Veronika se už od základní školy potýkala s pocitem, že je jiná než ostatní. V páté třídě se také možná proto stala obětí šikany, se kterou se vyrovnávala tím, že začala sama sobě ubližovat. Tato temná etapa jejího života trvala až do chvíle, kdy objevila uklidňující účinky alkoholu.
„Někdy přemýšlím, že jsem byla závislá od prvního doušku. Pila jsem deset let a ke konci toho období už to bylo k nevydržení. Nevěděla jsem, kudy kam. Nevěděla jsem, jestli mi vůbec někdo může pomoci,“ říká.
Co vás vedlo k tomu, že jste se nechala opět hospitalizovat v psychiatrické léčebně, tentokrát ve Lnářích?
Do léčebny Lnáře jsem se rozhodla jít z důvodu zhoršení svého psychického stavu a recidivě. Jednalo se o mou již třetí léčbu. Bohužel tomu předcházelo i užívání marihuany a HHC, tím jsem řešila stres a jím způsobené problémy s nechutenstvím. Marihuana chvilku pomáhala, HHC také, ale za velice krátkou dobu se to stalo spíše velkým problémem, jelikož se rapidně zhoršila moje psychika.
Od dětství trpím ADHD a hraniční poruchou osobnosti. Mí blízcí si samozřejmě všimli toho, že se něco děje. A po půl roce jsem i já uznala, že je čas něco s tím dělat. Hlavně v okamžiku, kdy tyto drogy opět doplnil alkohol.
Liší se v léčebnách přístup k nováčkům a pacientům, kteří se vrací?
Přístup se nijak neliší. Rozhodně vás nikdo neodsuzuje či nekritizuje. Stejně tak vám ani nikdo „ze známosti“ nenadržuje. Jediné, co v případě opakované hospitalizace řešíte, je, co se stalo, že přišla recidiva a nutnost další léčby.
Související…
Reklama
Jak vypadal váš příjem do Lnářů?
Příjem je velice jednoduchý. Paní primářka léčebny Lnáře, která je i mou ambulantní psychiatričkou, mi v co nejkratším možném termínu domluvila nástup. Nejtěžší asi na tom všem bylo opustit mou fenku labradora Lily. Ta byla umístěna do dočasné péče díky spolku „Pes, nejvěrnější přítel“. A samozřejmě hlavně díky ochotné paní, která se Lily ujala.
Do většiny protialkoholních léčeben si nemusíte nosit moc věcí. Stačí nějaké pohodlné domácí oblečení, kosmetika a telefon. Hned při nástupu se vás ujmou sestry a provedou dechovou zkoušku, jestli nejste pod vlivem alkoholu. Do léčebny Lnáře totiž musíte jít 100% střízliví. Vyplníte potřebné dokumenty, odevzdáte léky, které potřebujete, a nebezpečné předměty, jako jsou nůžky, žiletky atp. Sestry vám vysvětlí základní chod léčebny a odvedou vás do pokoje. Během této doby se vás také ujme sloužící lékař, který s vámi probere veškeré detaily vašich problémů se závislostí i jinými. První den máte klidový režim a snažíte se začlenit do komunity, která je složená z cca 38 pacientů.
Jaké byly vaše první dny ve Lnářích?
Jelikož jsem léčebnu Lnáře již znala, tak první dny byly trochu uvolněnější než poprvé. Věděla jsem, do čeho jdu. Ale ani pro ty, kteří jdou na léčbu poprvé, to není nic drastického. Většinou se vás ujme pacient, který dělá takzvaného „předsedu“. To znamená, že má částečně dohled nad celou komunitou.
Vysvětlí vám základní pravidla. Další, kdo se vás ihned ujmou, jsou pacienti na pokoji, s kterými budete trávit nejvíce času. V léčebně Lnáře není pravidel tolik, takže to není zase tak těžké se aklimatizovat, ale samozřejmě jsou první dny psychicky náročné. Spousta nových lidí, vjemů a informací. Nicméně vše se za pár dní ustálí.
Byla jste někdy v zařízení s přísnějším režimem?
Přísnějším režimem jsem si prošla v roce 2018 v Brně Černovicích. Byla to má první léčba a začátky byly opravdu těžké. Nicméně léčbu si člověk může zvolit takovou, aby mu vyhovovala. Stačí obvolat léčebny a nemocnice v ČR a dle režimu si vybrat. Léčba je vždy dobrovolná. A je na člověku, pro který režim se rozhodne. Pacienti se většinou řídí bydlištěm. Psychiatr vám samozřejmě může léčebnu doporučit, ale konečné rozhodnutí je jen a pouze na vás.
Co bylo na Brně tak náročného, že jste se při další hospitalizaci rozhodla pro Lnáře? Byl to ten přísnější režim, nebo na vás pouze padla realita vašeho rozhodnutí, která byla ve Lnářích méně náročná, protože už jste věděla, do čeho jdete?
