Americká akademička Cat Pausé, která působila na novozélandské Massey University, vysvětlovala, proč považuje některé běžné představy o obezitě za mýty. Mezi jednu z nich zařadila také přesvědčení, že být obézní znamená být nezdravý.
Její argumentace vycházela z jednoduchého pozorování. Existují zdraví lidé s obezitou a nemocní štíhlí lidé. Samotná velikost těla tedy podle ní není dobrým ukazatelem zdraví. Tyto názory šířila také prostřednictvím svého rozhlasového pořadu Friend of Marilyn, který se věnoval právům a postavení lidí s vyšší hmotností.
Jenže právě tento zdánlivě přesvědčivý argument otevírá zásadní otázku. Znamená to, že tělesná hmotnost není významným ukazatelem zdravotních rizik? A co se stane, když takové přesvědčení začne ovlivňovat vztah lidí k vlastnímu tělu?
Když se z vážného zdravotního problému stane normalizovaný stav
Hnutí fat positivity vzniklo jako reakce na diskriminaci lidí s nadváhou a obezitou. Jeho původní požadavek byl pochopitelný a srozumitelný. Člověk nemá být terčem ponižování, odmítání nebo nerovného zacházení jen proto, že váží více než ostatní. To je absolutní pravda, žádný nemocný si nezaslouží výsměch okolí.
Postupně se však v některých částech tohoto hnutí začala objevovat tvrzení zpochybňující samotnou souvislost mezi obezitou a zdravotními riziky. Cat Pausé například ve svých veřejně publikovaných argumentech označovala přesvědčení, že být tlustý znamená být nezdravý, za jeden z mýtů o obezitě.
Cat Pausé ráda tvrdila, že „vědecké práce, spojující nadměrnou hmotnost s chronickými nemocemi, nejsou průkazné”, nebo že morbidně obézní lidé mohou být zdravější než lidé s normální váhou. Je pravda, že člověk s váhou 180 kg a BMI 60 na tom může být metabolicky lépe než člověk s cirhózou jater a BMI 23. Nad odpovědí na otázku, jestli je to dostatečný argument k tomu, aby si obézní lidé mohli přestat dělat starosti, asi není potřeba uvažovat příliš dlouho.
Obezita ale není pouze otázkou vkusu nebo společenských konvencí. Světová zdravotnická organizace ji výslovně označuje za chronické onemocnění a dlouhodobě hovoří o globální epidemii obezity. Na světě je více než miliarda lidí s obezitou, od roku 1990 se její výskyt mezi dospělými více než zdvojnásobil. WHO zároveň upozorňuje na zvýšené riziko diabetu 2. typu, kardiovaskulárních onemocnění, chorob jater a ledvin i některých druhů rakoviny.
Zdá se vám to málo průkazné? Myslíte, že v tomto kontextu spojovat slova „fat“ a „positivity“ je v pořádku? Obezita se může stát společensky přijatelnou, ale tím se nezmění její biologické účinky. To je fakt, který neokecáte.
Čím méně vnímáme svou nadváhu, tím méně se ji snažíme řešit
Demografka Raya Muttarak publikovala práci s názvem Normalizace plus-size a další neviditelná nebezpečí nadváhy a obezity v Británii, ve které analyzovala údaje o 23 459 dospělých v Anglii s nadváhou a obezitou. Zajímalo ji, co si lidé o své váze myslí a jestli se pokoušejí zhubnout. Výsledky byly naprosto tristní. Svou hmotnost za přiměřenou považovalo přibližně 40 procent mužů s nadváhou nebo obezitou a téměř pětina žen.
Lidé, kteří svou nadváhu či obezitu podceňovali, měli podle statistického modelu o 85 procent nižší šanci uvádět, že se snaží zhubnout, než lidé, kteří svou hmotnost správně rozpoznávali. Muttarak upozornila, že rostoucí výskyt nadváhy může postupně posouvat naše představy o tom, jak vypadá běžná tělesná hmotnost. Pokud má nadváhu většina vašeho okolí, může vám vlastní BMI 35 začít připadat jako běžný stav. A co člověk nepovažuje za problém, nemá důvod řešit.
