Je jí dvaapadesát. Ale nikdy nezapomene na magickou čtyřiačtyřicítku. Právě tehdy se jí život obrátil o sto osmdesát stupňů. Z naprosto zdravé ženy se ze dne na den stala vážně nemocnou onkologickou pacientkou se štemplem diagnózy karcinom krku.
„Do té doby jsem hodně sportovala a byla naprosto spokojená. Ze zcela aktivního života jsem se skutečně najednou ocitla v pyžamu v Masarykově onkologickém ústavu a pochopila, jak vypadá život za sklem. V jediném okamžiku se mi převrátil život naruby,“ vzpomíná na dobu před sedmi lety Andrea Nováková.
Když si vybaví moment, kdy jí pan primář sděloval výsledky biopsie, dodnes vidí každý detail. Jak říká, je to zásadní okamžik, který se vryje člověku pod kůži a na který nelze nikdy zapomenout. Vzhledem k velikosti a umístění nálezu nebyla možná operace, ale naštěstí byly jiné možnosti léčby. K ní přistupovala s duší sportovkyně. „V žádném případě mě nenapadla možnost, že bych tady dál ,nebyla‘ nebo že se nevyléčím do plného zdraví. Takto jsem si to okamžitě ve své mysli nastavila a skutečně jsem po celou dobu léčby věřila, že se vyléčím do plného zdraví.“
Jenomže vyrovnat se s tím musela celá rodina, a ta už situaci nesla hůř. Nejen manžel, dcery, ale i rodiče. „Onkologické onemocnění dokáže otřást všemi jistotami, které člověk doposud měl, a otestuje pravdivost vztahů,“ podotýká s dojetím v hlase.
Onkologické onemocnění dokáže obrátit život vzhůru nohama. Otestuje vztahy, odvahu i vytrvalost. Ale přinese také trochu jiný pohled na život.
Co vám nejvíc pomohlo se vyléčit?
Byla to hlavně důvěra v lékaře a podpora rodiny. Dále víra sama v sebe. U závažné nemoci člověk objeví, kam až může posouvat své hranice. Musí věřit svému tělu, že ho podrží. Zásadní ale byla i vůle léčit se a víra v uzdravení. Pokud člověk má většinu z těchto čtyř pilířů, má velkou šanci na šťastný konec. Nemoc mě vyřadila z běžného života pouze na necelý rok, protože moje léčba byla rychlá a intenzivní. S odstupem času můžu říci, že mým největším hnacím motorem do cílové pásky zdraví byla má touha v uzdravení a moje rodina.
Co bylo v tom všem nejtěžší?
Nejtěžší byla určitě změna režimu v naší domácnosti. Museli jsme tohle životní období přijmout a nic neplánovat. Já jsem byla zvyklá mít plány, a ty najednou vzaly za své. Hodně těžké to bylo pro moji dospívající dceru, která místo středoškolského života za mnou každý den chodila ze školy na Žlutý kopec do Masarykova onkologického ústavu. Takové dospívání nikdo nechce.
Působíte naprosto odhodlaně a statečně. Přesto, přišla někdy krize, kdy vám váš optimismus nepomáhal? Vybavíte si nějaký moment?
Jsem opravdu životní optimista. Vzhledem ke zkušenostem, které ve svém věku mám, vím, že i když to někdy vypadá, že vše, co šlo, se pokazilo, tak musí existovat cesta ven. Ale jako u většiny onkologických pacientů existuje moment, kdy se bojím, a svůj strach těžce zvládám. Je to okamžik čekání na výsledek kontroly. Rozdíl je v tom, že teď už vím, co by následovalo při špatném výsledku.
Co považujete za největší výzvu pro lidi, kteří si procházejí diagnózou rakoviny? Kde podle vás systém selhává?
Myslím si, že před onkologickým pacientem stojí většinou tři velké výzvy – první je nevzdávat to bez boje. Rozhodnout se, vykročit na cestu léčby s nadějí, že to má smysl, i když cíl může být na začátku v nedohlednu. Dále je to snaha o udržování rovnováhy – mít čas na radosti a čas na starosti. Je určitě náročné být stále jen pozitivní, a proto je důležité být třeba i tím slabým, pobrečet si nebo jednoduše zanadávat. A asi nejdůležitější je nezůstávat na cestě za vyléčením osamocený.