Přestěhovala jsem se z Moravy do Čech, takže léčba v Brně byla již z ruky. Jelikož jsem režim už v běžném životě měla, tak jsem neviděla potřebu přísnější léčby. Ve Lnářích je kladen větší důraz na psychoterapie a to jsem potřebovala. Také hrálo roli to, že primářka je i má ambulantní psychiatrička a Lnáře jsou pouhých 18 km od mého bydliště.
Trávila jsem i povinné víkendy mimo léčebnu jako součást léčby. Je to vlastně taková zkouška, jak nám půjde abstinovat doma a jak se budeme cítit.
Co se týče režimu, ten byl přísný v mnoha ohledech – služby na oddělení, úklid celého objektu oddělení, bodový systém či zákaz internetu v mobilních telefonech. Pacient musel nasbírat minimálně 21 pozitivních bodů. Pokud toto splnil, mohl mít vycházky a víkendové výjezdy. Za porušení řádu či výchovné problémy byly přiděleny body negativní, které mazaly ty pozitivní. Celé to prostě bylo náročnější.
Jak reagovala vaše rodina a okolí na vaši hospitalizaci?
Má rodina reagovala pozitivně. Všichni byli velice rádi, že jsem si přiznala, že svou situaci nezvládám, a řekla si o pomoc. Opora byla nejdůležitější při první léčbě, kdy jsem přišla úplně o vše, a má rodina mi musela pomáhat nejen psychicky, ale i finančně. Teď jsem už úplně někde jinde. Mám práci, zázemí a stačí mi pouze psychická opora. My jako rodina fungujeme velice dobře. Kdybych si řekla o pomoc, dostanu ji. Nejvíc mi pomáhá má maminka a otčím, jelikož bydlíme ve stejném městě. Zbytek rodiny je na druhé straně republiky, je to tedy trochu komplikovanější. Ale v kontaktu jsem se všemi. A tímto jim moc děkuji!
Jaký byl váš vztah s ostatními pacienty? Bylo těžké navazovat vztahy nebo to šlo přirozeně? Jak vnímáte vaše spolubydlící na pokoji? Kolik vás tam bylo? Pomáhali vám, nebo to bylo spíše náročné na psychiku?
Můj vztah s pacienty byl velice pozitivní. Všichni se mě velice vřele ujali, a tak mi usnadnili první dny. Na pokoji jsme byly čtyři ženy a vycházely jsme spolu velice dobře. Byly mi velkou oporou v těžkých chvílích, než se můj stav trochu stabilizoval.
Jak byste popsala prostředí léčebny – jak na vás působilo?
Léčebna je v bývalém klášteře a prostředí je to velice hezké. K budově patří i zahrady a jablečné sady, kde pacienti v rámci pracovních terapií pečují o květiny a pěstují zeleninu. Práce totiž skutečně má léčebný účinek.
Chodily za vámi nějaké návštěvy?
Ano. Pravidelně mě navštěvovala má maminka a otčím. Také můj současný přítel, se kterým jsem i trávila povinné víkendy mimo léčebnu. Což je také součástí léčby. Je to vlastně taková zkouška, jak nám půjde abstinovat doma a jak se budeme cítit. Následně vše probíráme s terapeuty a lékaři. Pokud je něco špatně, dá se na tom zapracovat.
Strach je zbytečný. Ti lidé jsou tam od toho, aby vám pomohli. Nikdo se k vám nechová jako k trosce či zoufalci. Nikdo vás nebude poutat k posteli.
Jaký byl váš režim – co jste během dne dělala, jaké byly povinnosti a volný čas?
Každý den začíná rozcvičkou a po snídani začíná terapeutický program. Každý den ráno je takzvaná komunita, kde se všichni sejdeme. S personálem zde řešíme různé problémy a chod oddělení. Pak následují skupinové terapie, pracovní terapie, arteterapie a tematické skupiny, kde nám terapeuti vysvětlovali, co je vlastně závislost a jak s ní můžeme bojovat. Program je většinou do tří hodin odpoledne a pak následuje volný čas.
Jaké terapie jste podstupovala? Která pro vás byla největším přínosem? (terapie s psychologem, skupinové terapie…)?
V léčebně Lnáře je kladen velký důraz na terapie všeho druhu. Pro mě osobně byly nejvíce přínosné individuální terapie, tematické skupiny a díky arteterapeutce jsem objevila velkou vášeň v malování obrazů, které mě dokázaly uklidnit a zrelaxovat.
Na jaké „dobrovolné“ aktivity jste docházela?
Dobrovolně jsem docházela hodně na keramiku a ve volném čase jsem se věnovala tvoření šperků a malování.