Když už se rozhodnete vyhledat pomoc, většinou si ale už problém uvědomujete. MUDr. Petra Šrámková, primářka pražské OB Kliniky, uvádí, že mezi pacienty, kteří přicházejí na její pracoviště, není popírání obezity příliš rozšířené. „V praxi naší kliniky, která se specializuje na bariatrickou a metabolickou chirurgii, se s popíráním závažnosti obezity setkáváme spíše výjimečně, neboť většina pacientů nás vyhledává s jasným záměrem své onemocnění aktivně řešit,“ říká. Pokud ovšem pacienty přinutí k léčbě praktický lékař nebo diabetolog, někdy pozoruje jinou situaci. Pacient absolvuje vstupní vyšetření, dozví se o náročnosti dlouhodobé léčby a už se nevrátí. Podle Šrámkové je vlastní náhled pacienta a jeho připravenost přijmout obezitu jako medicínskou diagnózu důležitým prekurzorem léčby.
Tělo může fungovat dobře, statistika ale hovoří jasně
Oblíbeným argumentem obhájců fat positivity je existence metabolicky zdravých lidí s obezitou. A skutečně existují. Někdo může mít výrazně zvýšenou hmotnost, normální krevní tlak, uspokojivou hladinu cukru v krvi a žádné zjevné zdravotní potíže. To ovšem vypovídá především o jeho současném zdravotním stavu.
„Krevní testy mohou být ještě v pořádku,“ upozorňuje primářka Petra Šrámková. I při dobrých výsledcích základních vyšetření ale nadměrná hmotnost zatěžuje pohybový aparát, zejména kyčle a kolena, a zvyšuje riziko artrózy. Častější bývá také obstrukční spánková apnoe, u žen inkontinence a postupně může narůstat inzulinová rezistence, která předchází rozvoji diabetu 2. typu.
Metabolické komplikace se podle jejích zkušeností často rozvíjejí v průběhu mnoha let, nikoli okamžitě po vzniku obezity. Záleží přitom na závažnosti obezity a individuálních dispozicích. Šrámková zároveň odmítá představu, že se obezita stává nemocí až ve chvíli, kdy se objeví konkrétní komplikace: „Obezita není pouze estetickým problémem či pasivní zásobárnou energie, ale představuje závažné chronické metabolické onemocnění s hlubokým dopadem na fyzické i duševní zdraví,“ vysvětluje.
Prestižní časopis The Lancet zveřejnil rozsáhlou analýzu 239 prospektivních studií, zahrnujících údaje více než deseti milionů lidí. Sledovala téměř čtyři miliony nekuřáků bez chronických onemocnění na začátku sledovaného období, kteří přežili prvních pět let. Ve srovnání s referenční skupinou s BMI 22,5 až 25 bylo relativní riziko úmrtí během dalšího sledování přibližně o 45 procent vyšší při BMI 30 až 35. U BMI 35 až 40 bylo téměř dvojnásobné a u těžké obezity s BMI 40 až 60 dosahovalo přibližně 2,76 násobku.
To neznamená, že každý člověk s těžkou obezitou předčasně zemře. Existuje ale statisticky prokázané zvýšené zdravotní riziko. Těžká obezita je prostě závažný zdravotní problém. A koho jiného než lékaře a výsledky dlouhodobých výzkumů bychom měli v oblasti zdraví považovat za autority?
Na jedné straně respekt, na druhé straně odmítání diagnózy
Hnutí fat positivity, kromě bizarní filozofické stylizace v názvu, má v jedné věci pravdu, druhou to ovšem celé staví na hlavu. Požadavek, abychom člověka s obezitou neposuzovali automaticky podle jeho hmotnosti, je rozumný. Prohlášení typu obezita není žádný zdravotní problém nebo pokračovat v označování tloušťky za nemoc ničemu nepomáhá systemicky rámuje název jednoho z jejích fejetonů, který se jmenoval Proč mi na zdraví nezáleží.
Stejně problematická je představa, že doporučení zhubnout musí být samo o sobě projevem předsudků. Lékař, který pacientovi s těžkou obezitou vysvětlí související rizika a nabídne odpovídající léčbu, nediskriminuje, ale plní svoji profesní povinnost. Hranice mezi zdravým sebepřijetím a nebezpečným podceňováním zdravotních rizik tak někdy dokáže být stěží neznatelná. „Zatímco zdravé sebepřijetí dává člověku sílu o sebe bez studu pečovat, nebezpečné podceňování nastává ve chvíli, kdy jsou metabolické a mechanické zátěže organismu bagatelizovány nebo označovány za mýtus,“ vysvětluje obezitoložka Petra Šrámková.
