Český prezident vzbuzuje na Západě rozpaky, o českém premiérovi se píše spíš v souvislosti s jeho majetkem, ale česká eurokomisařka je přijímána s čím dál větším respektem.
Světové listy jako Guardian, Financial Times nebo Frankfurter Allgemeine si všímají nového zaměření v gesci české eurokomisařky pro spravedlnost, ochranu spotřebitelů a otázky rovnosti pohlaví. Věra Jourová totiž upozorňuje na nebezpečí nenávistného obsahu a propagandy na sociálních sítích. Loni v září si sama zrušila facebookový účet, když nechtěla být terčem napadání a urážek. A spustila tím menší lavinu. Jako o nebezpečné zbrani mluví také o fake news. Proč se jim tak daří právě v České republice? A mohou dezinformace na sítích rozhodovat volby?
Je český uživatel internetu ohrožený dezinformacemi víc než lidé v jiných evropských zemích?
Obávám se, že ano. Existují průzkumy, v nichž Češi daleko méně věří veřejnoprávním a klasickým médiím než zprávám z internetu a sociálních sítí. Jsou tam velké rozdíly například oproti Británii, která přece jen disponuje tradičními médii, jako je veřejnoprávní BBC, které Britové stále věří. Zároveň máme celoevropské srovnání, jak se lidé s přívalem oněch bludů a zavádějících zpráv na sítích srovnávají. A pro Čechy jsou z mého pohledu a podle toho, jakou mám zkušenost z Evropy, zarážející a unikátní dva faktory. Zaprvé věříme všemu, co se kde píše. Hodně lidí má zafixováno, "psali to na internetu, tak je to pravda". A jde to bohužel i od nejvyšších politických špiček. I od nich často slyšíme, že předávají do veřejného prostoru nějaké informace ze zavádějících zdrojů a vydávají je za fakta. Zadruhé jsme hrozně zranitelní v tom, že vůbec nesledujeme, kam posíláme svá data, s kým komunikujeme, kdo o nás sbírá všechny různé informace, kdo je přeprodává, koho si pouštíme do svého soukromí. V tom jsme v Česku opravdu unikátní a jsme velice snadno dostupné ovce určené na porážku.
Reklama
Mohou tedy fake news, ať už v našem případě nebo obecně, rozhodovat volby?
Obecně nevím, jestli přímo rozhodnout, ale určitě je mohou velmi silně ovlivnit. A to i v případě těch našich posledních prezidentských. Fake news jsou vlastně novodobou propagandou, která prosazuje něčí zájmy. Dostávají se do online sítí jako různé nepravdivé nebo zavádějící informace, které mají za cíl pošpinit konkrétní lidi. A někteří lidé těmto informacím věří. Je tedy jasné, že volby ovlivnit mohou.
Liší se fake news nějak od klasické propagandy?
Jde o ovlivňování na základě nepravdivých a zavádějících informací, často šokujících a ničím nepodložených. Jsou tam prvky zveličování, pomluv, v tom všem fake news základní prvky propagandy splňují. A mají i stejný cíl: ovlivnit masy. Online prostor je k tomu ideální. Konzumenti jsou totiž mnohdy lidé, kteří si informace neověřují, vlastně s nimi ani neumějí nijak pracovat, maximálně je pošlou dál. Buď jim přitom přímo věří, nebo je tyto zprávy alespoň znejistí, což je také jejich cílem.
„Nemůžeme ale předestírat, jak řekla Trumpova mluvčí, nějakou "alternativní pravdu".
Jde o to nabízet pravdu, která je podložena fakty a dohledatelná.“
Je to sofistikovaný proces, nebo si někdo u klávesnice takovou zprávu vymyslí a zkouší, jak zapůsobí?
Nejde o smyšlenky. V tom vyšším stádiu si takový "výrobce fake news" změří, co na lidi působí. Konkrétně tedy na tu masu, která je lehce manipulovatelná. Ty informace se neberou ze vzduchu a ani způsob, jakým jsou dávkovány. Je to přesně naformulované tak, aby těm zprávám rozuměla skupina lidí, kterou chce autor takových fake news, ať už je to kdokoli, ovlivnit.
