BMI neboli Body Mass Index je jednoduchá metrika, která vznikne vydělením hmotnosti v kilogramech výškou v metrech na druhou (kg/m²). Lékaři a další odborníci jej po desetiletí využívají k tomu, aby váhu svých pacientů/klientů rozdělili do určitých kategorií. Index tělesné hmotnosti tak slouží jako prostředek pro zavedení do kategorie podváhy, váhy normální, nadváhy nebo obezity. Jakmile vaše BMI přesáhne magické číslo 25, ocitáte se od roku 1998 na černé listině – to totiž značí nadváhu nebo obezitu. Naopak cokoliv, co se objevuje pod 18,5, ukazuje na podváhu, která je podobně nezdravá jako nadměrná hmotnost. „BMI modelek bývá 16 kg/m² a tzv. ´tlusté´ modelky mívají BMI 18 kg/m²,“ doplňuje MUDr. Kateřina Cajthamlová, psychoterapeutka, internistka a propagátorka zdravého životního stylu.
To všechno se traduje od 70. let. Platí to ale i dnes, v době, kdy máme stále nové informace a kdy už víme, že nezáleží jen na hmotnosti v kilogramech a výšce v centimetrech, ale že existují mnohem důležitější ukazatele toho, jak si co do tělesné hmotnosti stojíme? Třeba množství tělesného tuku vs. množství aktivní hmotnosti, tedy svalstva? Jedním z důvodů je prostá skutečnost, že jde o relativně jednoduché měření, které je dostupné všem – odborníkům i laikům, protože k němu není potřeba žádného specializovaného vzdělání nebo vybavení.
Co říká věda: BMI a výsledky studií
Některé populační studie spojovaly vysoké BMI (nad 30 kg/m²) se zvýšeným rizikem kardiovaskulárních onemocnění, cukrovky druhého typu a dalších endokrinních poruch, podle výsledků jiných výzkumů ovšem k takto negativním výsledkům vedle vysoké váhy může přispívat také nepříznivé psychické rozpoložení těch, kteří byli pouze na základě měření BMI zařazení do kategorie nadváhy až obezity.
Reklama
Naopak výsledky jiných vědeckých bádání nepotvrdily silnou korelaci mezi výší BMI a celkovým zdravím: I lidé, kteří mají nízké BMI a jsou štíhlí, mohou být nezdraví, a naopak ti, kteří mají BMI nad 25, mohou prospívat daleko více než viditelně štíhlejší jedinci – a to nejen fyzicky, ale také psychicky. „O tom píše i profesor Štěpán Svačina a to ve své knize ´Jsou metabolická onemocnění příčinou všech chorob?´“ potvrzuje MUDr. Cajthamlová.
Od dob svého vzniku se v podstatě vůbec nezměnilo
Myšlenku standardizované hmotnostní metriky zavedl v 30. letech 19. století belgický statistik Lambert Adolphe Jacques Quetelet, jehož cílem bylo kvantifikovat ideální hmotností rozpětí pro „normálního člověka“. V 50. letech 20. století tak začaly podle jeho vzoru americké životní pojišťovny odhadovat tělesný tuk lidí a riziko předčasného úmrtí porovnáváním hmotnosti dotyčných s průměrnou hmotností ostatních lidí stejné výšky, věku a pohlaví. Na takové počiny navázal v 70. letech 20. století fyziolog Ancel Keys (známý tvůrce později kritizovaného Minnesotského experimentu), když publikoval výsledky studie, v níž zkoumal zhruba sedm tisíc zdravých mužů bílé pleti a převážně středního věku, čímž dal vzniknout výpočtu BMI tak, jak ho známe dnes.
Od té doby bylo BMI několikrát revidováno, aby byly poskytnuty různé škály pro děti a dospívající a upraveny percentily na základě novějších údajů o populaci. Základní výpočet ovšem zůstává stále stejný – jeden a ten samý pro muže i ženy, a totéž platí pro rozsahy určující podváhu, normální váhu, nadváhu a obezitu – také ty nebyly aktualizovány po celá desetiletí. S přihlédnutím k tomu, jak prudce běží dnešní svět dopředu a jak rychle se všechno mění, se skutečnost, že BMI zakrnělo již v době svého vzniku, jeví jaksi surreálně.
BMI například nepomůže určit, jaké procento hmotnosti člověka tvoří tuk, svaly nebo kosti, a to je důvod, proč mají svalnatí sportovci často překvapivě vysoké BMI.
