Klinická medicína jde ruku v ruce s vědou, bez níž by současná onkologie nebyla tam, kde je. Jak vlastně výzkum léků probíhá a jak vypadá budoucnost léčby nemoci, která ročně připraví o život tisíce lidí?
„V první řadě je potřeba si uvědomit, že rakovina není jedna nemoc. Je to vlastně soubor mnoha onemocnění s mnoha různými příčinami. I to je důvod, proč nikdy nebude k dispozici jeden univerzální lék,“ říká prof. MUDr. Aleksi Šedo, DrSc., přednosta Ústavu biochemie a experimentální onkologie 1. LF UK, který současně stojí i v čele Národního ústavu pro výzkum rakoviny.
Tento ústav se zabývá nejen výzkumem léčby, ale i diagnostiky a také prevence rakoviny a slučuje 71 výzkumných skupin špičkových vědců.
Po dvou letech trvání projektu se může NÚVR pochlubit i konkrétními výsledky vědeckého výzkumu v podobě čtyř patentů a 180 publikací v prestižních odborných časopisech. Velkým úspěchem je třeba vývoj látek, tzv. ligandů, jež mohou zamezit nádorovému bujení. Přesto zatím rakovina často vítězí. Je možné, že se to změní? I o tom je náš rozhovor.
Probíhá tolik výzkumů a různých studií, existují preventivní screeningové programy, a přesto rakovina stále vítězí. V čem je tato nemoc tak záludná?
Záludností je celá řada, ale velmi podstatné je, že rakovina dokáže obcházet imunitní systém. Nádor se skládá z celé řady různých druhů buněk, nejen z těch nádorových, kterým říkáme transformované, ale i ze spousty dalších, které jsou v uvozovkách normální.
Související…
Reklama
Jenže nádor si tyto buňky ochočí, aby pracovaly v jeho prospěch. Takže si tam například natáhne nové cévy, aby měl zásobení živinami a kyslíkem, a dokonce umí dovést buňky imunitního systému k tomu, aby nepůsobily proti němu. Tomu se říká lokální imunosuprese.
A co to laicky znamená?
V tom místě pak prostě nefunguje imunita. Nádorové buňky pak mutují a mají tendenci vytvářet kolonie nových buněk, které mají trošku odlišné vlastnosti. Takže když léčbou trefíme některé z těch buněk, tak jiné uniknou. A tím, že jedny vyhubíme, získají druhé evoluční výhodu a namnoží se. Je to nekončící boj.
Co považujete za největší objev v onkologickém výzkumu, řekněme, za posledních 10 let?
To je trochu širší téma, tady nejde o nějaký konkrétní lék. Strašně cennou věcí je vždy popsání funkce nějaké molekuly, která se může, nebo nemusí stát součástí terapeutického portfolia. V biomedicínském výzkumu to, co je opravdu průlomové, se ukáže spíš časem. To, co vypadá fantasticky dneska, ještě zdaleka nemusí znamenat, že to tak opravdu bude i později. Mezi přelomové objevy patří širší koncepty, které mají dopad na pacienty. Takovým momentem je v současnosti například imunoterapie nebo precizní onkologie.
Co je to precizní onkologie?
Precizní onkologie, jejíž součástí je cílená léčba, je název konceptu, kdy se identifikuje a cílí patogeneticky významná molekula, díky které nádor přesně „zaměřujeme“. Laicky řečeno, se tedy zacílí léčba na ten konkrétní nádor, na jeho konkrétní buňky nesoucí tuto molekulu. Precizní medicínu bychom vlastně mohli vidět jako podmnožinu chemoterapie. Historicky se chemoterapií nazývaly látky, které prostě zlikvidovaly dělící se buňky.
Má-li pacient ve „svém“ nádoru určitou mutaci, na níž existuje designovaná molekula, která tuto mutaci může cílit, pak má léčba smysl. Pokud pacient mutaci nemá, dostával by léčbu, která by neúčinkovala, ale mohla by mít i vedlejší účinky.
Jenomže existují i nádorové kmenové buňky, které se začnou dělit po určité době znovu. Takže efekt této terapie je pouze dočasný. Navíc má spoustu nežádoucích účinků, protože se likvidují i buňky, které se dělí „v náš prospěch“, třeba ty, z nichž se vyvíjejí krvinky, imunitní buňky, buňky ve vlasových folikulech a podobně.
