Mám rád české filmy. O jednom chci dnes psát. I když vlastně to není až tak úplně o něm samotném. Před nedávnem jsem viděl poslední část slavných „Básníků“. Byl jsem zvědavý, protože po tolika pokračováních mám zkušenost, že většinou všechny ty volně navazující díly dle mého pohledu ztrácí na kvalitě. Což je asi přirozené. Jen mě na tom štve, že když kouknu na ty další, tak mi to většinou pokazí dojem i z toho originálu, který se mi tenkrát líbil.
U posledních Básníků jsem však byl mile překvapen. Vůbec se mi to nezdá jen jako další vyrobený množstevní kus české kinematografie. Film je plný děje, není najednou přehnaně akční s nějakými novými kusy, které by mu vzaly na celkovém dojmu. Už to, že je natočen s odstupem těch let, působí věrohodně, protože i hlavní postavy jsou v reálu starší a odpovídají tomu, co a koho hrají.
Je zajímavé sledovat, jak se hrdinům mění priority a hodnoty života. Uvědomují si, že se něco změnilo. Už je nežene touha po kariéře, vydělat balík peněz, být slavnými. Vracejí se ve svých myšlenkách do doby tajných snů a přání, které se opírají o touhu naplnit je. Aspoň tak, jak to je ještě možné.
Peníze je potřeba pořád
Každodenní povinnosti také zůstávají, ale je tu i odraz něčeho většího. Typický obraz lidí – nejen mužů – s přibližující se padesátkou. Jakoby se bez reálného důvodu začalo něco měnit a naše vnitřní já nás nutilo zastavit se, otočit se zpět a zkusit si vzpomenout, „proč jsme tady?“.
Do té doby, než přijde tento definující okamžik, většina z nás žije podle toho, jak nás zformovala výchova. Škola, rodiče, systém … Zapomněli jsme na své poslání.
Pro mě je silnou představou okamžik, kdy se náš život blíží konci. Jaké to je ptát se sám sebe, zda náš život měl smysl?! Každému se jeho vlastní poslání nepodaří splnit. Určitě ale musí být v poslední chvíli života příjemnější si říci: „Tak jsem to zkoušel, hledal, snažil se jej naplnit, ale nevyšlo to, nedal jsem to…“, než, „Já jsem se o to ani nepokusil …“. S tím možná souvisí poslední věta z filmu, která ve mně zůstala dodnes: „Všichni čekáme na zázrak. A zapomínáme, že se stal, když jsme se narodili.“ Myslím si, že kdyby v tom filmu nebylo už nic jiného, co si z něj odnést, tak tohle stačí. Klobouk dolů před autorem. Prostě se na poslední Básníky dá dle mého koukat a užít si to. Třeba jsem vás i nalákal k tomu se na toto dílko podívat anebo si jej pustit znovu a počkat až k závěrečným titulkům ... na tu závěrečnou větu. Mějte se zázračně.
Foto: Archiv
