Jako by diagnóza cukrovky prvního typu sama o sobě nestačila, trpí mnoho diabetiků navíc závažnou mentální poruchou, jež riziko poškození těla i duše ještě mnohonásobně zvyšuje. „Diabulimie“ je doslova cestou do diabetického pekla, jejíž následky mohou být nevratné.
„Diabetes prvního typu, dříve zvaný inzulinodependentní, závislý na inzulinu – IDDM, se velmi liší od nejčastějšího diabetu 2. typu, dříve non inzulindependentního – NIDDM, a to v třech hlavních ohledech. Jde o autoimunitní onemocnění, kdy imunitní systém za přítomnosti stresu nebo virové infekce ničí beta buňky slinivky břišní, takže nedochází k tvorbě inzulinu,“ vysvětluje MUDr. Kateřina Cajthamlová, internistka, psychoterapeutka a propagátorka zdravého životního stylu. „IDDM je podstatně méně dědičný, ve 2–12 %, a až na takzvaný pomalu probíhající – LADA, který se projevuje až v dospělosti, se vyskytuje IDDM již v dětství a dospívání. Třetí odlišností je výrazné hubnutí pacientů s diagnózou diabetu 1. typu na rozdíl od tloustnutí těch, kteří trpí diabetem 2. typu,“ pokračuje.
Druhé nejtypičtější chování nemocných diabetiků
Výsledky studie z roku 2000, provedené odborníky z diabetologických klinik a badateli z kanadských škol, odhalily, že mladé ženy s diabetem typu jedna mají dvakrát vyšší pravděpodobnost vzniku poruchy příjmu potravy, jako jsou mentální anorexie nebo mentální bulimie. Ukázalo se navíc, že až 20 % žen s diabetem má nebo mělo v určitém okamžiku po diagnostikování nemoci poruchu příjmu potravy.
S uvedenými zjištěními úzce souvisí další fakt, k němuž se výzkumníci dobrali, a to skutečnost, že ve skupině diabetiků prvního typu bylo vynechání dávky inzulinu za účelem snížení hmotnosti, hovorově nazývané „diabulimie“, druhým nejčastějším prvkem chování u jedinců trpících poruchami příjmu potravy (první bylo držení diet).
Reklama
„Je důležité připomenout, že poruchami příjmu potravy PPP trpí i u nás 10x víc žen než mužů a PPP vznikají nejčastěji u dívek staršího školního věku a v pubertě. Sama aplikace inzulinu je pro mladé diabetiky stresující, cítí se diagnózou stigmatizovaní a zejména dívky často jaksi nestojí o to, aby se jejich postava měnila z dívčí v ženskou a zaoblovala se díky usazování tuku na bocích a prsou. Inzulin je tak zvaně anabolický hormon, takže mladým diabetičkám pomůže jeho aplikace zpátky získat svalovou hmotu i zbrzdit nadměrné využívání tuku, a u úspěšně léčených inzulinem tedy hmotnost vzrůstá, o což obojí dívky v tomto věku prostě nestojí,“ informuje MUDr. Cajthamlová.
Podobný název, zcela jiné projevy
Dnes, o více než dvě desítky let později, ušli vědci při zkoumání „diabulimie“, nebezpečné mentální poruchy, dlouhou cestu, přesto však nejsou na konci. Například dosud není v DSM-5 (Diagnostický a statistický manuál duševních poruch) samostatně uvedena jako formální psychiatrická diagnóza, nýbrž je zaznamenána pod kolonkou bulimie – i z toho důvodu doporučuje MUDr. Cajthamlová užívat její název s uvozovkami, protože nejde o oficiální, ale jen hovorový a ještě nepřesný výraz.
Faktem ovšem je, že „diabulimie“ má s „tradiční“ bulimii podobný víceméně pouze název, protože chování „diabulimika“ se od chování bulimika velmi liší. Zatímco první jmenovaný spoléhá na omezení inzulinu za účelem snížení hmotnosti, druhý se přejídá, aby si užil chuť jídla, a následně se vyzvrací, aby měl svou váhu pod kontrolou.