To byl důvod, proč jste založila projekt Nebýt na to sama?
Ano. Tento moment vnímám právě díky našemu projektu velmi intenzivně. Potvrzuje se nám, že díky soudržnosti a sounáležitosti pacientek nemoc prožívají úplně jinak. Vzájemné naslouchání, rady, dodávání si odvahy nebo sdílení těžkých okamžiků patří k tomu, čeho si velmi vážím, že v naší komunitě máme. Ne nadarmo platí, že sdílená radost je dvojnásobná radost a sdílená bolest je poloviční bolest. Já jsem už v nemocnici plánovala, že organizaci založím.
S odstupem času můžu říci, že mým největším hnacím motorem do cílové pásky zdraví byla má touha v uzdravení a moje rodina.
To jste měla tolik energie?
Během léčby jsem poznala spoustu žen v podobné situaci a s podobným osudem. Každý, kdo byl hospitalizovaný, ví, že čas v nemocnici měří jinak. Od chemoterapie k chemoterapii, od ozařování k ozařování. Najednou jsem se cítila osamocená a nepotřebná. Bloumala jsem chodbami, potkávala ženy ve stejné situaci a napadlo mě, že v Brně chybí místo, kde by pacienti mohli sdílet navzájem své zkušenosti s nemocí nebo hledat jakoukoliv pomoc při léčbě. Podpora blízkých je velmi důležitá, ale životní zkušenost je nepřenosná. Odtud byl jen krůček k realizaci myšlenky.
Mimo jiné poskytujete i psychologickou podporu. Ta je určitě strašně důležitá a možná se na ni zapomíná?
Ta je nesmírně důležitá jak pro pacienta, tak pro rodinu, neboť pomáhá zvládat náročné změny v životě pacienta. Ať už se jedná o podporu od blízkých, přátel nebo profesionální podporu. V našem projektu jsme se stali partnery unikátního projektu „MysliProtiRakovině“, který se v oblasti prevence soustředí na naše prožívání a na nemoc samotnou. Také se věnuje příbuzným pacienta, neboť i pro ně je tato životní etapa velmi náročná. Myslím si, že za dobu od mé nemoci se hodně věcí pro onkologické pacienty změnilo k lepšímu. V době mé nemoci jsem neměla možnost, kam se v Brně obrátit o podporu na pacientskou organizaci.
Dnes nejste sama ani na samotný projekt.
Na své cestě při vzniku projektu jsem poznala další onkologické pacientky a rozhodly jsme se využít svých zkušeností a nabídnout pomoc dalším ženám. Víme, jak onkologické onemocnění dokáže obrátit život vzhůru nohama. Otestuje vztahy, odvahu i vytrvalost. Ale přinese také trochu jiný pohled na život. Rády bychom proto využily našich zkušeností a podpořily další ženy, které se potýkají s podobným osudem. Chceme jim alespoň částečně zpříjemnit cestu léčbou, nabídnout aktivity, které budou prospěšné nejen pro pacienty samotné, ale i pro jejich blízké. Náš projekt vznikl v roce 2021, je otevřený všem diagnózám a věkovým kategoriím. V počátku jsme začínali s podporou onkologických pacientek, ale dnes podporujeme i muže.
Co byste vzkázala všem, kteří právě teď bojují s onkologickým onemocněním?
Každý den, kdy se rozhodnete bojovat za své zdraví, vás k němu přibližuje. Nikdy neztrácejte naději a věřte, že i malý krok, který uděláte, vás k němu posouvá. Síla neznamená nikdy nepadnout, ale najít sílu znovu vstát. Proto vám přeji hodně síly, lásky a odvahy na této cestě.
Jak jste na tom dnes? Jste zdravá? A jak vás nemoc změnila?
Dnes jsem na tom, myslím, zdravotně velmi dobře. Jsem spokojená a žiji moc hezký a naplněný život. A jak mě nemoc změnila? Všichni víme, že zdraví máme jen jedno. Zní to jako otřepaná fráze, ale jakmile ho ztrácíme, tak to najednou přestává být frází a začneme si klást otázky, na které nezná nikdo odpověď. Mě nemoc naučila nebrat život až tak vážně, radovat se z každého dne i obyčejného okamžiku. Také víc žiji přítomností.
Reklama
foto: Se svolením Andrey Novákové, zdroj: Autorský článek
