Jamieho jsem potkala před deseti lety, kdy jsme spolu šli část cesty na Camino de Santiago. Strašně se mi líbil, byl na první pohled jiný. Typický zrzavý Ir, sympaťák, toho času měl doma japonskou přítelkyni. Vyměnili jsme si kontakty a jako se všemi lidmi z camina zůstali v kontaktu. Vloni na podzim mi Jamie napsal. Chtěl jet na společnou dovolenou.
Proč ne, řekla jsem si. To jsem ale ještě netušila, že čas, místo i všechno ostatní budeme měnit. Ne jednou, ale asi šestkrát. Moc jsem v tom nevrtala, mně to bylo celkem jedno, kam pojedeme. Až jsme se konečně potkali v Albánii. I tady sice po peripetii – Jamie sice dorazil lodí z Řecka, ale do jiného města. Nějak si myslel, že máme ubytování na jihu Albánie, jenže my čekali na severu. Nakonec jsme se potkali. A hned první večer jsme se „zakecali“ na balkoně. Tam mi Jamie objasnil, proč jsme jeli na dovolenou na šestkrát.
O příběh Jamieho jsme se rozhodli podělit. Je psán v ich-formě, co nejvíce tak, jak ho Jamie vypráví.
Z letadla mě eskortovala ochranka
Poprvé jsem se s bipolární poruchou setkal ve 21 letech. A jo, je fakt, že můj život je od té doby jako horská dráha, plný vzletů a pádů, snů, které jsem neuskutečnil, a rozhodnutí, která jsem nikdy nedokázal naplno dodržet. Dnes žiji s epizodami, které mě formují, ale naučil jsem se je zvládat a najít v nich svůj vlastní způsob života. Hlavně už vím, kdy to na mě jde… Toto je moje zpověď.
Reklama
Pamatuju si přesně, jak to všechno začalo. Studoval jsem tehdy ve Státech a seděl jsem v letadle z jednoho státu do druhého, protože jsem měl v New Yorku přítelkyni. Jenže ta se mě na letišti nedočkala. Co se se mnou stalo, se dozvěděla vlastně až po pár dnech. Byl jsem mladý a plný plánů, studia mi šla skvěle, dělal jsem filmařinu. Ale na té cestě letadlem se něco změnilo. Když jsem usedl na své místo, najednou jsem cítil, jak mi do hlavy stoupá panika. Teda spíš euforie, ne panika. Nedokázal jsem prostě sedět na tom konkrétním místě. Moje mysl se bránila, tělo mě odmítalo poslouchat a já jsem měl pocit, že se zblázním. Snažil jsem se domluvit s letuškami, vysvětlovat, že nemohu sedět tam, kde jsem, ale čím více jsem se snažil, tím víc to šlo mimo mě. Dostal jsem se do totálního amoku, který skončil tak, že mě z letadla vyvedla ochranka a předali mě policii. Strávil jsem při výslechu několik hodin, ale nic se neměnilo. Strašně jsem hulákal, smál se, byl jsem agresivní, bránil jsem se...
Pak se ukázalo, že to byla moje první „epizoda“. Dnes to tak nazývám. Tehdy jsem ještě nevěděl, co se děje. Z cely předběžného zadržení mě jako výtržníka odvezli na psychiatrii. A ačkoliv to bylo děsivé, bylo to také vysvobození. Když mi lékaři později diagnostikovali bipolární poruchu, všechno najednou začalo dávat smysl. Byl to okamžik uvědomění, že můj mozek funguje jinak. Bipolární porucha mi potvrdila, že chaos, ve kterém jsem celou dobu žil, vlastně dává dokonalý smysl.
Od té doby je můj život naplněný „epizodami“. Někdy mám pocit, že jsem nahoře, plný energie, nadšení a odhodlání. Mám spoustu nápadů, všechno se zdá být možné. A pak jsou chvíle, kdy jsem na dně. Nic nedává smysl, moje mysl je jako v mlze a každé rozhodnutí, které musím učinit, se zdá být jako obrovská překážka. Nedokážu se rozhodnout, nedokážu si plánovat ani dovolenou bez toho, abych nezměnil místo šestkrát, jak vidíš.