Když pak čteme billboardy s nápisy „Stop imigrantům a Drahošovi, tahle země je naše“, tak jde o jakýsi doplněk těchto fake news?
To, že tu někdo nechce migranty, je názor. A proti názoru jako takovému nemůžeme nic mít. Někdo tu nechce migranty a někdo tvrdí, že tahle země je naše. Zavádějící je samozřejmě k takovému heslu připojit jméno Jiřího Drahoše. Tím se má ukázat, že Jiří Drahoš na Hradě rovná se přijímání migrantů. A to už jsou fake news.
Dá se proti tomu vůbec nějak účinně bojovat?
Existují dvě cesty. Ta jedna je čínská. Znamená vypínání, blokování severů a sítí, které se režimu nelíbí. A touhle cestou, alespoň doufám, nikdo v Evropě jít nechce. Když pominu čínskou cestu, tak je tu trpělivá, dlouhodobá práce, vyvracení, nabízení protinázorů, vysvětlování, informování lidí tak, aby nevěřili všemu, co čtou, aniž by znali zdroj informací. Naším úkolem je uvádět tyto informace na pravou míru. Evropské státy, ale i Evropská komise už mají vyčleněné lidi a pracovní skupiny, kteří se touto problematikou zabývají. Tyhle skupiny mají za úkol takové zprávy označit za fake news a uvést k nim fakta. Bavíme se pouze o faktech, nikoli o názorech. "Nechceme migranty", to je něčí názor. Názor nemusíme přijmout, ale respektujeme ho. Když ale někdo píše "migranti do plynu", to už se respektovat nesmí, protože takový názor vyzývá k násilí na skupině obyvatel.
„Jsme v situaci, které se v sociologii říká cognitive surplus.
To znamená, že díky sociálním sítím toho víme víc o názorech dosud mlčící devadesátiprocentní většiny.“
Všichni u nás známe servery, jako jsou Aeronet, AC24 a mnoho dalších, které fake news bez skrupulí šíří a manipulují. Proč se konzumentům takových informací nedá vysvětlit, že jsou vlastně oběťmi propagandy?
Když si vezmu Gaussovu křivku obvyklého rozložení obyvatelstva, tak taková čtvrtina lidí je odsouzená k tomu, že těmto informacím bez ohledu na jejich původ uvěří. Všude jsou lidé, kteří v sobě mají takové to "vždyť my jsme to říkali" a "čím hůř, tím líp". Je jim zkrátka dobře v jakémsi bahýnku vlastní skepse. Existují lidé, kteří buď nemají intelekt, nebo jsou příliš pohodlní na to, aby o těch došlých informacích nějak uvažovali a přebrali si je. Jsou prostě lidé, kteří jsou, co se týče fake news, velice snadným terčem. My můžeme dělat to, že budeme nabízet jiné pohledy a vysvětlovat, nemůžeme ale předestírat, jak řekla Trumpova mluvčí, nějakou "alternativní pravdu". Jde o to nabízet pravdu, která je podložena fakty a dohledatelná.
Věra Jourová v lednu jednala i s výkonnou ředitelku Facebooku Sheryl Sandbergovou. Facebook i další sociální média začínají hlásit a odstraňovat nenávistný obsah.
Dneska jsme zatím v trochu přechodném období a já raději nechci předvídat, co bude v budoucnosti. Ve společnosti je přitom obrovský tlak na veřejnoprávní média, na televize, rozhlas a tradiční média obecně, aby byla vyvážená, objektivní, aby ověřovala fakta, na druhou stranu tu ale máme lavinu různých severů a sítí, které žádnou kontrolu nepotřebují, nepotřebují žádnou licenci, a přesto zasahují miliony lidí. Jsme ve fázi, kdy si tenhle mediální prostor žije svým vlastním životem a budoucnost ukáže, zda se s tím lidi dokážou srovnat, zda tyto sítě a jejich "pravdy" bude následovat jen ona čtvrtina lidí a ostatní se budou zajímat o pravdu, nebo zda bude muset nějaká regulace existovat. Ale v tuhle chvíli si ji moc nedovedu představit a jsem proti tomu, protože "ministerstvo pravdy" nebo evropský komisař pro jedinou možnou pravdu… Ta představa se mi dost příčí.