„Navíc ženy mají prsy a kilogram prsní tkáně váží kilo, což v BMI není zohledněno, stejně jako skutečnost, že ženy jsou obecně nižšího vzrůstu, ač je vzrůst ve jmenovateli vzorce na druhou!“ přitakává MUDr. Cajthamlová a dodává: „A to, zda dítě ve věku 11–14 let v případě dívek a 15–18 v případě chlapců, třeba nevyrostlo, nikdo nezkoumá.“
Určité problémy napovědět může, mezery jsou ale významnější
Ačkoliv je faktem, že extrémně nízké nebo vysoké hodnoty BMI mohou indikovat potencionální zdravotní problémy, hodnoty pohybující se mezi 25 a 30 je bez dalších zdravotnických měření velmi obtížné objektivně interpretovat. „Navíc je od roku 1999 znám tzv. paradox obezity, který konstatuje delší dožití obézních nad 70 let,“ doplňuje MUDr. Cajthamlová.
BMI například nepomůže určit, jaké procento hmotnosti člověka tvoří tuk, svaly nebo kosti, a to je například důvod, proč mají svalnatí sportovci často překvapivě vysoké BMI, přestože mají velmi málo tělesného tuku – kvůli množství svalstva mají v poměru k výšce vysokou tělesnou hmotnost čili jim padne vysoké BMI, což je ovšem vzhledem ke konstituci jejich těla zcela chybné.
Lepším měřítkem by tedy mohl být index kulatosti těla (BRI), který k výpočtům výšky a hmotnosti podle BMI přidává obvod pasu, a to za účelem odhadnutí procenta viscerálního tuku a celkového tělesného tuku.
Stejně tak je běžné, že lidé s „normálním“ BMI mají naopak špatné zdravotní výsledky, třeba trpí na vysoký cholesterol nebo na vysoký krevní tlak. To potvrdily například výsledky studie z roku 2016, podle nichž až polovina osob klasifikovaných jako obézních měla zcela normální zdravotní výsledky (byli tzv. ´fit fat´, jak dodává MUDr. Cajthamlová) a netrpěla na obtíže typu inzulínové rezistence, zvýšených zánětlivých markerů, hypertenze nebo vysokého cholesterolu.
Další věc, kterou BMI nezohledňuje, je fakt, že složení těla se může lišit v závislosti na rase, etnickém původu, věku i pohlaví člověka – jde o vzorec, který byl vyvinut za použití dat primárně od bílých mužů převážně středního věku, a jeho užívání pro výpočet indexu tělesné hmotnosti pro všechny dospělé může vést k velmi nesprávným charakterizacím jejich zdravotního stavu jako špatného. „Například Japonci jsou považováni za obézní od BMI 23 kg/m2,“ informuje MUDr. Cajthamlová.
Stres a přejídání kvůli vysokému BMI?
Existují důkazy o tom, že pouhé označení někoho jako člověka s nadváhou či obezitou může být pro daného jedince devastující. Výsledky jednoho výzkumu naznačují, že když jsou lidé stigmatizováni kvůli své váze, může to u nich vést ke zvýšení hladiny stresového hormonu kortizolu, snižujícího chuť k jídlu a zvyšujícího inzulinovou rezistenci. „Vzniká tak začarovaný kruh, kdy stres a úzkost zvyšují kalorickou spotřebu více, než je trpící ochoten strávit,“ říká MUDr. Cajthamlová. Váha jde nahoru plíživě, ale neúprosně… A BMI stoupá. Je navíc dokázáno, že kortizol může mít negativní dopad na většinu systémů v těle, včetně srdce a vnitřních orgánů.
BRI je lepší než BMI
Fakta hovoří jasně, otázkou ovšem zůstává, čím tedy BMI účinně nahradit tak, abychom ho konečně přestali používat. Podle odborníků je lepším ukazatelem zdraví například obvod pasu nebo poměr obvodu boků vůči obvodu pasu: tyto hodnoty totiž mohou vypovídat o nadměrné centrální adipozitě, tedy o nadbytku tuku nacházejícího se ve střední části těla. Množství tohoto tuku nemusí nutně souviset s hmotností, přesto je jeho nadměrné množství spojováno s negativními zdravotními důsledky, jako jsou třeba onemocnění srdce a cév. „A často signalizuje podvýživu bílkovino-sacharidového typu,“ doplňuje MUDr. Cajthamlová.
Lepším měřítkem by tedy mohl být index kulatosti těla (BRI), který k výpočtům výšky a hmotnosti podle BMI přidává obvod pasu, a to za účelem odhadnutí procenta viscerálního tuku a celkového tělesného tuku. Bylo zjištěno, že BRI skvěle funguje při odhadu rizika onemocnění srdce nebo ledvin, cukrovky, a dokonce i rakoviny. „Další možnosti je bioimpedance a výpočet metabolické potřeby organismu. Jak tento údaj klesá, tak se zvyšuje metabolické riziko pacientů,“ uvádí MUDr. Cajthamlová.
Mezi pokročilejší nástroje, které mohou lékaři použít k měření centrální adipozity, patří tělesné skeny typu MRI (magnetická rezonance) či DEXA, bohužel jde ovšem o technologie, které nejsou většině lidí běžně snadno dostupné.
foto: Shutterstock , zdroj: Autorský článek