Jak jste trávila své osobní volno a propustky?
Osobní volno jsem věnovala hodně sama sobě. Abych se dokázala rvát se závislostí, musela jsem se obrátit hodně do sebe a naslouchat tomu, co potřebuju. Což jsem v minulosti dělala velice málo. Také jsem se snažila pracovat se svou hraniční poruchou díky DBT programu z knihy „Emoce pod kontrolou“. Hodně jsem se v tomto zlepšila a mnohem více situací dokážu zvládnout s chladnější hlavou. Propustky jsem trávila doma a snažila se byt zvelebit, aby mi v něm bylo zase dobře. V tom mi pomohl můj přítel, který mi pomohl rozvěsit malby, které jsem během léčby malovala.
Co vám v léčebně nejvíce chybělo?
Nejvíce mi chyběla moje fenka Lily, se kterou mám velice závislý vztah. Je pro mě vším a bylo těžké se s její nepřítomností vyrovnat. Bylo to jako opustit své dítě na tři měsíce a nechat ji u někoho cizího. Často jsem bojovala s myšlenkou, že podepíšu revers a půjdu domů. Naštěstí jsem to neudělala a chvilkové odloučení nám oběma i prospělo. Já se snažím vidět i v tom zlém kousek dobrého. Svět a život je pak trochu snazší.
I v dnešní době, kdy se o duševním zdraví mluví víc než kdy jindy, si spousta lidí stále myslí, že psychiatrické léčebny jsou místem bláznů, kde jsou pacienti agresivní a všichni leží „přikurtovaní“ na postelích. Jak byste lidem, kteří stále žijí v této deziluzi, popsala hospitalizaci, aby se v případě, že se sami začnou potýkat s psychickými problémy, nebáli léčebnu vyhledat?
Řeknu vám to, že stejný strach jsem měla i já před svou první léčbou v Brně. A byla jsem hloupá, protože se není opravdu čeho bát. Samozřejmě jsou léčebny s tvrdším režimem. I já jsem takovou léčbou prošla právě v Brně. Chci vám jen říct, že strach je zbytečný. Ti lidé jsou tam od toho, aby vám pomohli. Nikdo se k vám nechová jako k trosce či zoufalci. Nikdo vás nebude poutat k posteli.
Dokonce můžete mít u sebe i telefon a můžete být v kontaktu se světem. Ale neplatí to všude. Jsou léčebny, kde se telefon vydává v určitý čas. Doporučím všem, kteří mají jakýkoli psychický problém, aby obvolali léčebny v okolí a zeptali se na režim přímo jich. A na základě toho si vyberete tu, která vám bude více vyhovovat. V léčbě potkáte lidi, kteří mají stejný problém jako vy, a dokážou vám naslouchat a porozumět vám. A to je velice cenné. Zbytek už je hlavně na vás a vaší motivaci svou nemoc ovládnout.
Jak dlouho jste byla v léčebně hospitalizována? Jak probíhal váš návrat domů? Přeci jen jste nějakou delší dobu zavřená na určitém místě, na které si svým způsobem zvyknete, stane se to vaším „safe place“ a najednou vás čeká velká změna.
Léčba trvala tři měsíce a uteklo to jako voda. Domů jsem se těšila a měla v hlavě plány, jak změnit svůj život, aby mi zde bylo lépe. A hlavně jsem se naučila pracovat sama se svou hlavou. A co se týče „safe place“, určitě to tak je. Je důležité si po propuštění z léčby dát alespoň týden čas na aklimatizování v reálném světě.
Kdo je teď vaší největší oporou?
Mou největší oporou je moje rodina, která stále stojí na mé straně, ačkoli to se mnou není někdy jednoduché. To platí i pro mé přátelé, přítele a Lily.
Snažíte se stále dodržovat podobný režim, jaký jste měla v léčebně (budíček, osobní hygiena, protažení, léky…)?
Důležitý je pro mě spánkový režim. Chodím spát v deset hodin večer a vstávám v šest ráno. Pokud jsem někdy unavená i během dne, nebráním se tomu a jdu se na chvilku natáhnout. Je totiž potřeba poslouchat své tělo a mysl. Režim mi dává i Lily, která potřebuje několikrát denně na delší procházku, a to mě udržuje v kondici. Momentálně mě čeká nové zaměstnání a to mi pomůže režim dodržovat.
Existuje něco, co byste chtěla vzkázat veřejnosti ohledně stigmatizace lidí, kteří byli hospitalizováni na psychiatrii?
Není ostuda si přiznat, že máte problém. Alkoholismus a jiné diagnózy jsou onemocnění, které je potřeba řešit. Já osobně vždy říkám, že není ostudou se léčit i opakovaně, ostuda je vzdát to a nechat se tím zničit.
foto: se svolením Veroniky, zdroj: Autorský článek