Neznamená to, že můžete komentovat výsměšně postavy každého cizího člověka. Každý máme jedno tělo a nikomu do toho nic není. Problém vznikne, když mluvíte o respektu a používáte argumenty, které odporují faktům..
Jenže ani stud nefunguje jako lék
Bylo by příliš jednoduché dojít k závěru, že čím více budou lidé svou hmotnost vnímat jako problém, tím úspěšněji zhubnou. Systematický přehled, publikovaný v roce 2018 v Obesity Reviews, zjistil, že lidé, kteří se považovali za osoby s nadváhou, se sice častěji pokoušeli hubnout, ale toto vědomí samo o sobě nezaručovalo lepší výsledek. V řadě dlouhodobých studií bylo dokonce spojeno s následným přibýváním na váze.
Mezinárodní konsenzus odborníků, publikovaný v Nature Medicine, upozornil, že stigmatizace obezity může zhoršovat psychické i fyzické zdraví a odrazovat pacienty od vyhledání odpovídající péče.
Bylo by vědecky stejně chybné prohlásit fat positivity za jednu z hlavních příčin celosvětové epidemie obezity. To však není důvod přehlížet nebezpečí sdělení, která zdravotní rizika obezity bagatelizují. Petra Šrámková přitom upozorňuje také na druhý extrém, tedy příliš opatrnou komunikaci mezi lékařem a pacientem. „Příliš vyhýbavá komunikace je totiž pro zdraví pacienta stejně škodlivá: vyvolává falešný pocit bezpečí, vede k zanedbání včasné prevence a zbavuje nemocného možnosti učinit informované rozhodnutí o nezbytné celoživotní léčbě.“
Podle primářky musí lékař dokázat vysvětlit závažnost obezity, aniž by pacienta ponižoval nebo v něm vyvolával pocit osobního selhání.
Kdo pomůže člověku, který svou nadváhu nevidí jako problém?
Pro prevenci z toho plyne jeden zásadní poznatek. Nestačí opakovat, že obezita je nebezpečná. Lidé potřebují rozumět tomu, jak se zdravotní rizika týkají právě jich, a mít reálnou šanci svou situaci zlepšit. To znamená: musí být daleko víc dostupná vyšetření, kvalitní výživové poradenství, musíme podporovat pravidelný pohyby i účinnou léčbu tam, kde je potřebná.
Právě zde přináší primářka Šrámková pohled, který poněkud komplikuje debatu o fat positivity. Za největší překážku úspěšné léčby obezity totiž nepovažuje nedostatek informací ani samotnou dostupnost odborné pomoci. „Skutečným a nejhůře překonatelným nepřítelem je všudypřítomné obezitogenní prostředí,“ říká. Svět levných energeticky vydatných potravin, agresivního marketingu, sedavých zaměstnání, aut, rozvážkových služeb a chronického stresu podle ní pracuje proti biologickým mechanismům, které člověku po miliony let pomáhaly přežívat v podmínkách nedostatku.
Veřejné kampaně přitom musí zvládnout dvě věci současně. Upozorňovat na zdravotní rizika dostatečně důrazně, aby je lidé nepodceňovali, a zároveň je motivovat způsobem, který nevyvolává rezignaci, stud ani nedůvěru k lékařům. A právě tady mohou být influenceři přínosní. Pokud pomohou odstranit překážky v přístupu ke zdravotní péči, mohou se stát součástí řešení. Pokud ale budou přesvědčovat lidi, že ani výrazná obezita není důvodem ke zdravotnímu znepokojení, hrozí přesný opak.
Biologii je fat positivity ukradená
Cat Pausé zemřela ve spánku ve věku pouhých 42 let. Konkrétní příčina její smrti však nebyla veřejně oznámena. Bylo by proto nepoctivé tvrdit, že ji zabila obezita. Stejně nepoctivé je ovšem přesvědčovat veřejnost, že zdravotní rizika nadměrné hmotnosti jsou pouhým společenským konstruktem. Přijetí vlastního těla nesmí znamenat přehlížení zdravotních komplikací.
