Také vám někdy svět připadá jako totální blázinec? Všechen ten neklid a nervozita vířící kolem. Jestliže máte sklony podléhat díky tomu depresi, zvolněte a zamyslete se...
Když se necháme příliš omámit mihotavým světlem televize. Když svoji realitu zúžíme na úzký výsek obrazovky našeho chytrého telefonu. To pak snadno uvěříme, že je nutné rychle kmitat, abychom dosáhli na všechny ty báječné, nové a svěží... Co vlastně? A hlavně k čemu?
Kdykoliv někoho vidím, jak za zběsilého máchání rukama pobíhá sem a tam ve snaze urvat další kus života, musím se usmát. Kam všechno to bláznovství vede? Komu prospívá? Každé malé dítě přece ví, že kamkoliv se dá rychle doběhnout, dá se také docela pomaloučku dojít. Všechno má své místo i čas. Proč se pořád někam hnát? Proč neprožívat své dny pěkně okamžik za okamžikem? Být plně přítomní v tom, co se právě děje.
Kamkoliv se pospíchá, dá se přece i pomalu dojít.
Není tu k nežití
Kdo má pocit, že je na světě k nežití, ať na pár chvil vyjde do lesa, parku nebo do zahrady a rozhlédne se kolem sebe. Všechny stromy stojí přesně na svých místech. Bez úsilí tvarují své kmeny, rozpínají větve, spřádají žilky listoví – dokud nenastane jejich čas a volným pádem samy neklesnou k zemi. Listy, větve, celé kmeny. Kolik práce je třeba k tomu, aby se zjara zazelenala tráva? Kolik úsilí je třeba pro vzrůst stromu? Žádné úsilí, žádná námaha. Jedině mysl člověka nedokáže pochopit, že by se něco mohlo dít samo od sebe, v sobě, v souzvuku a souladu.
Vymaňte se z konzumu
Komu se alespoň na několik chvil denně podaří vymanit z konzumního mumraje a zastavit se sám v sobě, může společně s osvíceným Mistrem prohlížejícím si květ sedmikrásky vydechnout: „Kolik se toho děje...“ Ano. Kolik se toho děje? Každý okamžik doslova přetéká čirou krásou existence. Jak ji ale může vidět někdo, kdo je většinou své pozornosti vylákán ven ze sebe k pozlátkům budoucnosti?
Stromy rozpínají své větve a tvarují své kmeny bez námahy. Děje se to samo od sebe.
Svět je mozaika
Nekonečná pestrost prostírá se našim smyslům. Jsou-li otevřené nejen ven, ale také dovnitř, pak je skutečně těžké, ba přímo nemožné toto bohatství nevnímat. A je-li otevřená také naše mysl a především pak naše srdce, potom snad ani nelze neusmívat se vděčností za to všechno. Za všechno, co nikdy nedokážeme pojmout ani vyslovit, čím však současně ani na okamžik nepřestaneme nikdy být – sami sebou v nekonečných proměnách Existence.
Čtěte také:
Tohle se prostě musíte od Toltéků naučit!
Pět věcí, které vás naučí ovládat stres
foto: Shutterstock