Nejhorší je, že to nejsou hodinové propady a euforky, někdy to trvá i několik týdnů. Už poprvé, když mě pustili ve Státech z psychiatrie s léky, jsem byl strašně v depresi. Ale tím myslím strašně. Prostě je to buď „super cool“, anebo strašnej průser.
Život po první epizodě
Ta první epizoda v letadle mi změnila život. Diagnóza bipolární poruchy přišla jako blesk z čistého nebe, ale také přinesla odpovědi na mnoho otázek, které jsem měl sám o sobě. Bylo to, jako bych konečně rozuměl, proč někdy cítím, že mám svět na dlani, a jindy se zase cítím úplně ztracený.
Po diagnóze přišlo období, kdy jsem se snažil najít způsob, jak se s tím naučit žít. Pracoval jsem v IT, ale nedokázal jsem si udržet stabilní práci. Natočil jsem film, to je vlastně to, proč jsem šel na camino, kde jsme se potkali. V tý době jsem měl japonskou přítelkyni, se kterou jsem byl několikrát v Japonsku – i tam jsem měl další epizodu. Ostatně z mojí japonské ex je momentálně alkoholička, je sama a nemá děti…
Vždycky jsem měl pocit, a dodnes mám, že buď nejsem dost dobrý, nebo že mě práce nudí. Anebo že dokážu všechno. Pochopil jsem ale, že nemůžu mít stabilní práci. Teď řeším už několik let, jestli půjdu znovu studovat. Chtěl bych si dodělat design a krajinnou architekturu. Anebo možná kurz truhlařiny. Mám totiž takový projekt, který mě pronásleduje už asi deset let.
Cesta k andělům
Když jsem se potýkal s tím, že tenhle problém mám, rozhodl jsem se vyhledat i šamana. Vlastně to je to, kam mě přivedlo camino. Potkal jsem tam někoho, kdo mi řekl, že mám schopnost propojovat dva světy. Umím mluvit s anděly. Umím využívat energii universa, studoval jsem to, jezdil po světě, v Indii jsem zažil spoustu neskutečných věcí. Ale taky několik epizod.
A tam jsem dostal nápad vybudovat projekt, který mě pak přes spoustu koutů světa dovedl až na Azory, kde jsem dlouho žil. Vymyslel jsem si mega projekt jakéhosi komunitního ozdravného energetického centra. Musí mít určitý tvar, určitou polohu – prostě místo k očistě těla, rozmlouvání s anděly. Místo, kde bude neskutečný výhled a kam budou moct lidi přijet, aby se vyléčili… Měl jsem na to peníze, použil jsem i rodinné peníze z prodeje nemovitostí v Irsku…
Azorská epizoda
Odjel jsem na Azory, tam po chvíli koupil pozemek a začal na něm budovat můj projekt. Sehnal jsem několik lidí, kteří mi pomáhali, i několik místních. Dneska vím, že mě měli za totálního blázna a pošuka. A vlastně měli pravdu.
Postupně jsem stavěl a budoval, ale musel jsem vystřídat několik architektů – stavitelů. Nakonec mi skoro došly peníze a navíc jsem zjistil, že projekt tak, jak jsem si ho vymyslel, se na pozemek nevejde. A prostě jsem ho začal zmenšovat. Dopadlo to tak, že jsem žil v dodávce, nebo spíš venku, skoro nikdo se mnou nemluvil, můj architekt, ten nejlepší, což byl Ind, mě nakonec obral o peníze. Přišel jsem o 150 tisíc eur. Tehdy ještě v librách… A co se nestalo? Zase jsem se samozřejmě propadl do deprese. Odjel jsem z Azor a hledal místo. Několikrát jsem byl v Brazílii, asi patnáctkrát. Ale pak se ukázalo, že nemůžu lítat po rovnoběžkách z východu na západ. Můžu jen po polednících ze severu na jih a naopak. Protože moje mysl a tělo se jinak se změnou místa nevyrovná.