„Pro oba typy pacientů – bulimiky i hovorově „diabulimiky“ – je typický odpor k přirozenému vyspívání těla a pocity viny spojené s jídlem. Společný je i patologickým chováním navozený stav hladovění organismu se změněným stavem vědomí, způsobeným ketózou. Podobně je tomu i u ketodiety – stravy s omezením sacharidů. Ve všech třech případech – bulimie, „diabulimie“ i ketóza navozená ketodietou – se tělo odvodňuje, v buňkách se tvoří toxický aceton a tělo chátrá,“ doplňuje odborný kontext MUDr. Cajthamlová.
Chorobná snaha udržet shozená kila dole
Jedním z pozoruhodných příznaků cukrovky prvního typu může být i nevysvětlitelný úbytek hmotnosti. K tomu dochází, když nepřítomnost inzulinu nutí tělo brát živiny ze zásob bílkovin a tuku, protože není schopno rozložit cukry přijímané ve stravě. Diabetici, kteří onemocní „diabulimií“, touží zůstat štíhlí, a tak se prakticky snaží povzbudit tělo, aby zůstalo nemocné, aby mu chyběl inzulin, a ono muselo brát živiny ze zásob, aby oni zůstali štíhlí.
Ketony způsobují kyselost krve a vedou k příznakům, jako jsou nadměrná žíznivost, bolesti žaludku, nevolnosti, zmatenost, letargie, rozmazané vidění, dech vonící po ovoci. „To vše je důsledkem tvorby acetonu,“ dodává MUDr. Cajthamlová.
To je ovšem velmi nebezpečné, a hned z několika závažných důvodů. Záměrné omezování inzulinu má za následek vznik vysoké hladiny cukru v krvi, což může vést k poškození cév a srdce, ledvin a také nervů. Vysoké hladiny cukru v krvi mohou také vyústit v život ohrožující stavy, mezi něž patří například diabetická ketoacidóza (DKA).
„Hubnutí je způsobeno řadou důvodů: buňky nemohou využít glukózu v krvi vinou nedostatečné produkce inzulinu slinivkou, takže hladovějí a výrazně se odbourává tuk a svalová hmota jako náhradní zdroj glukózy pro svaly a orgány, vyjma mozku. Dále vysoká hladina glukózy v krvi zahušťuje plasmu a vytváří metabolickou ketoacidózu, tedy překyselení, narušuje funkci mozku – ketoacidotické koma, zvyšuje se močení velmi sladké moči, takže dochází k odvodnění organismu a zátěži ledvin, nu a cévy jsou poškozeny hyperglykémií – poškození cév sítnice vede k oslepnutí,“ vyjmenovává nebezpečí spojené s „diabulimií“ MUDr. Cajthamlová.
Změny bývají nevratné
K DKA dochází, když má tělo nedostatečnou hladinu inzulinu a čerpá živiny z tukových zásob. To způsobuje, že se v krvi vyvíjejí kyselé chemické látky, známé jako ketony. Ketony způsobují kyselost krve a vedou k příznakům, jako jsou nadměrná žíznivost, bolesti žaludku, nevolnosti, zmatenost, letargie, rozmazané vidění, dech vonící po ovoci. „To vše je důsledkem tvorby acetonu,“ dodává MUDr. Cajthamlová.
Mezi další možné důsledky „diabulimie“ patří diabetická retinopatie, jež může vyústit až ve ztrátu zraku. Dlouhodobě zvýšená hladina cukru v krvi vzniklá důsledkem nedostatku inzulinu, může poškodit krevní cévy, zejména v sítnici, což je část oka detekující světlo. Retinopatie se dá léčit, léčba ale slouží k zastavení dalšího poškozování cév v sítnici, bohužel nedokáže napravit škody, které se už staly. Když vysoká hladina cukru v krvi poškodí cévy v ledvinách, může vzniknout nemoc známá jako diabetická nefropatie, kdy cukrem poškozené cévy ledvin je nedostatečně prokrvují, což spolu s nadměrnou zátěží ledvin vylučováním cukru z krve poškozuje fungování ledvin a bez léčby může vést až k jejich selhání. To je smrtelný stav, jenž se dá řešit pouze dialýzou nebo transplantací.
