Začalo to v Kavárně POTMĚ, speciální kavárně, ve které obsluhují nevidomí číšníci v absolutní tmě. Na tu jsem se nejvíc těšil. Víc než na občerstvení a společnost přátel, se kterými jsem se do kavárny vypravil.
Skutečně jsem do té doby věřil tomu, že něco takového jako absolutní tma existuje. Tak nás to přece učili ve škole, tak jsme to během života nesčetněkrát slyšeli ze všech různých stran. Ještě dřív, než jsem v údajně zcela temné kavárně opatrně dosedl na židli, mi bylo jasné, že je tomu jinak. Že je tomu dokonce zcela naopak!
Ten zážitek byl pro mě tak silný, že jsem neváhal a při první příležitosti jsem si naordinoval týdenní pobyt ve tmě. Do malého domečku na zahradě na severu Moravy jsem si toho moc nebral, jen několik prázdných skleniček a diktafon. Skleničky jsem naplnil vodou a hrál na ně přítomnému tichu. Diktafon sloužil k zaznamenávání nápadů, básní a příběhů, které mi z otevřeného prostoru přítomnosti připlouvaly do mysli. Tu jsem vnímal mnohem širší než v běžném životě, kdy jsme neustále nuceni reagovat na podněty z okolí. Také moje tělo jakoby se zvětšilo, rozvolnilo, promísilo se s prostorem. Ačkoliv jsem byl uzavřen na místě o několika málo metrech čtverečních, jako bych svým způsobem zahrnoval celý Vesmír i všechny životní podoby a proměny sebe sama. Mohl jsem zažívat pocity novorozeněte, malého dítěte, chlapce, mladého i zralého muže. A hlavně a především jsem opět intenzivně vnímal, co ke mně přišlo v Kavárně POTMĚ, totiž že: Absolutní je světlo, ne tma.
Naše oči, naše srdce je snad v určitých chvílích či situacích přestává vnímat, to ale neznamená, že zde není. I když nám život postaví do cesty bolest, slepotu, četné překážky a starosti, to světlo zde stále je. Stačí se k němu obrátit, vnitřně se ztišit, uvědomit si, co je naší podstatou, čím skutečně jsme a vždy budeme. Zhmotněným světlem Bytí. Tma našich strachů je skutečná jen do té míry, do jaké v ni věříme. Jakmile svoji pozornost nasměrujme ke zdroji světla v našem vlastním nitru, veškerá tma se ihned rozplyne. Předtím jí můžeme poděkovat za dar, který nám přinesla, za to, že tu byla a umožnila nám lépe poznat sebe samé. Vždyť právě díky tmě si v noci můžeme užít výhled na oblohu plnou hvězd. A ráno si vychutnávat úsvit. Stejně tak je to s překážkami a strachem v našich životech.
Nořit se do tmy, potažmo do svého vlastního já, nerušeně setrvávat v klidu a tichu má prastarou tradici. K nám se nově dostala z Německa díky Holgeru Kalweitovi a jeho Dunkelterapii. Tuto možnost u nás využívá stále více lidí včetně známých osobností, jako je Tomáš Klus či Jaroslav Dušek. Ten o svém pobytu spolu s Pavlínou Brzákovou vydal celou knihu s názvem Tvarytmy.
Mimo jiné se svěřuje: "Pobyt ve tmě byl pro mě skutečně darem. Mohl jsem si uvědomit, jak jsme vzájemně zachytáváni do společné hypnózy, zakódováni do dohodnuté reality. A jak je to omamné, přirozené, až strašidelně přirozené v našem běžném životě. Ve tmě si uvědomuješ, jaké by to bylo vydávat se do živého pole skutečnosti bez zajištění. Bez předem dohodnutých záchytných bodů, plout volně proudem Života, kde vždycky někoho potkáš. Najednou tě začne tenhle způsob života přitahovat a porozumíš tuláctví lidí, kteří se vymanili ze stereotypu, sebrali se a putovali."
Foto: Shutterstock