Brazílii jsem miloval, ale po každém návratu se epizody opakovaly a byly pořád hlubší a horší. Jenže já jsem měl na Azorech ten pozemek. A musel jsem ho prodat, byla v tom spousta peněz. Nakonec jsem tam vloni ještě jednou odletěl i s vědomím, že mi bude děsně. Prodat ten pozemek mi trvalo tři roky a dostal jsem za něj nakonec 50 tisíc eur, takže jsem strašně prodělal. Ale je to za mnou. Přemýšlím, kde žít a kde zakotvit, výhledově bych chtěl založit rodinu. Ale nevím kde. Můžu jen po polednících. Španělsko? Evropa? Do Ameriky už neletím, asi je pro mě taky zavřená. V Irsku mám dvě nemovitosti, ty pronajímám, takže nemusím pracovat, ale stejně u žádné práce nevydržím. Stal se ze mě profesionální hráč pokeru…
Poker, pivo a pivní pupek
Neustále jsem měnil práce, studia, různě to kombinoval a zkoušel, protože mě přepínání mezi fázemi mé nemoci vyčerpávalo. Vždy, když jsem byl v „manické“ fázi, začal jsem dělat velké plány. Chtěl jsem měnit svět. Ale nikdy jsem žádný projekt nedokončil. Vždycky z toho nakonec sešlo. Stejně tak jsem studoval asi sedm škol, ale nedokončil jsem ani ty.
Poker je pro mě jako život – nikdy nevíte, co přijde. Můžete mít nejlepší karty, ale když přijde špatný tah, všechno se změní. Stejně tak to cítím se svou bipolární poruchou. Někdy se cítím, že mám všechno pod kontrolou, a jindy přijde nečekaná „epizoda“, která mi rozhodí celý plán.
Bylo těžké vidět, jak mizí rodinné peníze, které jsem do všech projektů investoval. Utratil jsem spoustu peněz, aniž bych měl hmatatelné výsledky. Moje rodina to neviděla ráda, ale já jsem tehdy věřil, že moje plány mají smysl. Dnes vím, že jsem tyto projekty nikdy neměl začít v „manických“ fázích, protože pak přišly fáze deprese, kdy jsem už neměl sílu nic dotáhnout do konce.
Teď se živím pokerem. Je to pro mě nejsnazší. Minulý měsíc jsem vyhrál 16 tisíc eur. Někdy prohrávám. Dává mi to řád, denně musím být v půl sedmé večer nebo v sedm u počítače a hraju. Někdy se to protáhne na celu noc. Problém je, že za posledních šest měsíců jsem strašně ztloustnul. Jen sedím u kompu, jím hrozně a vypiju strašně piv!
Je to zvláštní povolání, ale nějakým způsobem mi poker dává pocit kontroly nad mým chaotickým životem. Hraju každou noc a vydělávám peníze. Když mám štěstí, vyhraju velké sumy, ale někdy to nevychází. Poker je pro mě jako život – nikdy nevíte, co přijde. Můžete mít nejlepší karty, ale když přijde špatný tah, všechno se změní. Stejně tak to cítím se svou bipolární poruchou. Někdy se cítím, že mám všechno pod kontrolou, a jindy přijde nečekaná „epizoda“, která mi rozhodí celý plán.
Kvůli pokeru trávím většinu nocí vzhůru a spím přes den. Není to zdravý životní styl. Piju pivo, moc se nehýbu, a když se zadaří, pořádně se najím. Ale poker mi dává pocit, že alespoň něco mám ve svých rukou, i když je to jenom iluze.
Přijal jsem „epizody“ jako součást života
Naučil jsem se žít s tím, že moje mysl funguje jinak. Moje „epizody“ jsou součástí mého života a už je nevnímám jako nepřátele. Vím, kdy přijdou, a snažím se na ně připravit. Například vím, že pokud cítím, že se blíží „manická“ fáze, musím být opatrný. Nemohu začít žádné velké projekty, protože vím, že to nevydrží dlouho. A taky vím, že musím žít někde blízko zdravotní pomoci, prostě tam, kde je nemocnice. Určitě tedy ne na pustém ostrově.
Vždycky jsem hledal smysl ve všem, co dělám. Někdy se zdá, že smysl uniká a život je jen série náhodných událostí, ale pak přijde okamžik, kdy všechno zapadne do sebe. A přesně tak jsem se cítil, když jsem dokončil ten film.
