„Hrobník musí být v dnešní době kultivovaný. Zcela falešná je představa, že jde o opilého hrubiána,“ říká v rozhovoru pro Flowee Jiří Kolka, který je už 11 let manažerem hrobníků, kterých je na pražských Olšanských hřbitovech deset, včetně něj.
Hrobnická práce není jen o kopání hrobů, ale i o komunikaci s pozůstalými, zajišťování hladkého průběhu pohřbu a předcházení různým potížím. „Je to docela složitá práce, a tak by hrobník alespoň ve větších městech měl být kvalifikovaný,“ říká hrobník Jiří Kolka.
„Když se podívám zpátky na konec jara, měli jsme práce opravdu hodně. Změnilo se počasí, odchází teď hodně starších ročníků. Akorát o prázdninách není tolik ukládání uren, lidé většinou čekají do září, až skončí prázdniny.“
Vaše povolání asi není na předních příčkách žebříčku dream jobů. Jak jste se k téhle práci dostal a proč jste se pro ni rozhodl?
Hledal jsem práci a tohle se naskytlo. Ale já to bral jen jako přestupní stanici, chtěl jsem hledat dál, ale tohle zaměstnání jsem si zamiloval. Je to dobrá práce, služba veřejnosti.
Jste neustále v kontaktu se smrtí. Jak to ovlivnilo váš pohled na život?
Smrti se nebojím, jak se ke mně dostává tolik příběhů okolo ní, tak vím, že je kolikrát vysvobozením.
Moje emoce vyvěrají z emocí pozůstalých. Když nedají na sobě zármutek znát, tak to se mnou nehne, ale pokud vidím jejich truchlení, tak to ve mně probudí také smutek. Nejhorší jsou pohřby dětí či mladých lidí, tam to vždy se mnou zacloumá.
A jak se díváte na smrt jako takovou?
Můj názor na smrt stále zraje a uzraje asi až v tu dobu, až přijde můj čas.
Prožíváte při pohřbech nějaké emoce, nebo je to pro vás čistě práce?
To ano, něco prožívám, ale protože nebožtíky neznám, tak moje emoce vyvěrají z emocí pozůstalých. Když nedají na sobě zármutek znát, tak to se mnou nehne, ale pokud vidím jejich truchlení, tak to ve mně probudí také smutek. Nejhorší jsou pohřby dětí či mladých lidí, tam to vždy se mnou zacloumá.
Na začátku našeho rozhovoru jste zmiňoval kvalifikaci. Proč je podle vás důležitá?
Hrobník by měl být náležitě proškolený, především by měl znát zákony, které se k pohřebnictví vztahují, a pak se samozřejmě musí seznámit s praxí. Já osobně působím také jako lektor semináře pro hrobníky, který zaštituje Sdružení pohřebnictví České republiky.
Co se tam školí?
Z toho nejdůležitějšího třeba bezpečnost práce, běžné legislativní postupy, výňatky ze zákona, novinky v oboru, ale i praktické věci. Praxe je na semináři ale bohužel zahrnuta jen slovně, protože na hřbitově běžně nemůžete jen tak trénovat. Ony tedy existují i cvičné hřbitovy, kde jsou makety hrobů, jeden takový se dokonce nachází i v Praze, ale ty slouží přímo k získání profesní kvalifikace. Tu lze získat i v Plzni a Sokolově. Obyčejně ale hrobník praxi zakusí až během vlastního výkonu řemesla.
Hrobník musí být v dnešní době kultivovaný. Zcela falešná je představa, že jde o opilého hrubiána.
A čím tedy v práci začínáte? Vykopáním hrobů?
Začínáme administrativou. Nelze jen tak náhodně pohřbít do kteréhokoliv hrobu. K hrobovému místu je třeba mít nájemní smlouvu, právní vztah. Teprve na to pak navazuje další domlouvání, třeba o podobě a průběhu pohřbu. Já jsem v kontaktu s pozůstalými, ovšem až jako koncový pracovník. I pro mě je ale důležité ty lidi správně odhadnout, zjistit, co přesně chtějí. Jsme tady pro ně, pomáháme jim, aby tyhle těžké chvíle nesli lépe.
A dál?
Musíme si ověřit, že do příslušného hrobu je možné pohřbít, a musíme také zajistit, aby se rakev do hrobu vešla, aby všechno vyšlo na první dobrou.
Copak se někdy nevešla?
Ano. Znáte ty velké americké lesklé rakve? Jednou si pozůstalí přáli právě tu, jenže taková rakev je na některé starší hrobky příliš velká. Tehdy jsem vyměřil vnitřek hrobky a řekl jsem jim, že s touhle rakví to nepůjde. Ale pohřební služba jim tu velkou rakev stejně prodala a oni na mou radu nedali. Přišlo několik set smutečních hostů a ta rakev se samozřejmě při ukládání zasekla, bylo to tenkrát hodně zlé. Rakev se musela pracně vyndat a druhý den se pak vybourával mramor, kterým byla hrobka zevnitř obložena, jinak by se tam ta rakev vůbec nedostala. Od té doby už mé slovo berou vážně.
Vraťme se tedy k tomu, co děláte dál, když máme na správě hřbitova vše podchycené?