Ono to ani v dnešním online prostoru není možné, když dnes může být v podstatě každý člověk médiem, pokud dá "tu svoji pravdu" někam na sítě.
Možné je bohužel všechno. V minulosti jsme byli svědky nositelů jediných možných pravd, kteří si tu pravdu zinstitucionalizovali, a nakonec se třeba i dobrý úmysl stal dlážděnou cestou do pekel. Mě se nedávno ptali z Financial Times, co říkám na iniciativu francouzského prezidenta Macrona, který chce zprávy tohoto typu na sítích omezit. Popřála jsem jen "good luck", protože nevěřím tomu, že by se to dalo nějak rozumně legislativně ošetřit, ale zároveň už jen to, že se o tom bude veřejně mluvit, že si lidi všimnou, že jde o vážnou věc, řeknou si, že asi jsou manipulováni, že jsou klamáni, tak může být pozitivním výsledkem. I cesta může být cíl. Samotné diskuse o tom, co jsou fake news a jak najít pravdu, už mohou něco přinést.
O jak mocnou zbraň v případě fake news vlastně jde? Říká se, že Rusové už nepotřebují tanky, aby k nám svůj pohled dostali...
Pokud se vrátíme k tomu, že fake news mají potenciál ovlivnit volby, tak je to velice mocná zbraň. A obrana proti ní je alespoň u nás poměrně slabá. Navíc jsme v situaci, které se v sociologii říká cognitive surplus. To znamená, že díky sociálním sítím toho víme víc o názorech dosud mlčící devadesátiprocentní většiny. Dřív jsme nevěděli, co si myslí také ona zmiňovaná čtvrtina těch "nikdy nepoučitelných". Teď se tito neochotní přemýšlet stávají sami hlasateli a šiřiteli oněch bludů. To je úplně nový fenomén a je otázka, jestli se to usadí, jestli se z toho společnost poučí nebo jestli tento trend bude mít tak devastující účinky, že se na to bude muset nějakým způsobem reagovat.
„Ruská propaganda má podle expertů speciální komunikační strategii na každý jednotlivý stát.
Jde tedy o přesně cílené typy zpráv, které působí na jednotlivé státy a ještě na skupiny v oněch státech.“
Moje teorie je, že bychom měli udělat maximální opatření, a tím nemyslím legislativní, ale spíše pracovat na tom, aby se lidi vzdělávali a bludy na sítích byly vyvraceny. Jedině tak lze zabránit nástupu extrémistů a populistů. O to bychom se měli alespoň pokoušet. V momentě, kdy se extrémisté a populisté, kteří důvěřivosti k bludům a nejistoty společnosti využívají, dostanou k moci, tak ta čínská cesta zákazů a vypínání není úplně nepravděpodobná. Je to trochu apokalyptická vize, ale z historie jsme se opravdu už mohli několikrát poučit. Teď se vezeme na svobodě slova a na svobodě jedince k vyjadřování. Pojďme tedy tuto svobodu chránit, ale zároveň musíme dát pozor na to, aby se extrémní síly na téhle svobodě neotočily. Ony by pak byly první, kdo by svobodu slova a vyjadřování zakázal.
O to přesně navíc asi šiřitelům fake news jde. Znejistit společnost, rozeštvávat a vnést do ní strach. Může v tom Evropa něco víc podniknout?
Zajímala jsem se konkrétně právě o ruskou propagandu a ta má podle expertů speciální komunikační strategii na každý jednotlivý stát. Jsou to tedy přesně cílené šrapnely a typy zpráv, které působí na jednotlivé státy a ještě na skupiny v oněch státech. I proto je to z pozice Evropské unie postihnout nejen nežádoucí, ale také nemožné. Proto se tím musí zabývat státy, kde tyto útoky ohrožují politickou stabilitu, tedy i volby, ale také sociální smír a vůbec atmosféru ve společnosti. To jsou zkrátka věci, které si musí jednotlivé země zajistit.
foto: Profimedia a European Union, 2018