Dříve mě tyto epizody ničily. Nevěděl jsem, jak je zvládnout, a nechával jsem se jimi pohltit. Dnes už ale rozumím tomu, jak moje mysl funguje. Vím, že po vzestupu přijde pád, a snažím se v tom najít rovnováhu. To neznamená, že je to snadné. Nikdy to nebude snadné, ale přijal jsem to jako součást své existence.
Jedním z mých snů, který stále držím, je vybudování meditačního centra. Dokonce jsem myslel, že by to mohlo být i tady (v Albánii), nebo se přijedu podívat za tebou do Česka. Teď chci prodat jednu z nemovitostí v Irsku a jít studovat architekturu. Anebo si dodělat tu truhlařinu. Anebo se na to vykašlu a budu ještě celý rok cestovat. No a to je ono. Já prostě nevím. Nevím, co bude zítra.
Rodinný život – ale můžu si ho „dovolit“?
Vždycky jsem chtěl mít rodinu. Chci děti, chci manželku, chci dům, kde bychom žili společně. Ale kde by to mělo být? To je otázka, na kterou nemám odpověď. Neumím zůstat dlouho na jednom místě. Všechno mě nudí. Jak bych mohl najít místo, kde bych mohl zůstat natrvalo? Navíc potřebuji být blízko zdravotní péče. Kdyby přišla další epizoda, musím mít přístup k lékařům, aby mi pomohli.
Tak moje nemoc mi touhu založit rodinu neulehčuje. Když jsem v „depresivní“ fázi, nemůžu nic dělat. Mám problém i s tím, abych vyšel z domu. Představa, že bych měl o někoho pečovat, se zdá být naprosto nepředstavitelná. Ale když jsem v „manické“ fázi, chci všechno. Chci dům, chci děti, chci manželku a mám pocit, že všechno zvládnu. Ale ten pocit nikdy netrvá dlouho. Jakmile fáze pomine, zůstanu sám s pocitem, že jsem selhal.
Kvůli tomu je můj život plný změn. Jenže problémy si nesete s sebou, ať jdete kamkoli. Proto jsem za posledních dvacet let žil na Azorách, v Brazílii, v Indii, v Irsku, Anglii a Americe, ani už nevím, kde všude. Cestoval jsem, zkoušel nové věci, učil se nové dovednosti, ale nikdy jsem nenašel místo, kde bych se mohl usadit.
Camino de Santiago bylo i pro mě cestou k porozumění
Když jsem se před skoro deseti lety rozhodl natočit dokumentární film o pouti Camino de Santiago, chtěl jsem zjistit, proč lidé tuhle cestu podnikají. Proč se vydávají na stovky kilometrů dlouhý pochod? Zpočátku jsem si myslel, že to dělají pro zábavu nebo kvůli tradici. Ale jak jsem šel s nimi, začal jsem chápat, že každý má svůj vlastní důvod. Pro některé lidi to byla duchovní cesta, pro jiné způsob, jak najít smysl nebo řešení na problémy ve svém životě.
Možná jsem tehdy natáčel film, abych našel odpovědi i na své vlastní otázky. Vždycky jsem hledal smysl ve všem, co dělám. Někdy se zdá, že smysl uniká a život je jen série náhodných událostí, ale pak přijde okamžik, kdy všechno zapadne do sebe. A přesně tak jsem se cítil, když jsem dokončil ten film. Jako by mi někdo řekl, že to všechno mělo svůj důvod.
Co bude dál?
Když se na svůj život podívám zpětně, vidím vzestupy a pády, ztracené sny a promarněné příležitosti, ale taky velké lekce, které jsem si vzal k srdci. Vím, že budu dál žít s bipolární poruchou, a vím, že mě bude doprovázet až do konce. Ale co bude dál? Možná se mi konečně podaří postavit to meditační centrum, o kterém sním už léta. Možná se mi podaří najít místo, kde se usadím a začnu žít stabilnější život. Nebo možná budu pokračovat v tom, co dělám teď – hrát poker, cestovat a hledat své místo na světě.
Život je pro mě série rozhodnutí a náhod. A i když nevím, co přinese zítřek, jsem připraven čelit tomu, co přijde.
Reklama
foto: Kristýna Nedobitá, zdroj: Autorský článek