Marek Dvořák denně zachraňuje životy a snaží se o maximální osvětu prostřednictvím sociálních sítí. Poukazuje na to, že zachránit život není o odborných dovednostech, ale o nalezení odvahy. Na sociálních sítích ukazuje reálné případy, které se často mohou stát kvůli pouhé nedbalosti. Jeho cílem je, aby podobných nehod a úrazů bylo co nejméně.
V současné době pracuje jako lékař na zdravotnické záchranné službě na oddělení urgentního příjmu dospělých ve Fakultní nemocnici v Motole. Je otcem dvou dětí – Laury a Matěje. Přestože ho mnozí označují za „influencera“, sám si tak nepřipadá. I přesto, že ho na Instagramu sleduje téměř 350 tisíc lidí, svou „popularitu“ využívá k edukaci a snaží se předat znalosti o první pomoci tak, aby to zaujalo co nejvíce lidí. Přestože je často blízko smrti a vidí kolem sebe mnoho bolesti a utrpení, dokázal si udržet svůj typický humor, což je patrné i z našeho rozhovoru.
Lze říci, zda jste za tu dobu, co zachraňujete lidské životy, už trochu „otupěl“? Když se například setkáte s případem, že člověku už nelze pomoci? Nebo vás to vždycky „semele“?
Je to práce jako každá jiná, byť má svoje specifika. Takže určitě jsem otupěl a myslím, že by ani nebylo dobré, kdyby vás každý výjezd pokaždé semlel – to by se dlouhodobě nedalo vydržet. Mám ale jedno pravidlo, aby se mi dobře usínalo: na výjezdu vždy s týmem pro pacienta uděláme maximum a také se všech členů před ukončením péče ptám, jestli i oni jsou přesvědčeni, stejně jako já, že už pacientovi nelze pomoci. Pak usínám s pocitem, že jsme udělali pro pacienta maximum a že nikdo na světě by za daných podmínek neudělal víc. A spí se mi celkem dobře.
Poskytnout první pomoc by měl zvládnout každý. Jenže jaká je realita?
Možná vás překvapím, ale není to tak špatné. Občas mě zamrzí, když přijedeme k někomu, komu okolí poskytovalo pomoc podle mýtů, které viděli ve zdravotnických seriálech. Pokud však člověk vytočí 155 a nechá si poradit, nemůže udělat chybu. Otázkou je, jestli se v lidech najde odhodlání zastavit a začít zraněnému nebo nemocnému pomáhat.
Je podle vás lepší v některých případech první pomoc raději vůbec neposkytovat a pouze volat rychlou?
Jakákoliv první pomoc je vždy lepší než žádná. Zavolejte 155. Už nežijeme v době, kdy bychom vás nutili vyrábět nosítka z klacíků v lese nebo vrážet někomu propisku do krku, aby mohl dýchat. Řekneme vám do telefonu, co udělat, abyste vážně zraněnému člověku pomohli, než dorazí záchranka. Pokud jde o něco banálnějšího, stačí, když u pacienta počkáte, popovídáte si s ním, uklidníte ho – a o zbytek už se pak nějak postaráme.
Kdysi jsem slyšel kolegu říkat, že první pomoc nejlépe poskytují děti a prostitutky. Děti proto, že se nebojí a jsou zvyklé reprodukovat to, co je kdo naučil. Pokud prošly nějakou výukou, moc o tom nepřemýšlí a dělají, co mají – a ono je to většinou správně. Prostitutky prý proto, že se nebojí mezilidského kontaktu, nemají problém sáhnout na cizího člověka a pomoci.
Jaké typy lidí jsou podle vás nejlepšími poskytovateli první pomoci? Jsou to například spíše starší lidé, nebo mladší, muži či ženy? Lze to nějak konkretizovat?
Vždycky je to o lidech, nedá se to zcela paušalizovat. Kdysi jsem slyšel kolegu říkat, že první pomoc nejlépe poskytují děti a prostitutky. Děti proto, že se nebojí a jsou zvyklé reprodukovat to, co je kdo naučil. Pokud prošly nějakou výukou, moc o tom nepřemýšlí a dělají, co mají – a ono je to většinou správně. Prostitutky prý proto, že se nebojí mezilidského kontaktu, nemají problém sáhnout na cizího člověka a pomoci.