Když už stojíme nad konkrétním hrobem, musíme si říct, co všechno k výkopu potřebujeme, musíme zajistit bezpečnost – a pak teprve můžeme začít kopat. Někdy to trvá půl dne, někdy dva dny. Olšany jsou ale tvrdé, tady to bývají spíše ty dva dny. Kopeme ručně, jen pomocí krumpáče a lopaty, žádné bagry, protože nevíme, jestli tam nejsou nějaké kořeny a podobně. Kopeme podle zadání do zákonem předepsané hloubky.
A když to není nový hrob, tak narazíte na staré rakve, ne?
Ty už jsou rozložené, narážíme pouze na ostatky – tedy narazíme na ně tak v devadesáti procentech případů. Pokud je to nově pronajatý hrob, závisí další osud těch ostatků na tom, co chtějí noví majitelé. Někteří řeknou: „Byli tady první, klidně je tam nechte“. Ale někteří chtějí mít hrob pouze pro sebe a v takovém případě se pak původní ostatky přenesou a uloží do společného hrobu.
Jednou se utrhl popruh a rakev se mírně zhoupla, ale naštěstí jsme to vybalancovali. Jinak se nic hrozného nestalo. Sem tam pracovní úraz drobnějšího charakteru, ale to k tomuto povolání patří.
A když ty ostatky patří rodině?
To se pak automaticky umístí pode dno aktuálního výkopu. Ale někdy se ostatky i v rámci rodiny přenášejí z jednoho hrobu do jiného – to, když se rodina rozhodne pro nějaké nové hrobové místo.
Účastníte se také pohřbů?
Ano, máme pohřební mercedes, neseme rakev, spouštíme ji do hrobu. Pokud si to rodina přeje, může samozřejmě rakev nést i spouštět sama a my jí při tom jenom asistujeme, ale tady v Praze to není příliš zvykem. A pak, až se rodina rozloučí, hrob zasypeme.
Když nesete rakev, tak to musíte být i příslušně oblečen, ne?
Na těžkou práci nosím pracovní montérky, ale při pohřbech a při jednání s lidmi na sobě mám reprezentativní černé oblečení.
Co se děje, když nebožtík nemá rodinu?
Většinou se jeho tělo zpopelní na náklady obce. Když se ale jedná o cizince, musí obec nejdřív kontaktovat příslušnou ambasádu, a pokud ta neodpoví, nesmíme podle zákona tělo spálit, ale musíme je pohřbít do země.
Co jsou to zápůjční hrobky?
Dříve, někdy v 60. a v 70. letech, se občas v některých částech Prahy muselo na hrob dlouho čekat a po tu dobu byl nebožtík uložen právě v zápůjční hrobce. Dnes se ale taková hrobka používá především jako depozitář ostatků například v situacích, kdy je nějakou jinou hrobku třeba opravit.
Reklama
Probrali jsme ukládání rakví, ale u nás v Čechách je zvyk spíše zpopelňovat, ne?
Ano, u nás převažuje zpopelnění, ale na Moravě je to obráceně. A k těm urnám s popelem, tam je to hodně rozmanité. Původně se standardně ukládaly do hrobů, ale dneska je možností víc: do urnového hrobu, do hrobky nebo do hrobu se sklípkem, tedy bez hlíny, dále třeba do kolumbárních schránek různého provedení… Pak samozřejmě existuje vsypová louka nebo rozptylová louka – ty zase mají svá vlastní pravidla.
Jak vůbec plánujete pohřby a ukládání uren?
Někdy je to těžké. Urny se u nás ukládají během celého týdne, rozptyly probíhají v úterý a ve čtvrtek, a pak máme ještě klasické pohřby. Uren ukládám v průměru osm denně, klasických pohřbů bývá za rok kolem dvou set.
Jak veliký je váš hřbitov?
50 hektarů, patří k němu i pravoslavná část a rozptylová louka.
A židovský hřbitov?
Ten si spravuje Židovská obec sama, je to takzvané neveřejné pohřebiště.
Musí být těžké se v tom vyznat.
Správa hřbitova má digitální databázi se seznamem hrobů. V ní je vidět, které hroby jsou aktivní a které vyřazené, tedy k dispozici pro další pronájem. Často se stává, že si lidé hrob pronajmou dopředu, klidně ho mají pronajatý deset let, než ho potřebují.
Jsou tady někdy pohřby pompézní?
Ano, třeba pohřby s čestnou stráží a vojenskými poctami. Někdy u toho bývají i salvy. No a pak mají velkolepé pohřby také světští. Musí se jim nechat, že jsou to poctivé pohřby, neošizené, s velkou účastí, nikdo si nedovolí tam nebýt. Každý přijde s kyticí, na pozůstalých je vidět ta velká úcta.
Stal se tady nějaký průšvih?
Jednou se utrhl popruh a rakev se mírně zhoupla, ale naštěstí jsme to vybalancovali. Jinak se nic hrozného nestalo. Sem tam pracovní úraz drobnějšího charakteru, ale to k tomuto povolání patří.
foto: Se svolením Jiřího Kolky, zdroj: Autorský článek
