co není určeno pro veškeré lidstvo. Nyní i v budoucnu. Zadruhé, psát na sociální sítě jen to, co jsem schopen komukoli a kdykoli říci osobně do očí.

Jedna jediná upřímná pochvala vyřčená osobně a s úsměvem do očí vydá za tisíce lajků.

Zatřetí, vždycky si dobře uvědomovat, že sociální sítě neodrážejí realitu. Lidé se na nich prezentují spíš ve šťastných než smutných chvílích. Spíš se chlubí úspěchy, než by přiznávali prohry a selhání. A naopak, vaši oponenti, třeba názoroví, k vám jsou zpravidla kritičtější, nesmlouvavější, drsnější i drzejší právě na sítích než pak v realitě.

Začtvrté, nereagovat na anonymy a zjevné trolly. Zapáté, vědět, že jedna jediná upřímná pochvala vyřčená osobně a s úsměvem do očí vydá za tisíce lajků, ať už jste jejím původcem, nebo adresátem. Jeden skutečný osobní přítel vydá třeba za statisíce, ba miliony followerů, síťových „přátel“ či „kontaktů“. 

Roman Týc

umělec, aktivista a zakladatel Paralelní Polis

Pamatuji si na dobu mého dětství, kdy se říkalo, že je televize špatná, protože u ní lidé neustále sedí. Už tehdy jsem si říkal, že špatná není přece televize, ale lidé, kteří nemají jinou životní náplň. Také si vzpomínám na dobu příchodu mobilních telefonů, kdy se mi moje starší sestra smála, když jsem si svůj první mobil pořídil. Do tří let měla mobil ona, její manžel i jejich dvě děti předškolního věku.

To, co si k sobě lidé dovolí ve virtuálním prostředí, by si v realitě nikdy nedovolili. Buďme proto víc reální.

Příchodem internetu dostala společnost další nezměrnou dimenzi veřejného prostoru, tedy prostředí pro setkávání lidí. Sociální sítě změnily veškerá pravidla pro takové setkávání. Díky Facebooku jsme se setkali se spolužáky, které jsme neviděli spousty let, a zprvu jsme měli velkou radost. Časem jsme se vyděsili jejich příspěvky, začali je přesvědčovat o opaku, potom se s nimi hádat a nakonec je pomalu mažeme a necháváme si jen ty, kteří nás jiným názorem nevyvádějí z míry.

Že lidé mají různé pohledy na svět, je normální. Že bychom s nimi seděli nonstop několik let v jedné hospodě na třídním srazu, už ale normální není. Naučme se proto pracovat s novými technologiemi střízlivě a neprojektujme si do virtuálního prostředí reálné praktiky. Reálný život bude vždy plastičtější, a je to právě plochost virtuálního prostředí, co nás nabádá používat zkratkovitá řešení. Tedy scházejme se v kavárnách, na ulici, v hospodách, v kinech i divadlech. Koncert na YouTube přece není totéž, jako kolektivní zpěv. Ani přenos hokejového utkání nezprostředkuje kolektivní prožitek na stadionu. To, co si k sobě lidé dovolí ve virtuálním prostředí, by si v realitě nikdy nedovolili. Buďme proto víc reální.

Tomáš Studeník

pořadatel Smart Health Hackatonu a českých FuckUp Nights

Digitální technologie mě pomaličku polehoučku zotročují. Nárokují si stále větší část mého dne, mojí energie a lásky. Přistihnu se, jak si otírám umatlané sklíčko iPhonu, aby mu to slušelo, fešákovi. Ukládám se každý večer poblíž své drahé mobilní hračky, před spaním jí dám hezky napapat, aby mi v noci nepípala a červeně neplakala. Je to takový milý parazit, kterého si nosím celý den na srdci. Vyřizuje mi do ouška zprávy od mých „blízkých“, a při tom je blíž než kterýkoli z nich. Jsem jeho otrokem a je mi krásně.

Rezignoval jsem na to jít proti proudu. Moje myšlení a způsob života se naopak přizpůsobil technologiím.

Mobily jsou to nejcennější, co máme. Většina lidí si raději nechá ukrást peněženku než telefon. Jejich okénka jsou okny do životů našich přátel. Ale nikoli fádních, šedých, upachtěných existencí. Ale do okamžiků štěstí, slasti a radosti. Skrz mobilní telefon vidíme své přátele jako neustále pozitivní lidičky přetékající úsměvy. Nenechme si vzít růžové brýle a užívejme si to.

Rady žádné nenabídnu. Teoreticky je znám, vím, že bych neměl být online, když se bavím s vlastním dítětem, nebo že mobil k jídelnímu stolu nepatří. Ale v každodenním běhu časoprostoru nic nefunguje. Mozek přivykl hyperstimulaci, kterou digitální serepetičky nabízejí. Nekonečný proud obrazů, zvuků, stimulů vás pohltí a nepustí. Rezignoval jsem na to jít proti proudu. Moje myšlení a způsob života se naopak přizpůsobily technologiím. Jsou nekonečným proudem nápadů a dojmů, které jdou odnikud nikam, a není čas je už realizovat. Jsou virtuální stejně jako dnešní doba. Přestaňte bojovat a poddejte se. Služte robotům, jednou to tu budou řídit.

foto: Shutterstock a Peníze.cz, zdroj: Peníze.cz