Velmi často sdílíte na sociálních sítích některé případy, které se vám staly. Někdy je to trochu „drsné“. Například vloni jste zveřejnil fotografii plačící maminky s holčičkou, která se utopila, a nepodařilo se ji zachránit. Děláte to proto, aby si lidé uvědomili, jak vypadá skutečná realita?
Zrovna tuhle konkrétní fotku zveřejnila sama maminka přesně z důvodu, který říkáte. Já ji jen s jejím souhlasem převzal. U případů, které z praxe zveřejňuji, se vždy snažím právě o to, aby z toho nebylo jen konstatování, ale taky poučení a prevence. Většinou to jsou případy, které bych už nechtěl vidět znovu. Pokud to jednomu člověku pomůže si rozmyslet nějakou „koninu“ nebo lépe zabezpečit domácnost a její členy, splnilo to svůj účel.
Sledujete nebo jste sledoval (americké) seriály z prostředí záchranky/urgentního příjmu? Pokud ano, co říkáte na to, že tepenné krvácení řeší na ulici třeba tekutým tmelem ze stavby? Zaskočila vám u nějaké scény káva?
No jasně, že jsem sledoval. Je potřeba to brát s rezervou. Je to prostě seriál nebo film, většinou o vztazích, které jsou tam prioritní. A to, že je to v lékařském prostředí, je spíše vedlejší – a podle toho to pak někdy vypadá. Nemyslete si, že se z toho naučíte medicínu. Trochu nás pak ale zlobí, že po nás někdo vyžaduje tyto postupy provádět i u reálného pacienta. V takových situacích musíme trpělivě vysvětlovat, proč to není dobrý nápad.
Vytvořil jste si s některým z pacientů osobní vztah, nebo je to striktně no-go zóna?
Ano, s pár lidmi, které jsme s týmem resuscitovali, jsme byli na kafi, nebo se za námi staví osobně, a je to vždy moc příjemné. Jinak s pacientkami si moc nevypisuji, pokud se ptáte na tohle. :-)
V jednom svém příspěvku jste řekl, že existují jen dva legální důvody, proč někomu sáhnout do úst: pokud jste jeho zubař, nebo pokud vás o to někdo požádá. Ale co když má někdo zapadlý jazyk?
On jazyk nikam nezapadne. Je prostě v puse. Když ležíte na zádech a máte po úderu do hlavy ochablé svaly, gravitace způsobí, že hrtanová příklopka uzavře vstup do dýchacích cest. V takovém případě je potřeba dotyčnému zaklonit hlavu. Tím se dýchací cesty otevřou a pacient může volně dýchat. Tedy žádné prsty v puse nejsou potřeba. Pokud je strčíte do pusy epileptikovi při záchvatu, tak vám je ukousne. Jestliže ani po záklonu hlavy člověk nereaguje a nedýchá, nebo jen lape po dechu jako kapr na suchu, je potřeba volat záchranku a začít resuscitovat.
A co nádechoví potápěči? Ti nejlepší vydrží pod vodou na jeden nádech dlouhou dobu. Například česká jednička Gabriela Grézlová se pohybuje na hranici deseti minut. Byli jste někdy přivoláni k freediverovi, který si „zatančil sambu“? To je stav, kdy se člověk třese kvůli nedostatku kyslíku, předpokládám?
Máte pravdu, samba je vlastně důsledkem hypoxie a je to hraniční stav, který už je celkem nebezpečný. Potápěči před ponorem procházejí dokonalým tréninkem a přípravou, zpomalí si metabolismus a tím i nároky na kyslík. Průměrný mozek ale skutečně déle než šest minut bez kyslíku nevydrží.
Můžete popsat, ve kterých případech je potřeba pacienta převézt vrtulníkem?