A precizní onkologie je šetrnější?
Ano, protože cílí jen na určitou patologickou molekulu, na konkrétní mutaci. My zde ještě používáme termín personalizovaná léčba, to znamená, že bereme v potaz celého člověka i v souvislostech, které přesahují nemoc. Protože ten onkologický pacient může být například zároveň kardiak, což by vyloučilo užívání některých léků. Může být také ve vysokém věku a léčbu by nemusel snést a podobně. Ne pro každého je tato léčba zkrátka k dispozici a také ne pro každý nádor je vhodná. Nikoli z důvodů ekonomických, ale proto, že nejsme schopni ten konkrétní nádor zasáhnout.
Co to konkrétně znamená?
Například víme, že má-li pacient ve „svém“ nádoru určitou mutaci, na níž existuje designovaná molekula, která tuto mutaci může cílit, pak má léčba smysl. Pokud pacient mutaci nemá, dostával by léčbu, která by neúčinkovala, ale mohla by mít i vedlejší účinky, v tomto případě zbytečné. Každopádně precizní medicína může onkologii posunout dál, ale pořád k tomu potřebujeme další úroveň poznání a to je i jeden z důvodů, proč tady máme Národní ústav pro výzkum rakoviny.
Jak vlastně probíhá vývoj léků na rakovinu?
Na úplném začátku poznáváme nějakou molekulu, biologický princip její role a potom se ho snažíme ovlivnit nějakou synteticky připravenou látkou. Dále musí medicinální chemici vyvinout určitou strukturu, která může s tou objevenou molekulou něco udělat.
Od pochopení, řekněme, určeného biologického cíle až po chvíli, kdy se léčivo dostane do lékárny, obvykle uběhne minimálně 10, ale spíš 15 let.
To se dále zkouší od jednodušších modelů ke složitějším, různě uspořádaným a potom na zvířecích modelech, nejčastěji na laboratorních myších.
A v jaké fázi se testuje na lidech?
Když všechno spěje k tomu, že testovaná látka funguje. Tedy že opravdu s tou cílovou molekulou udělá to, co s ní dělat má, a prokáže biologický efekt. To znamená, že se buňka nebo tkáň chová tak, jak chceme. Studie na lidech mají ale několik fází, aby prokázaly nejen účinnost, ale i bezpečnost. Takže testování na lidech musí splňovat technické, zdravotní a bezpečnostní požadavky. Od pochopení, řekněme, určeného biologického cíle až po chvíli, kdy se léčivo dostane do lékárny, obvykle uběhne minimálně 10, ale spíš 15 let.
Dá se výzkum nějak urychlit?
To se u různých typů nádorů liší, ale obecně lze proces urychlit například znovupoužitím nějakého již schváleného léku. Existují například léky, které mohou být účinné i v nějakém jiném molekulárním kontextu, v jiných souvislostech. Takže se pak mohou použít i na jiné vzdálené diagnózy. Další cestou je modelování a využívání chemických knihoven, kdy se testují látky, které mají potenciál stát se protinádorovými léky. Výzkum lze samozřejmě urychlit v závislosti na tom, kolik je na něj peněz. Když je peněz více, nechají se jednotlivé kroky dělat robustněji, na širších počtech a některé kroky mohou běžet paralelně. To bylo mimochodem například v případě vakcíny proti covidu.
Jak si myslíte, že si stojí vědecký výzkum léků na rakovinu v evropském měřítku?
Obecně česká biomedicínská věda patří mezi čím dál lepší, významnější komponenty světového výzkumu, takže v tom se rozhodně nemusíme stydět. Neznamená to, že všechna věda, která se u nás dělá, je dobrá, stejně jako ne všechna muzika, která se napíše, je kvalitní a podobně. Ale obecně je naše místo rozhodně čestné. A zlepšuje se.
Myslíte, že jednou bude rakovina poražena? Že to nebude nejčastější příčina úmrtí?
Myslím si, že bude vždycky patřit k nejčastějším příčinám úmrtí. To, co my můžeme zlepšit, je včas diagnostikovat, snížit utrpení pacientů a prodloužit kvalitní zdravý život.
Děkuji za rozhovor.
foto: se svolením Aleksi Šeda, zdroj: Autorský článek