Kromě cév může nadbytek glukózy v krvi poškodit periferní nervy umístěné mimo mozek a míchu (periferní neuropatie), což může oslabit schopnost nervů správně fungovat. Důsledkem mohou být příznaky, jako jsou necitlivost, brnění, píchání nebo pálení v prstech rukou či nohou nebo na dlaních či chodidlech, objevuje se také slabost v končetinách, ztráta rovnováhy nebo přecitlivělost na různé podněty.
Nejen strach z přibírání, roli hraje i obava ze ztráty kontroly
Proč by někdo tak hrozná rizika podstupoval? Výzkumníci z amerického National Institutes of Health (NIH) identifikovali hned několik rizikových faktorů. Mezi nimi dominuje strach z přibírání, který jde ruku v ruce s pocitem, že pacient s cukrovkou nemůže mít svůj život pod kontrolou, protože kontrolu přejímá nemoc.
Opojný pocit moci je násoben ketoacidozou, která mění stav vědomí, a je tak podobná ketóze u ketodiet. Pacient nemá chuť jíst a cítí se lehký a mocný…
Omezení dávek inzulinu může v tomto poskytnout sice falešný, přesto opojný pocit, že má nemocný moc nad tím, co a jak bude v jeho těle fungovat. Podle výsledků jiné studie může být na vině i skutečnost, že zotavení se z diagnózy diabetu typu jedna může vést k nárůstu hmotnosti, což nemocného vede k tomu omezit příjem inzulinu a zase zhubnout.
„Onen zmiňovaný opojný pocit moci je násoben ketoacidozou, která mění stav vědomí, a je tak podobná ketóze u ketodiet. Pacient nemá chuť jíst a cítí se lehký a mocný… Tento stav aplikací inzulinu odezní a je nahrazen ´normální šedou skutečností´. I proto dospívající diabetici zřejmě riskují zdraví i život podobně, jako je tomu u drogově závislých,“ komentuje MUDr. Cajthamlová.
Chráněný není v podstatě žádný diabetik
Diabetes prvního typu je jedním z nejzávažnějších onemocnění, s nimiž se současné lidstvo potýká. Pokud se neléčí, má děsivé zdravotní komplikace, které jsou v podstatě totožné s důsledky „diabulimie“ popsanými výše. Léčba cukrovky prvního typu zahrnuje přísnou kontrolu glykémie (hladina cukru v krvi), k čemuž dochází pícháním dávek inzulinu v konkrétním časovém rozmezí. Když hladina cukru v krvi stoupne nad doporučenou výši, vznikají výše zmíněná zdravotní rizika.
„Diabulimici“ si v podstatě tento stav, který je dodávaným inzulinem korigován, uměle vytvářejí, čímž sami sebe ohrožují na životě. Nejvyšší tendenci k onemocnění „diabulimií“ mají podle bádání vědců z NIH mladé ženy, nicméně se to může stát každému: podle výsledků výzkumu přiznala až třetina diabetiků, že někdy dávky inzulinu záměrně omezila.
Rozhodující je včasný zásah
Čím déle zůstává hladina glukózy v krvi vysoká, tím vyšší je riziko nežádoucích účinků. Proto je více než žádoucí včas zasáhnout a poskytnout nemocnému pomoc – inzulin. Druhou věcí je potom péče o nemocnou mysl, která potřebuje pochopit, že vysazováním inzulinu tělu škodí. Z toho plyne, že léčba „diabulimie“ má více vrstev a zahrnuje odborníky z různých medicínských oborů.
Kromě endokrinologa, pomáhajícího zvládat rizika trvale vysoké hladiny cukru v krvi, je potřebná také pomoc psychologů či psychoterapeutů, dietologů či nutričních terapeutů a diabetologů. Protože navzdory prevalenci tohoto poruchového chování je bohužel smutným faktem, že většina nemocných diabetiků riziko „diabulimie“ stále nechápe nebo ho podceňuje (jak vyplynulo z výsledků studie NIH z roku 2020, podle nichž s tím mělo problém až 69 % respondentů).
foto: Shutterstock , zdroj: Autorský článek