K tomu existují jasná indikační kritéria pro nasazení letecké záchranné služby. Ale v zásadě se vrtulník nasazuje, když to pacientovi přinese jasný benefit – ať už časový, nebo když je na místě, kam se jinak nedá dostat. Nebo je to případ, na který je posádka letecké záchranky speciálně vyškolená.
„Zlomené srdce“ je vlastně poškození srdečního svalu, způsobené obrovským množstvím stresových hormonů po extrémním emočním vypětí. Může to být po úmrtí dítěte, z obrovského leknutí nebo i po náročném rozchodu. Příznaky a následky mohou být stejné jako u infarktu a v extrémním případě to může končit i smrtí.
Jak vy sám zvládáte svou práci po psychické stránce? Jak se vlastně udržet psychicky v pohodě, když jste tak často blízko smrti?
Neprožívám to jako svůj osobní příběh. Vstoupím do situace jako profesionál, udělám svou práci a pak zase vystoupím. Asi by vypadalo hloupě, kdyby vedle resuscitovaného dítěte vedle rodičů plakal i doktor ze záchranky.
Na sociálních sítích mě zaujal váš příspěvek o „zlomeném srdci“ v pravém slova smyslu. Lidé to používají často v souvislosti s rozchodem, ale z medicínského hlediska toto spojení znamená něco jiného. Můžete to popsat?
Nejste daleko od pravdy. „Zlomené srdce“ je vlastně poškození srdečního svalu, způsobené obrovským množstvím stresových hormonů po extrémním emočním vypětí. Může to být po úmrtí dítěte, z obrovského leknutí nebo i po náročném rozchodu. Příznaky a následky mohou být stejné jako u infarktu a v extrémním případě to může končit i smrtí.
Další smutná realita, která může nastat – když miminko přestane dýchat. Ano, monitor dechu má dnes už asi většina zodpovědných rodičů. Nicméně, když začne houkat (a nejedná se o falešný poplach, jak se často stává), jak by měl rodič zareagovat? V této souvislosti zmiňme i Tobiase od influencerky Nikol Leitgeb...
Přijďte k dítěti, vypněte monitor, zkuste ho probudit a zjistěte, zda dýchá. S touto informací volejte záchranku, poradí vám, co dělat. Ano, Nikolin syn měl přesně tento problém, ale my jsme přijeli jen slíznout smetanu, protože ho už před námi zachránil jeho otec. Slovo dalo slovo, a ještě v záchrance jsme se celkem nasmáli, Nikola má podobně zvrácený humor jako já... Vyústěním byl pak společný projekt Kryjeme vám záda o tom, jak poskytnout první pomoc se zaměřením na největší průsery, než přijede sanitka.
Měli by lidé podle vás absolvovat kurzy první pomoci opakovaně? A může to stačit pouze „online“? Ze své vlastní zkušenosti vím, že člověku zůstane v hlavě pár informací, ale velkou část toho postupně zapomene. A samozřejmě otázka je, na co si vzpomeneme ve chvíli, kdy jsme v šoku a vidíme člověka, který tu pomoc skutečně potřebuje.
Myslím, že udržíte základní znalosti tak půl roku, pak je potřeba si to zopakovat. Samozřejmě je super i ta mechanická paměť, která zafunguje, když je to potřeba, takže je dobré mít nejen teorii, ale vyzkoušet si nabyté vědomosti i na figuríně.
A ještě se musím zeptat, co vás vedlo k tomu stát se také influencerem?
Já se za influencera nepovažuju. Jsem kluk, co má rád svoji práci, a baví ho to cpát co nejvíce lidem (smích).
Ještě závěrem – vzpomenete si na nějaký případ, který nedokážete už nikdy vymazat z hlavy? A pokud ano, můžete krátce popsat?
Těch bude víc. Nedávno za mnou přišla paní, která se stará o holčičku, u níž jsme zasahovali. Cisterna se převrátila na jejich auto a holčičce tam zahynuli oba rodiče i malý bráška. Naštěstí už je to nějaký čas a slečně se daří dobře, dokonce se učí první pomoc.
Reklama
foto: Se svolením Marka Dvořáka, zdroj: Autorský článek